Klíčovým tématem amerických voleb je i před listopadovým soubojem Kamaly Harris s Donaldem Trumpem stav tamní ekonomiky. Oba kandidáti se předhánějí ve slibech, jak uleví Američanům od vysokých životních nákladů či podpoří tamní firmy. Prostředky, jimiž toho chtějí dosáhnout, se voličům líbí, ale ekonomové nad nimi zalamují rukama.
Frázi „it’s the economy, stupid“ (je to ekonomika, hlupáku) jako odpověď na dotaz, co zajímá voliče před volbami nejvíc, zpopularizoval v 90. letech politický konzultant James Carville. Stratég, který v roce 1992 dostal do Bílého domu Billa Clintona, se díky jednoduchému popisu zjevné reality nejen amerických voleb zapsal do historie.
Stav ekonomiky je to, co lidé denně cítí na vlastní kůži. I v letošním prezidentském klání je to oblast, která zajímá voliče nejvíc. Zejména kvůli inflaci a nárůstu životních nákladů z posledních let. Míra inflace dosáhla vrcholu v létě 2022 a od té doby postupně klesá, nicméně spotřebitelé si stěžují, že růst jejich mezd ji stále nestačí pokrýt.
Podle nedávného průzkumu Bank of America to tvrdí sedmdesát šest procent amerických zaměstnanců. Agentura Bloomberg koncem loňského roku spočítala průměrné „pandemické“ zdražení pro jednotlivé oblasti: potraviny a elektřina (o pětadvacet procent), ojetiny (o pětatřicet procent), povinné ručení (o třiatřicet procent) nebo nájmy (o dvacet procent).
Špatná ekonomická situace má lví podíl na tom, že dosluhující Joe Biden vychází z průzkumů jako nejméně populární americký prezident za posledních sedm dekád.
Kamala Harris i Donald Trump deklarují v kampani stejný ekonomický cíl – snížit životní náklady v zemi. Chtějí také zkrouhnout regulace, snížit daně střední třídě nebo motivovat firmy k výrobě ve Spojených státech. V metodách, jak toho dosáhnout, se ovšem kandidáti dramaticky liší.
Nejviditelnější rozdíl je v přístupu k nákladům na bydlení. Harris chce přispívat na složení zálohy k první hypotéce částkou pětadvacet tisíc dolarů, dotovat výstavbu dostupného bydlení nebo zabránit velkým investorům z Wall Street v hromadném skupování nemovitostí k bydlení. Trump chce snížit poptávku po ubytování deportací milionů ilegálních přistěhovalců.
Náklady na energie chce Harris snižovat pokračováním v obřích vládních investicích do obnovitelných zdrojů. Trump chce osekat regulaci energetického sektoru a podporovat těžbu ropy a zemního plynu.
Oba by rádi snižovali i ceny potravin, v navrhovaných opatřeních z této oblasti ovšem konkrétní detaily chybějí – Harris chce zvýšit míru konkurence na trhu a zakázat nekalé zvyšování cen (price gouging), Trump chce situaci řešit zákazem dovozu potravin, který podle něj ničí americké farmáře.
V kampani se kandidáti často obracejí na širokou voličskou základnu z americké střední třídy. Trump jí chce pomáhat hlavně daňovými škrty, v posledních měsících ve svých projevech zdůrazňuje mimo jiné plán zcela zrušit zdanění spropitného. Tento nápad se ujal i v táboře Kamaly Harris, která ho prosazuje od srpna. Kandidátka demokratů chce však střední třídu podporovat hlavně snižováním nákladů na zdravotnictví či péči o děti a seniory.
Pro oba je důležitá i podpora amerických firem. Harris chce zvednout daňové úlevy pro startupy na desetinásobek současné hodnoty a pokračovat v investicích Bidenovy administrativy do výrobních kapacit na americké půdě, zejména v oblasti pokročilých čipů. Důraz na výrobu a snaha vytvořit pracovní místa v amerických továrnách jsou patrné i v kampani Donalda Trumpa.
