Každý z nich je jiný, každý z nich vyniká v jiném sportu, každý z nich je výjimečný. A kromě toho, že je spojuje zlato ze současných pařížských olympijský her, mají společnou i sílu životního příběhu.
Tři sportovci, tři jména, která v posledních dnech ohromila svět. Simone Biles, Noah Lyles a Novak Djoković. Proč právě tenhle výběr? Protože i přes své životní peripetie dosáhli na vrchol a přinesli inspiraci nám ostatním. Seznamte se s třemi hvězdami pod pěti kruhy.
Simone Biles
Drobná Afroameričanka si cestu ke slávě neprošlapávala zrovna ve značkových botách. Její dětství poznamenala drogová závislost matky, která se o Simone i sestru Adrii nezvládla postarat, a sourozenci tak skončili v pěstounské péči. Tu později vystřídal domov, který našla u svého dědečka Rona a jeho druhé manželky Nellie. Právě oni ji poprvé přivedli v osmi letech do tělocvičny.
Gymnastika drobné dívce učarovala – a taky sedla. Že se zrodila hvězda světového formátu, bylo jasné už v jejích šestnácti letech, kdy si po olympijských hrách v Riu de Janeiru vezla domů čtyři zlaté medaile.
V Paříži získala tři: dvě v individuálním vystoupení, jednu pak v soutěži družstev. Stříbro brala v prostných a na kladině skončila až pátá, ale přesto se fenomenálním výkonem vyrovnala legendární Věře Čáslavské.
Ještě před pár lety by nikdo nevěřil, že se její hvězda po Riu opět rozzáří, navíc takhle jasně. Na předchozích olympijských hrách v Tokiu totiž odstoupila z pěti disciplín kvůli psychickým potížím. Na jejím duševním zdraví se podepsal dlouhodobý stres, k němuž přispěl soud se sportovním lékařem Larrym Nassarem, který Simone a dalších více než dvě stě dívek sexuálně zneužil.
Teď ale ukázala světu, že se nenechala zlomit, a podle sportovních expertů naopak posouvá hranice své disciplíny. Simone cvičí vysoce obtížné sestavy, díky čemuž získává náskok před svými soupeřkami. Přesto největší boj svádí sama se sebou – a daří se jí ho zvládnout i díky terapii, na níž pravidelně dochází.
Její příběh ostatně upoutal I filmaře. Netflix o ní natočil dokument Simone Biles se zvedá, který ukázal, jak se gymnastka vypořádala se svým traumatem. Odhaluje, s jakou vytrvalostí a odolností se připravuje na návrat a je připravena překonat všechny překážky – a teď všem dokázala, že přesně to se jí podařilo.
Noah Lyles
Legrácky, pověstné tanečky a hlavně rychlost – poznávací znamení amerického sprintera Noaha Lylese. Po nedělní olympijské stovce je olympijským vítězem. Dramatický a napínavý závod rozhodly pouhé tisíciny sekundy. Pro Ameriku je zlato o to cennější, že ho v této kategorii získala po dlouhých dvaceti letech.
Velký význam má i pro samotného Noaha. „Je to horská dráha, chvíli jsem nahoře, chvíli dole,“ líčil po závodě. „Potřebujete jeden běh. Záleží jen na tom posledním.“
Sedmadvacetiletý sprinter se tak může pyšnit titulem nejrychlejšího muže světa. Ostatně si ho předpověděl v roce 2023 v dokumentárním seriálu Sprint od Netflixu. „Jsem třetí nejrychlejší muž planety. Brzy budu první,“ říká sebevědomě do kamery v díle nazvaném Následník trůnu.
Rád tančí, rapuje, napsal i píseň, která se jmenuje jako on. Tvrdí o sobě, že je showman a živí se tím, že běhá kolem dokola. Nejvíc ze všeho si užívá příchod na stadion, kdy poutá pozornost třeba i kotrmelcem. Chce zazářit, líbí se mu dávat si nedosažitelné cíle.
Skrze obtíže se rodí legendy
Už před dvěma lety překonáním amerického rekordu krajana Michaela Johnsona dokázal, že je nejrychlejším mužem na dvoustovce. Stometrová trať tak byla pro Noaha ještě větší výzva.
Sportovat začal až v sedmi letech, do té doby ho trápilo astma a prakticky prý nemá jiných dětských vzpomínek, než že ležel v nemocnici a bral léky na astmatické záchvaty. Oporou mu při nich byla i jeho matka, bývalá atletka. Právě ona malému Noahovi vnukla myšlenku, že je na světě z nějakého důvodu – a že skrze obtíže se rodí legendy.
Její slova potvrdil, když na olympiádě ovládl stovku mužů. Pokud se mu ve čtvrtek 8. srpna podaří vyhrát i svou královskou dvoustovku, místo na trůně si ještě upevní.
Novak Djoković
Coby nejstarší by možná zasloužil přednost, jenže důvod, proč ho nechat na konec, je jednoduchý. To nejlepší přichází. Klaní se mu celý svět. To, co sedmatřicetiletý tenista předvedl v bitvě s o šestnáct let mladším rivalem Carlosem Alcarazem, si obdiv rozhodně zaslouží.
Srbský sportovec, který má na svém kontě čtyřiadvacet grandslamových titulů, získal poslední cenný kov, který mu do sbírky chyběl: olympijské zlato. Zkompletoval tím kariérní Golden Slam, který se nepodařil ani jeho odvěkému rivalovi Rogeru Federerovi.
Djokovićova cesta ke zlaté ale také obnášela zdravotní karamboly, i o to je olympijské vítězství cennější. Navíc ho vybojoval na kurtu Roland Garros, kde před dvěma měsíci z bojů odstoupil, když zůstal ležet v bolestech na ručníku. Začátkem června absolvoval operaci menisku – a kdo nevěřil, že se Djokovićovi podaří dostat zpátky do formy, musel jen užasle sledovat, jak pár týdnů poté postoupil do finále Wimbledonu.
Turnajem pod pěti kruhy pak prošel bez ztráty setu. A kromě olympijského titulu si připsal ještě jeden: od roku 1908 získal zlato jako nejstarší tenista.
Svéráz, který preferuje rostlinnou stravu, pije teplou vodu a hlídá si barvu moči, podřizuje vše úspěchu. A dlouhodobě se mu to vyplácí. Jestli má být někdo inspirací, že zvládnout se dá nemožné, je to právě on.
I když by teď mnozí mohli namítat, že je správný čas odejít, Novak Djoković ještě nekončí. Jak sám připustil, je docela dobře možné, že svou pozici tenisového krále zkusí obhájit i na příštích olympijských hrách.
