Miloslav Švéda toho zažil hodně. V řadách policie pracoval u speciální pořádkové jednotky a později v Útvaru speciálních činností PČR, kde ho zaměstnávala mimo jiné ochrana svědků. Od roku 2008 se už ale věnuje vlastnímu podnikání v bezpečnostní oblasti.
Do ostré akce by si jako lidi, kteří mu budou krýt záda, vzal jen ostřílené profíky, které osobně zná. Ani zkušenost ze speciálních jednotek armády nebo policie podle něj totiž negarantuje, že se člověk v krizové situaci zachová správně.
V rozhovoru pro Forbes Švéda upozorňuje také na to, že po událostech, jako byla střelba na Filozofické fakultě UK či atentát na Donalda Trumpa, se vyrojí spousta bezpečnostních expertů, kteří dávají občas až nebezpečné rady.
Jaká pravidla platí při ochraně VIP osob na veřejných shromážděních?
Na to, aby byla taková osoba patřičně ochráněna, musíte znát dopředu velmi přesně její režim. Kde a v kolik bude. V rizikových časech s ním pak musí být takzvaný buddy, tedy člověk, který je chráněné osobě neustále po boku. Ten má ve svém okolí vždy několik dalších ochránců. Na tomto principu selhala třeba ochrana slovenského premiéra Roberta Fica.
V čem?
Nefungoval domluvený režim. Chráněná osoba musí s ochranným týmem spolupracovat. Fico ale neplánovaně vyběhl, aby si potřásal rukama s lidmi na ulici. Utekl svému buddymu a stalo se, co se stalo.
Buddy by měl být na chráněné osobě v podstatě nalepený a kolem nich by měl být okruh dalších čtyř až pěti lidí. Ideální ale je, pokud jsou tam i další lidé, kteří řeší operativu a na riziková místa přijedou v předstihu a místo monitorují. Najdou únikové trasy, tipují podezřelé trasy a tak dále.
Co v případě střelby na Donalda Trumpa? Uhodilo vás něco hned do očí?
Už jen to, že se střelec mohl na vzdálenost zhruba sto metrů k Trumpovi dostat. Pokud víte, že tam bude vystoupení prezidentského kandidáta, musíte mít místo kompletně zajištěné. Operativa musí mít předem vytipovaná místa, odkud je možné zaútočit. Že se na Trumpa střílelo z nějakých 130 metrů, je zásadní chyba, ke které by vůbec nemělo dojít. Samozřejmě se mi to ale dobře hodnotí odsud, na místě jsem nebyl.
O jakém bezpečném perimetru se vlastně v takovém případě bavíme?
Minimálně 300 až 400 metrů. Musíte mít dobrou představu o možnostech protivníka, které si můžete vyvodit z důležitosti chráněné osoby. Pakliže máte prezidentského kandidáta, který se bude nacházet na takovém vyvýšeném místě, musí být perimetr možná i víc než těch 400 metrů, protože existuje vážné riziko, že bude někdo útočit střelnou zbraní s optikou.
Zapomíná se často na něco z hlediska bezpečnostních opatření?
Trochu ano, právě proto se na to soustředíme. Neřešíme jen situace aktivního útoku, kdy přijde do nemocnice člověk se samopalem. Učíme ale lidi, i jak zacházet se situacemi, kdy mají před sebou agresivního klienta nebo pacienta. To je mnohem častější. Prvotní nevhodná reakce totiž může přerůst do aktivního útoku.
Co jste v mediálním éteru zaznamenal za nesmyslné rady?
Setkal jsem se s odborníky, kteří chtěli na školách učit bezpečnost. Učitelům například říkali, že pokud do třídy přijde člověk s pistolí či samopalem, stačí mu do zbraně bouchnout a pak utíkat. Na pět až šest metrů je prý útočník už netrefí. Nebo jsem slyšel návod na to, že všechny školní tašky jsou kompatibilní a při podobné události je mohou děti pomocí přezek na taškách propojit a slanit na nich několik pater dolů. Nad takovými radami zůstává rozum stát.
Něco specificky spojeného se střelbou na Filozofické fakultě UK?
To byl odlišný případ. Mezi lety 2019 a 2021 probíhal dotační titul zaměřený na bezpečnost školských, kulturních a nemocničních zařízení. Tehdy jsme dělali hodně školení pro základní i mateřské školy. Jen vysoké školy si vůbec nechtěly připustit, že by se něco takového mohlo stát.
Tvrdily, že na akademické půdě jsou lidé, od kterých to nehrozí. Bohužel střelba v prosinci minulého roku ukázala, že se to může stát komukoli. Teď už vysokým školám pomáháme, dokonce i na Slovensku.
