Původně začínala tím, že vařila kafe a tiskla štosy dokumentů. Dnes ji živí diplomacie, a to i přesto, že ji nikdy nestudovala. Lucie Berger je příkladem ženy, která si i přes překážky a nedůvěru svého okolí šla za svým snem a dnes dělá přesně to, co chtěla a co ji baví. I o to se podělila s publikem Forbes Women’s Summitu v Křižíkově pavilonu v pražských Holešovicích.
Lucie pracuje jako velvyslankyně Evropské unie ve Spojených arabských emirátech. Není ale jen řadovou diplomatkou. V Abú Dhabí koordinuje všech šestadvacet velvyslanců členských států a předsedá jim.
Úspěchu v kariéře ale nedosáhla ze dne na den. I když arabský svět ji fascinoval už v mládí. Po střední škole chtěla studovat arabistiku, od šestnácti let si platila kurzy arabštiny.
Dvakrát ji ale na obor nevzali, a tak se nakonec rozhodla pro mezinárodní vztahy na Vysoké škole ekonomické. „Když jsme vstoupili do Evropské unie, chtěla jsem být součástí budování naší budoucnosti, přihlásila jsem se proto na stáž a tu jsem získala,“ vzpomíná Lucie Berger.
Do Bruselu přišla s tiskovou mluvčí tehdejšího europoslance Vladimíra Špidly a rozhodla se, že tam zůstane i po škole. „Slíbila jsem si už v pubertě, že budu jednou dělat to, co mě baví. A věděla jsem, že do Bruselu jsem nepřišla jen proto, abych tiskla dokumenty a nosila kafe. Chtěla jsem pracovat v regionu severní Afriky a Blízkého východu a měla jsem štěstí, že to tehdy v roce 2010 zas tolik lidí nelákalo. Takže stačilo, že mám zájem, a tu práci jsem si našla,“ podotýká.
Nejdříve se zabývala námořní politikou ve Středomoří, odtamtud se přesunula na vyjednávání o změnách klimatu a byla součástí týmu kolem Pařížské dohody. Poté se zapojila do delegace v Saúdské Arábii a Perský záliv ji doslova nadchl.
„Líbí se mi jejich odlišná kultura, Arabové jsou velmi konzervativní a já naopak vůbec ne, přesto to funguje,“ usmívá se a dodává, že v Arábii se nakonec i vdala. Dnes má téměř dvouletou holčičku a své současné místo diplomatky získala v době, kdy byla na mateřské. Ta je v Bruselu pouze čtyřměsíční.
„Je důležité vědět, že k vysněnému cíli neexistuje přímočará cesta, což je i můj případ. Ale nesmíte si to nechat rozmluvit. Když jsem v osmadvaceti letech někomu řekla, že budu pracovat v diplomacii, aniž bych ji měla vystudovanou, tak se občas lidé i smáli. Ale já jsem věděla, že tam patřím, a když víte, co chcete dělat a dostatečně dlouho si za tím jdete, tak to vyjde,“ uzavírá.
