Forbes a peníze k sobě neodmyslitelně patří. V rubrice Money Diaries se proto ptáme osobností, o nichž píšeme, jak se svými financemi hospodaří, za co (a jestli vůbec) utrácejí a jaký k nim mají vztah. Inspirujte se.
Ondřej Krátký získal v 28 letech první místo v největší světové soutěži pro mladé kreativce na festivalu Cannes Lions a tehdy po pěti letech opustil rozjetou kariéru, aby pomohl založit český startup Liftago, taxi aplikaci, která chce poskytovat alternativu k dopravě vlastními auty v centrech měst.
Myslím, že každého nejvíc ovlivní prostředí, ve kterém vyrůstá. Jestli znáte Marshmallow experiment, tak já bych byl to dítě, které si odloží jeden kousek, aby dostalo dva. Ale už bych nevydržel syslit o moc víc. Chci si život s rozumem užívat. Peníze jsou pro mě dodnes prostředek, nikoli cíl. Je ale pravda, že jejich role se v průběhu života dost mění.
Můj táta je lékař a máma původně učitelka a spolu se starším bratrem jsme vyrůstali na malém městě v paneláku. Když máma nebyla doma, s tátou jsme vařili, obvykle špagety, buřtguláš nebo bramboráky. První větší dovolená byla Jugoška a tam jsme si vezli máminy řízky v zavařovačce a chroustali je s okurkami na odpočívadle vedle červené škodovky stodvacítky.
Jsou to skvělé vzpomínky (na těch pár pohlavků a scén a vztekání člověk rychle zapomene). Na to, že jsme si nežili v přepychu, jsme poměrně dost cestovali a výletovali. Rodiče nás vždycky dokázali zabezpečit, ale nerozmazlovat.
Snad i proto jsme s bráchou odmalička koukali, kde si vydělat nějaké peníze navíc. Sbírání ovoce na zahradě za stovku za víkend by dnes asi bylo klasifikováno jako dětská práce, ale tehdy to bylo super. Brigády mě takhle provázely celé dospívání – dělal jsem snad všechno: roznášení letáků, pošťáka, překladatele manuálů, v kanceláři, na stavbě nebo v kovošrotu.
Měl jsem šanci poznat, že peníze něco stojí. To bylo, ještě než přišla vysoká a práce ve velkých firmách. Moji kariéru a vlastně i vztah k penězům nejvíc ovlivnilo rozhodnutí nevzít si před několika lety hypotéku a nepořizovat si auto, byť chápu, že pro někoho je to logický a racionální krok.
Bylo mi tehdy 28, měl jsem fajn práci, zaměstnavatel se mnou měl velké plány, ale nakonec jsem se rozhodl koupit si místo bytu novou zkušenost – možnost začít podnikat a preferovat poznávání nebo zážitky místo majetku. Umožnilo mi to být u zrodu Liftaga a postupně se s firmou vypracovat.
Foto Jiří Turek, Jana Jabůrková
Aktuálně jsem ve fázi, kdy jsem uspořené peníze ze života zaměstnance investoval do sebe – z role markeťáka jsem sebe a firmu během let učil zákaznický servis, logistiku, fundraising, PR, prodej firemním zákazníkům nebo i legislativu a takový mirkodušínovský lobbing.
Díky takovým investicím a důvěře svých zkušenějších společníků Juraje Atlase a Martina Hausenblase tu firmu dnes vedu a čekám na někoho skvělého, kdo to ve správný moment převezme ode mě, a já zas půjdu dál.
Moc věcí nevlastním. Žiju v podnájmu a nebojím se zlodějů, protože jediná hodnotná věc v mém bytě kromě fotek je můj iPhone a mac a ty v bytě většinou nenechávám. Místo abych ztrácel každý den čas parkováním nebo hledáním auta, kombinuju MHD, Liftago, a když jednou za měsíc auto potřebuju, nějaké si půjčím.
Peníze utrácím za zážitky jako cestování a jídlo, které miluju. A párkrát za rok si zajdu na skydiving, což je jediný můj dražší koníček.
Co dnes investuju, je můj čas – několikrát za měsíc předávám zkušenosti a postřehy začínajícím projektům, které lidem nabízejí řešení reálných problémů. Na kafe chodím s těmi, kteří už si něčím prošli a vědí, co chtějí.
Často se jen potřebují zorientovat ve výzvách, které před nimi stojí, a jsou rádi, když vidí, že problémy se opakují a že vybudovat dobrý produkt nebo službu nejde přes noc. A mě zas nabíjí poznávat šikovné lidi.
Vím, že se role peněz v mém životě bude měnit. Chci mít rodinu a to bude moment, kdy peníze budu potřebovat. Chci dál investovat co nejvíc do vzdělání, zkušeností a zážitků a chtěl bych začít investovat i do rozvoje druhých.
Žijeme ve skvělé zemi, kde si ale ani šikovní lidé nevěří a kde se společnost spíše rozděluje, než spojuje. Myslím, že právě investice do vzdělávání, kultury a do šikovných lidí tohle může změnit.