Promlouvají vám do segmentu moderní technologie?
Ano, ale nechci jejich vliv přeceňovat, jsou spíše vhodným doplňkem. Žádná technologie nedokáže nahradit člověka, který je přímo v té dané nebezpečné situaci a potřebuje vědět, co má dělat. Musí mít praktické zkušenosti a vědět, jak barikádovat, jak utíkat a jak komunikovat. Umět se v takové situaci zklidnit také není nic lehkého. Navíc i technologie musíte umět používat.
Tím naznačujete, že si je třeba instituce pořizují zbytečně?
To nutně ne, ale dám vám příklad z nedávné doby. Jedna nejmenovaná vysoká škola v Praze si hned po střelbě na FF UK pořídila bezpečnostní rámy. Jenže si to hned na začátek nastavili tak citlivě, že rámy nepustily prakticky nikoho. To znamenalo, že se škola zašpuntovala a lidé se nemohli dostat dovnitř. V reakci na to citlivost zmírnili tak, že už rám nezastavoval vůbec nikoho. Ještě párkrát to zkusili vyladit, až je to nakonec začalo otravovat a vypnuli to.
Občas se teď instalují i detektory výstřelů. Zrovna na střelbě na fakultě měl ale střelec zbraň s tlumičem, takže výstřely zněly jinak. Zároveň může jít o útok třeba mačetou. Technologie je tedy hezký doplněk, ale není to dogma. Bezpečnostní rám nebo čipový systém vám problém s bezpečností nevyřeší.
Která technologie má pro vás největší potenciál?
Pro mě platí, že čím jednodušší, tím lepší. Při ochranně měkkých cílů se mi nejvíce líbí jednoduché mechanické zábrany. Dnes se všude dávají generální klíče, což je sice dobrý byznys, ale já bych šel jinou cestou.
Zintenzivnil se bezpečnostní byznys v posledních letech?
Mám pocit, že ano. K takovým situacím dochází častěji. Myslím, že se to dnes víc řeší metodicky a preventivně během nácviků. Jenže ty mají omezený dopad. Na výcviku víte, že ke krizové situaci dojde. V terénu jde do značné míry o improvizaci, na kterou vás žádný nácvik nepřipraví.
Jaké lidi byste si do terénu vybíral? Je těžké je shánět?
Lidi seženete, otázka je ale jejich kvalita. Určitě bych si vybíral lidi, které osobně znám a kteří už něco podobného dělali. Určitě si vezmu člověka, který ví, co má udělat a zvládá pracovat ve stresu. A rozhodně to musí být týmový hráč. Chci člověka, který si na to jen nehraje, těch je spousta. Chci někoho, kdo si už něčím prošel u nás nebo v zahraničí.
Jaké pracovní zkušenosti takoví lidé většinou mají?
Ty jsou různé a o člověku vám zas tolik neřeknou. Znám lidi, kteří mají špičkovou profesní zkušenost, ale do týmu bych si je nevzal. Je to o osobních kontaktech.
To znamená, že třeba exčlena speciálních jednotek odmítnete, protože si nesednete?
U policie jsem pracoval na Útvaru speciálních činností, kde jsme se věnovali ochraně svědků. Spousta lidí, kteří byli na našem výcviku fantastičtí, potom v ostré akci nedokázala správně reagovat. Proto je za mě dobré mít kolem sebe zkušené lidi.
Hodně jmen s profilově skvělým backgroundem se teď vyjadřuje ke střelbě na Donalda Trumpa z pozice expertů, ale já bych je do týmu nikdy nevzal. Člověku, který je vedle vás během krizové situace, musíte absolutně věřit.
Tipuji správně, že se většina lidí do vašeho oboru rekrutuje z bývalých příslušníků ozbrojených složek?
Zpravidla ano, ale není to dogma. Znám i lidi, kteří u policie ani armády nikdy nebyli. A jsou dobří.
Jak dlouho byste někoho, kdo ozbrojenými složkami neprošel, cvičil, než byste ho pustil do ostré akce?
Z historie mám zkušenost, že ta hranice je většinou rok až dva v terénu pod dohledem zkušených kolegů.
Kolik firem se tak pohybuje ve vašem oboru v rámci Česka?
To vám nedokážu spočítat, ale firem, které se zabývají ochranou měkkých cílů a VIP osob budou možná nižší stovky.
Kolik z nich to ale dělá tak, aby všechny ty standardy, o kterých byla řeč, zvládaly?
Na to si asi zvládnete odpovědět sám. Já bych tipoval, že bychom se vešli do deseti.