Venezuelský prezident Nicolás Maduro má nakročeno ke třetímu funkčnímu období v čele země. Bylo to těsné, víkendové volby vyhrál ziskem 51 procent. Alespoň podle jemu loajální ústřední volební komise, která však výsledek není schopna doložit. Venezuelská opozice tvrdí, že volby vyhrál se sedmdesáti procenty hlasů její kandidát Edmundo González Urrutia.
Zástupci opozice monitorovali průběh hlasování po vlastní ose a dopočítali se k 7,1 milionu hlasů pro Gonzáleze a 3,2 milionu pro Madura. Jako důkaz demokratická opozice zveřejnila více než osmdesát procent zbylých sčítacích archů získaných přímo z volebních místností po celé Venezuele. Z těchto sčítacích archů vyplývá, že González získal v těchto volbách nejvíce hlasů s nepřekonatelným náskokem.
Americká nezisková organizace The Carter Center, která byla jediným nezávislým pozorovatelem průběhu venezuelských voleb, stáhla svůj tým ze země v úterý, aniž by oficiální výsledek potvrdila. Volby podle ní „v žádné ze svých fází nesplňovaly mezinárodní standardy volební integrity“.
V pátek označily Gonzáleze za vítěze voleb i USA. „Vzhledem k ohromnému množství důkazů je to Spojeným státům i venezuelskému lidu jasné,“ uvedl americký ministr zahraničí Antony Blinken.
Nejlidnatější státy Latinské Ameriky – Brazílie, Mexiko a Kolumbie – mezitím tlačí na venezuelský režim, aby zveřejnil podrobné výsledky voleb a stejně se k situaci staví skupina zemí G7 a šéf diplomacie Evropské unie Josep Borrell.
Tyto výzvy však zůstávají bez odezvy, zatímco tisíce Venezuelanů protestují proti pokračování Madurovy vlády. Proti nim zasahuje armáda věrná prezidentovi. Vůdkyně opozice María Corina Machado ve středu mluvila o šestnácti mrtvých, jedenácti „zmizelých“ a 177 zadržených demonstrantech.
Masivní protesty se ve Venezuele staly standardní součástí voleb. V roce 2018 je rozproudilo vyřazení některých opozičních lídrů z předvolební kampaně a poté Madurovo znovuzvolení, jejž také provázela podezření ze zmanipulovaných voleb.
Rok nato vyšly desítky tisíc Venezuelanů do ulic na podporu opozičníka Juana Guaidóa, kterého jako prozatímního prezidenta Venezuely uznala i řada západních zemí, včetně USA nebo Česka.
Diktátor Maduro
Jedním z důvodů dlouhodobé nespokojenosti obyvatel jedné z nejlidnatějších zemí Latinské Ameriky je Madurův autoritářský režim. Ten kromě volebních manipulací cenzuruje média, porušuje lidská práva a ohýbá fungování klíčových institucí podle svých potřeb. Jako například v roce 2017, kdy si vytvořil takzvané Ústavodárné shromáždění, jenž převzalo zákonodárnou pravomoc parlamentu, který zrovna ve volbách ovládla opozice.
Její politické angažmá režim soustavně podkopává, což bylo vidět i před posledními prezidentskými volbami. Proti Madurovi se v nich měla původně postavit již zmíněná María Corina Machado, která loni ovládla opoziční primárky a začala sjednocovat Madurovy odpůrce.
Nejvyšší venezuelský soud, který má Maduro plně pod kontrolou, jí však v lednu zakázal vykonávání veřejných funkcí. A to kvůli údajným finančním nesrovnalostem z jejího působení ve venezuelském parlamentu.
Nahradila ji proto akademička Corina Yoris. Té se však kvůli potížím online registračního systému nepovedlo včas přihlásit do voleb. A tak se hlavním opozičním kandidátem stal na poslední chvíli González.
Ekonomická krize
Druhým významným důvodem nevole Venezuelanů je vleklá ekonomická krize, v níž země vězí poslední dekádu. Od roku 2013 se její hrubý domácí produkt propadl podle odhadů o závratných 75 procent. Země rovněž bojuje s hyperinflací v řádu tisíců procent, kvůli níž musela už před šesti lety škrtnout ze svých bankovek pět nul.
Spočítat výkon venezuelské ekonomiky přesně je prakticky nemožné, data od tamní centrální banky a statistického úřadu berou zástupci mezinárodních institucí s hodně velkou rezervou a podezírají venezuelské úřady z manipulací.
Podle posledních dat OSN žije téměř 82 procent obyvatel Venezuely v chudobě, 53 procent dokonce v extrémní chudobě. Tedy s příjmy, jež nestačí ani na nákup nejzákladnějších potravin. Od roku 2015 už krize vyhnala do zahraničí přes sedm milionů Venezuelanů, tedy zhruba čtvrtinu populace.
Na kdysi bohatou zemi, která sedí na největších zásobách ropy na světě, je to mimořádně smutná bilance. A jde do značné míry za vládou Nicoláse Madura a politické ideologii označované španělským termínem Chavismo, nazvané podle jeho předchůdce v úřadu Huga Cháveze.
Chávismus je levicově-populistický styl vládnutí stojící na státním vlastnictví klíčových podniků a štědrých sociálních programech. Chávez je během své vlády v letech 1999 až 2013 financoval díky vysokým příjmům z venezuelské ropy, na nichž je země závislá dodnes.
Jenže už tehdy nakládal s ropným bohatstvím neudržitelným způsobem. Během své vlády více než zdvojnásobil venezuelský státní dluh a strategické zásoby ropy téměř vyčerpal, mimo jiné kvůli poskytování dotované ropy některým zemím v regionu. V roce 2014, když už vládl jeho nástupce Maduro, se cena ropy propadla o více než polovinu.
Maduro však pokračoval v chávistické socialistické politice, jako by se nic nestalo, až svou zemi přivedl na hranu totálního ekonomického kolapsu. Na něm se částečně podepsaly i ekonomické sankce, zejména americká omezení obchodu s venezuelskou ropou, kterými se USA pokoušely dotlačit latinskoamerickou zemi zpět k demokracii.
Nemalou zásluhu však na tom má i všudypřítomná korupce politiků a úředníků veřejné správy, která Venezuelu provází už od dob Huga Cháveze. Aktuální index vnímání korupce od organizace Transparency International, jediný globální index tohoto typu, řadí Venezuelu v žebříčku všech zemí světa na předposlední místo, o které se dělí se Sýrií a Jižním Súdánem. Hůř je na tom už jen Somálsko.
