Vláda si na příští rok naplánovala rozpočet se schodkem 231 miliard korun. Zároveň však očekává solidní růst ekonomiky a pokračující téměř nulovou nezaměstnanost. Podle hlavního ekonoma společnosti Cyrrus Víta Hradila je výše deficitu „bizarní“, vzhledem k tomu, že nás nejspíš nečeká žádná vážnější krize.
„Není to normální a je velice nebezpečné, pokud bychom si na takto vysoké schodky zvykli i v dobách, kdy nemusíme hasit žádný vážnější požár,“ podotýká Hradil v rozhovoru pro Forbes. Vláda podle něj na příští rok sestavila rozpočet s „pravicově“ nižšími příjmy a „levicově“ vyššími výdaji.
Ekonom také upozorňuje na to, že kabinet navzdory svým slibům vůbec nesnižuje strukturální deficit v rozpočtu. Tedy schodek, který si s sebou potáhneme bez ohledu na to, zda bude ekonomika zrovna procházet krizí nebo naopak konjunkturou.
„Deficit ve výši pár desítek miliard by byl dlouhodobě udržitelný. To co máme my, udržitelné není. A zároveň samo ministerstvo financí říká, že z roku na rok tam nedochází k žádnému zlepšení,“ poukazuje Hradil. Hlavním viníkem je podle něj nicméně předchozí vláda Andreje Babiše, té Fialově vyčítá spíš nedostatek odvahy situaci napravit.
Víte, jak reagoval premiér Petr Fiala na to, když jste navrhovaný deficit označil za bizarní?
Přímo na můj výrok? To ne. Ale jsem poctěn.
Řekl, že bizarní jsou spíš vaše slova, protože jsou bez kontextu. Jaký je tedy ten kontext?
Stát může, v některých momentech, prostě vzít hromadu peněz, kterou si půjčí na dluh na finančním trhu a rozdat ji mezi lidi. Dělá to typicky, když chce stimulovat poptávku, když přicházejí špatné ekonomické časy. Něco podobného jsme dělali za covidu, stát vidí, že lidé by přestali utrácet. V tom momentě firmy nemají pro koho vyrábět, začnou propouštět a propuštění zase nemohou utrácet, takže se dostáváme do útlumové spirály. Stát si může jako obrovská entita půjčit za dobrý úrok stovky miliard a rozprostřít je mezi lidi tak, aby začali utrácet. Potud v pořádku, prostě za covidu to bylo ročně 360 miliard a více.
Jenže tohle se nemá dělat v časech, kdy se ekonomika sama od sebe zvedá, předvádí normální výkon. Nemáte důvod si jménem občanů půjčovat na finančním trhu stovky miliard a sypat je do ekonomiky. Jen připomenu, že ve Sněmovně se vedly plamenné hádky o deficit čtyřicet miliard v normálních ekonomických časech. Samo ministerstvo financí počítá na příští rok s růstem HDP o 2,7 procenta a téměř nulovou nezaměstnaností. Z tohoto pohledu je to bizarní schodek.
Byla tady energetická krize, která na stále hodně průmyslovou českou ekonomiku dopadla mimořádně tvrdě. Když navrhovaný schodek přepočítáme na procenta HDP, nevypadá zas tak hrozně ve srovnání s předchozími českými vládami nebo jinými evropskými zeměmi. I z tohoto pohledu je bizarní?
Bizarní není nějak extrémně silná kritika. Přepočítávání k velikosti ekonomiky je naprosto legitimní argument, 230 miliard je něco úplně jiného ve větší ekonomice, než v menší. Naštěstí máme ukazatel, který je na tohle spolehlivý – strukturální deficit očištěný o výkyvy ekonomického cyklu.