Ta se do značné míry točí kolem dovozních cel všeho druhu, od nichž si republikánský kandidát slibuje přesun výroby a pracovních míst do Spojených států. Na jaře Trump sliboval desetiprocentní clo na veškerý dovoz, teď už mluví o dvaceti procentech, ovšem s výjimkami. Minulý týden v projevu v Georgii řekl, že na každý dovezený automobil by uvalil clo sto procent.
Ekonomové standardně cla a další překážky volného obchodu kritizují, stejně jako diskriminační daně nebo opatření prohlubující rozpočtové deficity. Většina ekonomických návrhů z tábora Donalda Trumpa i Kamaly Harris však minimálně do jedné z těchto tří kategorií spadá. Ale voličům to tolik nevadí.
Hned několik klíčových kampaňových slibů má společné dvě věci – většina lidí je vítá, kdežto ekonomové je odmítají. List The Wall Street Journal nedávno v průzkumu zjišťoval pohled voličů na klíčové ekonomické otázky a pak srovnával výsledky s odpověďmi třiceti devíti ekonomů z akademické sféry.
Nejvýraznější rozdíl mezi pohledem běžných lidí a expertů panoval v otázce danění spropitného, příjmů ze sociálního zabezpečení či zavedení postihů za nekalé zvyšování cen, což expertům zavání cenovými stropy. Pokud je totiž cenový strop nižší než tržní cena daného produktu, vede to k výraznému omezení jeho nabídky.
Zdroj: The Wall Street Journal
Zdroj: The Wall Street Journal
„Nekalé zvyšování cen je příliš vágní termín na to, aby takový krok k něčemu byl. A kdyby to bylo dostatečně jasné, tak je to škodlivé,“ míní William Nordhaus z Yaleovy univerzity, laureát Nobelovy ceny za ekonomii.
Ekonomům se vesměs nelíbí ani nezdaněné spropitné, které navrhují oba prezidentští kandidáti. Daňový expert Alex Muresianu z think-tanku Tax Foundation uvádí, že nechtěným důsledkem takového kroku by byl posun odměňování v řadě odvětví od mezd směrem ke spropitnému, přičemž v americkém prostředí už dnes tento typ finanční kompenzace bují až moc.
„Jestli tápete v tom, komu dávat dýško a komu ne, počkejte, až je bude chtít i váš právník nebo účetní,“ napsal ve své analýze.
Mimořádná shoda panovala mezi oslovenými ekonomy v názoru na dovozní cla – všichni je odmítli. Ale téměř polovina respondentů z řad voličů je schvaluje.
Zdroj: University of Chicago’s Clark Center
Zdroj: University of Chicago’s Clark Center
Trump zavedl řadu cel na produkty z Číny už během svého prvního mandátu v Bílém domě v letech 2016 až 2020. Tvrdý postup vůči Číně je jednou z mála věcí, na kterých se současný americký prezident se svým předchůdcem shodne, protičínská cla zůstala v platnosti i poté, co v Bílém domě usedl Joe Biden.
V případě listopadového vítězství však Trump chce zajít se svým protekcionismem mnohem dál a zavést cla na veškerý dovoz do Spojených států. Slibuje si od toho zvýšení příjmů státního rozpočtu, což pokryje výpadek způsobený škrty v daních. A také přesun výrobních kapacit do Spojených států, což nakopne ekonomiku.
Ekonomové se ovšem shodují, že firmy by zvýšené náklady způsobené cly přenesly na koncové zákazníky. Petersonův institut pro mezinárodní ekonomii spočítal, že průměrné roční výdaje amerických domácností by se u dvacetiprocentního cla na veškerý dovoz zvedly o 2600 dolarů.
„Je to jeden z těch magických ekonomických návrhů, které mohou ve skutečnosti způsobit inflaci a zároveň dostat ekonomiku do recese,“ tvrdí David Kelly, hlavní globální stratég J.P. Morgan Asset Management. Podle Wendy Edelberg z think-tanku Brookings Institution by v takovém případě museli američtí dovozci hledat alternativní dodavatele, což řada z nich nezvládne. „Výsledkem budou prázdné sklady a prázdné regály,“ uvedla.
