Jaroslava Jindráková navrhuje a šije své oblečení v malém vinohradském
ateliéru. Dojít k tomu trvalo 25 let. Pro Forbes popsala svou cestu od manažerky v pojišťovně po vlastní návrhářské studio.
Ten moment si pamatuju dodnes. Jednoho rána jsem otevřela e-mail od
svého šéfa a během pár minut jsem věděla, že už to takhle nechci. Za
chvíli jsem zavolala manželovi, že chci dát v práci výpověď. Jsou to
přesně tři roky, co jsem odešla z korporace a vrátila jsem se ke svému
snu – k návrhářství a šití, které mě bavilo už na základní škole.
Sen byl jako spousta snů dlouho odkládaný. Nakonec to trvalo 25 let,
během nichž jsem vychovala dva syny, vyměnila čtyři zaměstnavatele,
získávala manažerské zkušenosti, posilovala si důvěru v sebe sama a
taky se finančně zajistila. Bez peněz bych svůj sen realizovala hůře
nebo bych ho možná dál odkládala.
Začínala jsem jako prodejkyně pojištění, na manažerských pozicích jsem
se pohybovala od roku 1998 – nejdéle jsem pracovala v České
pojišťovně. Ráda dnes vzpomínám na její zlatou éru a příchod Petra
Kellnera, který firmu v 90. letech nesmírně rozhýbal a
investoval do rozvoje lidí. Pojišťovna fungovala jako lídr trhu,
přinášela novinky, které teprve po nás zaváděla konkurence. Mě osobně
hodně naučila, dostalo se mi manažerského vzdělání, poznala jsem, co
je úspěch, a potkala spoustu úspěšných lidí. Na vrcholové vedení jsem
si pak sáhla v pozici generální ředitelky české pobočky pojišťovacího
a finančního makléře IMG, po pěti letech ale ve mně postupně zrál
pocit, že se měním a blíží se zlom. Trvalo to asi rok, během něhož
jsem hodně přemýšlela o smyslu života.
Nebylo to jen o práci. Ke zlomu se začalo schylovat v době kolem mojí
padesátky a narození první vnučky.
Celkově se mi změnily hodnoty. Zatímco dříve přicházel s každou změnou
pozice a pracovním úspěchem adrenalin, pocit naplnění a nová energie,
najednou už jsem to tak nevnímala. Nevím, jestli to přišlo s věkem,
nebo s narozením vnučky. Možná jsem do té doby v sobě něco
potlačovala, abych obstála ve světě mužů, v němž jsem se pořád
pohybovala.
V práci jsem sice měla důvod k radosti, ale ona nepřicházela. Tehdy mi
začalo docházet, že mi radost dává to, když můžu něco tvořit a je za
mnou něco vidět. Chtěla jsem dělat něco svého se všemi riziky a
důsledky. Přesto jsem nakonec zkusila varovné pocity přehlušit ještě
jednou pracovní změnou. Odešla jsem z IMG a skoro celý rok jsem
strávila na manažerské pozici v NN pojišťovně, tehdy ING.
Původně to mělo být na tři roky. Finální rozhodnutí skončit v práci
přišlo ale mnohem dřív a vmžiku se zmíněným e-mailem.
S novým startem jsem pak dlouho nečekala. Po opuštění kanceláře jsem
si dala během jara asi měsíc a půl pauzu. Chtěla jsem si udělat
pořádek ve věcech. Léto už jsem trávila v malém butiku na pražské
Letné, který jsem si pronajala a rozprodávala tu svůj dosavadní
šatník. Část mých známých si tehdy klepala na čelo, že jsem v obchodě
sama, ale já jsem věděla, že oblečení mi připomíná byznys a že musím
provětrat i šatník.
První šicí pokusy jsem dělala z domova, založila jsem si svou značku
JJ, zaregistrovala jsem si doménu a s prvními kousky jsem se na podzim
vydala na výstavu Czech Design Week. Do svého showroomu na Vinohradech jsem se stěhovala teprve v říjnu. Kromě lidí, které jsem začala
postupně oslovovat na výstavách, jsem nasbírala některé klientky, s
nimiž se znám třeba právě z korporátních let. Když se dnes podívám po
svém ateliéru, jsou tu modely z látek s mými autorskými potisky a
střihy, které jsou inspirované strohými architektonickými řešeními,
ale i romantičtější rozevláté kousky. Byznysové outfity nejsou priorita, ale klientkám je ušiji.
A teď popravdě. Častá otázka mého okolí je, zda mě moje nové povolání
(a koníček) uživí. Odpověď zní, že to pokryje mé potřeby, náklady na
provoz, ale samozřejmě to není velký byznys. Přidanou hodnotou je moje
svoboda.
Kdybych zůstala v korporaci a manažerské roli, nemohla bych například
pečovat o svoji nemocnou matku a strávit s ní její poslední měsíce.
Věřím, že i to mělo smysl. Kdybych chtěla šít jen kvůli penězům,
musela bych jet sériově a používat šicí dílny nebo spolupracovat s
velkými řetězci. Jenže to by nepřineslo nic klientkám, které u mě
tráví i hodiny. Mluvíme spolu, záleží mi na jejich pocitech. Mám ráda
věci s příběhem a přeju si, aby ho měly i ty moje.
Samozřejmě vím, že cílem každé tvorby a výroby je obchod, jinak nemůže
fungovat. Dnes spoléhám na sociální sítě, svůj web a samozřejmě
klientelu, která šíří tvorbu dál. Má tvorba byla úspěšná u kurátorů
českých i zahraničních designových akcí. Těší mě odezva z Rakouska,
Belgie, Německa či Itálie.
Kdyby se mě dneska někdo ptal, jaké je úskalí mého byznysu, je to
určitě cenotvorba. V našem byznysu panuje ohromná disproporce v
maržích. Každopádně nejsem člověk, který se vzdává, pokud nastane
nějaký problém.
Proč jsem si vybrala svoje podnikání? Netoužím po odchodu do důchodu,
chci být aktivní, i v pozdním věku chci aktivně pracovat a účastnit se
dění. Navíc vím, že pokud mi bude sloužit zdraví, tuhle práci mohu
dělat další spoustu let a také mohu být nápomocná svým blízkým. To si
jako zaměstnanec nemohu nastavit.
Co říci závěrem? Že každému, kdo se rozhodl pro nový začátek,
doporučuji odhodlání a pozitivní přístup. Pokud o něm teprve
uvažujete, dobře si uvědomte, jestli máte nějakého opravdového
koníčka, něco, co vás naplňuje, zkrátka jestli máte a znáte
alternativu ke svému současnému profesnímu životu. A jestli ne,
najděte si ji dřív, než uděláte ten zásadní krok. Já jsem měla celých
25 let v byznysu svá zadní vrátka. Pak stačil jeden impulz…