Ten v podstatě říká v jakém stavu jsou veřejné finance po odhlédnutí od toho, že ekonomika právě prochází krizí nebo naopak konjunkturou. A tenhle strukturální deficit v poměru k HDP letos, podle ministerstva financí, dosáhne 2,1 procenta HDP a v příštím roce dvě procenta HDP. To znamená, že se s ním prakticky neděje vůbec nic. Takže to, že se deficit sníží z 250 miliard v letošním roce na 230 v příštím vlastně ani není zásluha vlády, protože to za ni udělá ekonomika, co na tom bude napřesrok lépe.
Premiér Fiala sliboval snižovat strukturální deficit tempem jedno procento HDP ročně, což se prostě ani zdaleka neděje.
Jak velký strukturální deficit snesou zdravé veřejné finance?
Normální je strukturální deficit prakticky nemít nebo ho mít relativně malý, třeba u nás bychom se bavili o nižších desítkách miliard korun. S tím se dá žít. Stát nemusí hospodařit jako rodina, za každou cenu vyrovnaně. Stát má výhodu, že ekonomika mu pořád roste. Strukturální deficit o pár desítkách miliard je dlouhodobě udržitelný.
Strukturální deficit v jednotkách procent HDP, jak máme my, dlouhodobě udržitelný není. A zároveň samo ministerstvo financí v podstatě říká, že z roku na rok tam nedochází k žádnému zlepšení. Strašně nerad bych se dostal do přestřelky s jakýmkoliv politikem, tím méně s premiérem, ale pan Fiala sliboval snižovat strukturální deficit tempem jedno procento HDP ročně, což se prostě ani zdaleka neděje.
Od vládních politiků zaznívá, že by také raději konsolidovali veřejné finance rychleji, ale že dělají co můžou. Většinou s dodatkem, že je už od předchozího kabinetu zdědili v hrozném stavu. Je to fér argument?
Nemám rád, když se to pořád hází na předchozí vládu, protože ta současná má všechny nástroje pro to, aby to změnila. Vymlouvat se na to, že před čtyřmi roky tady byl někdo jiný, je vždycky tak trochu zbabělé.
Přesto si myslím, že současná situace jde téměř kompletně za předchozí vládou Andreje Babiše. Ta reagovala na krizi, která je z podstaty dočasná trvalými opatřeními. Zrušení superhrubé mzdy, zrušení daně z nabytí nemovitosti, zvýšení důchodů nad rámec zákona o valorizaci… Kdyby to bylo od začátku bráno jako dočasné opatření, tak si nemyslím, že by po zrušení došlo k nějakým velkým bouřím. Strašná chyba předchozí vlády podle mě byla, že rozvolnila rozpočtovou politiku trvale a teď jsme tam, kde jsme.
Proč ji současná vláda zpět neutáhla?
Protože by jí to stálo enormní politický kapitál. To jsou nepopulární opatření, nota bene když se vládne v pětikoalici, kde každá strana nechce u svých priorit ustupovat.
Bude potřeba znovu zavést superhrubou mzdu?
To, že se něco zhruba v tomto objemu bude muset stát, je zřejmé. Znovu připomenu strukturální deficit, máme zhruba 160 miliard, které si s sebou potáhneme, i když se ekonomice bude dařit. Je to díra, kterou někdo bude muset aktivně zacelit. Druhá věc je, jestli to opravdu chcete dělat přes superhrubou mzdu, přes zdanění práce. Což je aktivita, u které chcete, aby ji lidé dělali. Hodně jsou skloňovány například majetkové daně, jenže tam není žádný precedens. U superhrubé mzdy by to byl návrat k něčemu, co tu už bylo.
Premiér Fiala tvrdí, že vláda dělá pro ozdravení veřejných financí maximum. Stejně se nedávno vyjádřil i předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Podle vás by mohla dělat víc?
To jsou dvě různé věci. Z politického hlediska možná dělá maximum, ale to já nedokážu posoudit, protože u těch jednání nesedím. Je nutno brát v potaz volby v příštím roce, jestli si politické strany vyhodnotili, že jiná opatření by je potopila a politická realita je, že tohle je maximum možného, tak s tím problém nemám. Já se jen snažím říct, že je hodně nebezpečné normalizovat ten současný stav, abychom si zvykli na to, že v roce, ve kterém nemusíme hasit žádný požár, máme deficit na úrovni necelých tří procent HDP. To v normálním roce normální není.
Rozpočet nevypadá, že by nad ním konzervativní pravičák zaplesal, ale s levicovou vládou by podle mě vypadal podstatně hůř.
Má Česko pravicovou vládu?
Nejsem si jistý, zda vláda o sobě deklaruje, že je pravicová. Nicméně kdybych to z pohledu ekonoma hodnotil takto binárně, tak asi pravicová je, byť některé indikátory podle toho úplně nevypadají. Rozpočet nevypadá, že by nad ním konzervativní pravičák zaplesal, ale s levicovou vládou by podle mě vypadal podstatně hůř. Vláda je pravicová tam, kde se jí to hodí.
Co to znamená?
Vláda je pravicová ve svých příjmech – vybírá jich méně. Levicová je ve svých výdajích, které jsou vyšší. Když to srovnáme s předkrizovým rokem 2019, tak český stát vybíral na příjmech zhruba 26 procent tehdejšího HDP a zhruba stejný objem pak utrácel na výdajích. Pokud bychom se od té doby měli posunout doprava, tak by to na obou stranách kleslo na 24 až 25 procent. Taková typická pravicová politika, že vybereme od lidí méně na daních a méně budeme jako stát utrácet. Levicová politika by udělala opak, narostla by na obou stranách na 27 až 28 procent. Podle rozpočtu na příští rok to vypadá, že budeme vybírat 25 procent HDP a utrácet 28 procent.
Vláda říká, že vzhledem ke značnému množství investic je ten rozpočet extrémně prorůstový. Nakopne ekonomiku k rychlejšímu růstu v dalších letech?
Neřekl bych extrémně, ale podle poměru investic k celkovým výdajům na necelých jedenácti procentech se rozpočet dá označit za investiční, na české poměry. Ano, za důraz na investice si vláda zaslouží uznání. Jsou tam komplikovanější oblasti, jako investice do obrany, které jsou z čistě ekonomického pohledu spotřebou, zrovna stíhačky nebudete používat v budoucnu na generování příjmů. Tím to rozhodně neshazuju, nebýt napaden cizí mocností se ve výsledku ekonomicky rozhodně vyplatí.
Rostou ale i náklady na obsluhu státního dluhu. Loni to bylo podle Nejvyššího kontrolního úřadu 68 miliard, třetina všech investic, a samotné ministerstvo financí očekává, že do roku 2026 tyto výdaje vzrostou o dalších více než 51 miliard. Nedoutná potenciální problém zde?
Platební neschopnost nebo bankrotový scénář nám nehrozí, tam nejsme ani zdaleka. A ještě nějaký čas nebudeme ani ve špatném scénáři. Ale tohle je cena, kterou platíme za to, že jsme si nechali rozhodit veřejné finance. Zrušení superhrubé mzdy tehdy bylo obhajováno s tím, že necháme lidem více peněz v peněženkách. To funguje když zároveň se snížením daní snížíte i výdaje.
Pokud jste jen přestali tolik zdaňovat, tak se vám to hromadí na státním dluhu, který se bude muset splatit i s úroky. Takže jste v podstatě občany donutili si vzít půjčku, v příštích letech je donutíte ji splatit i s úroky a nedal jste jim možnost volby.
To je vlastně celá pointa mé původní kritiky rozpočtu a to, co mi nejvíc vadí, když se tohle vydává za pravicovou politiku. Vy těm lidem nenecháváte peníze, jenom to posouváte do budoucnosti a přihazujete k tomu úroky. Dvacet miliard ročně, co tam vůbec nemusely být. To mohlo být zhruba osmdesát kilometrů nových dálnic. Asi by se stejně nepostavili, protože je neumíme povolit, ale stejně, tyto peníze mohly jít na školství nebo cokoliv jiného.
