Spodní strana střenky, čepel, vnitřní ústrojí, horní zinková střenka, bouchnutí lisu a legendární nůž rybička je na světě. Už přes 200 let ten samý postup montáže i stále stejné místo výroby – městečko Mikulášovice ve Šluknovském výběžku. Zapadlý kout Česka, který se s rolí Zapadákova nikdy nehodlal smířit.
Za Rakouska-Uherska byl tehdejší Nixdorf s osmi tisíci obyvateli největší vesnicí monarchie a současně její nožířskou velmocí. Po poválečném odsunu německého obyvatelstva, a tím pádem i většiny zaměstnanců, komunisté zdejší rozdrobenou výrobu spojili pod nově vzniklou značku Mikov (Mikulášovická kovovýroba) a ta drží dodnes.
Žádná idylka to ale rozhodně nebyla. Po sametové revoluci se fabrika složená z několika pobočných závodů opět rozdrobila, rozkradli ji tuneláři, párkrát byla de facto na zavření a po zbytek doby víceméně stagnovala. Teď to ale konečně vypadá, že se karta začíná obracet a Mikov se vrací na scénu. Už tři roky ho přitom tahá z průšvihu člověk, který k němu nemůže mít blíž.
„Narodil jsem se v Mikulášovicích a moji rodiče, brácha, prarodiče, vlastně kdokoli, na koho se v rodině podívám, v té fabrice pracovali,“ řekne na úvod Karel Ježek. Když se doptáváme blíž, ukáže se, že jeho otec ve fabrice dokonce v 70. letech řediteloval a děda z matčiny strany pamatuje ještě staré německé časy. Tohle prostě nevymyslíte.
Ředitel Mikovu Karel Ježek. Foto: Michael Tomeš
Karel Ježek chtěl přitom po vysoké v 80. letech všechno, jen ne návrat domů a do Mikovu. „Nicméně přišla vojna, moje žena otěhotněla a já hledal byt, což byl tehdy dost problém. Takže jsem se musel chtě nechtě vrátit do Mikulášovic a zůstal jsem tady v továrně na různých pozicích až do roku 1993, kdy se fabrika privatizovala,“ povídá.
Na scénu se Ježek už coby zkušený obchodník vrátil v roce 2003, kdy koupil někdejší mikovský pobočný závod v Lipové u Šluknova. Fabriku produkující připínáčky, kancelářské spony a další nezbytnosti byrokratického státu postavil pod značkou RON na nohy a po očku sledoval trápení vedlejšího Mikovu.
Šanci na velký návrat do domovské fabriky dostal před třemi lety, kdy se ji bývalý majitel rozhodl prodat. „V srdci mě to sem táhlo, ale na druhou stranu jsem viděl hrůzný stav, v jakém továrna byla. Byla jakžtakž na nule, ale bez rozvoje, investic a koncepce. Šetřilo se na mzdách, všechno se dělalo jen tak, aby se to úplně nerozpadlo,“ vzpomíná ředitel. Nicméně volání domova bylo silnější než čistě pragmatické úvahy, a proto netrvalo dlouho a Karel Ježek stál na dvoře kdysi slavné nožířské fabriky jako její majitel.
Uvnitř továrny Mikov. Foto: Michael Tomeš
„Mimochodem, ten vjezd, kterým jste sem přijeli, byl úplně rozbitý. Jezdilo se zadem přes mostek, který týden nato, co jsem přišel, spadnul,“ líčí první momenty po návratu majitel a člověku skoro cukají koutky, jak se mu v hlavě rozehrává děj komedie z podnikatelského prostředí.
„Tak například když jsem poprvé vešel do dnešní zasedačky, byla do metrové výšky zanesena haldami plesnivého papíru. Když jsem to nechal vyklidit, objevili jsme krásný starý kachlový krb. Minulí majitelé o něm vůbec nevěděli,“ směje se.
Podobný šok nastal v jedné z dnešních výrobních hal, která byla zcela nepochopitelně rozdělena příčkami na 32 malých místností. „Nazývejme to pravými jmény, byly to zašívárny. Jedna pro šéfa, druhá pro asistentku, aby mu nekoukala do počítače. Všechno špinavé, plesnivé, hrůza,“ pokračuje ředitel.
Kromě kompletního úklidu a renovace zašlých prostor spustil i personální průvan. „Ze středního a vyššího managementu tu nezbyl skoro nikdo. Výrazně jsme naopak rozšířili obchodní oddělení, z jednoho člověka, který dělal úplně všechno, jich máme sedm. Ale dostat jsem lidi byl obrovský problém. Často za mnou šli jen díky tomu, že mě znali. Věděli, že moje druhá fabrika jede a že mě jako Mikulášovickému záleží na tom, aby továrna v mém městě fungovala,“ líčí Ježek prvotní obtíže. Z nichž některé byly skutečně bizarní.
V továrně byla třeba nepochopitelná zima, protože se tu léta vytápělo jen část dne elektrickými přímotopy. Jednoduše proto, že kotelna se rozbila a na opravu nebylo. V prochladlých prostorách pak fungovaly špatně velmi přesné brusky, které potřebují alespoň pokojovou teplotu. Jeden z prvních úkolů byl tedy ten úplně základní – zatopit.
Uvnitř továrny Mikov. Foto: Michael Tomeš
Teď už Mikov topí pod kotlem docela slušně. Hlavně díky obchodnímu oddělení, hladu českých zákazníků po kvalitních nožích i tuzemské provenienci se čísla produkce a prodejů rok od roku výrazně zvedají. „Loni jsme nožířskou výrobu oproti roku 2018 zvedli o 49 procent. A rok předtím to bylo to samé. Takže máme nyní minimálně o 100 procent vyšší produkci nožů než v době mých předchůdců,“ říká s potěšením Ježek.
A co je nejlepší, drtivá většina produkce okamžitě mizí v rukách zákazníků. „Ani bych to neměl říkat, že v dodávkách některých výrobků máme až tříměsíční skluzy. Ta poptávka je obrovská a prostor pro expanzi stále velký,“ míní Ježek. Podle něj je směřování Mikovu jasné, žádné velké produkce průměrných nožů, ale menší objemy s důrazem na kvalitu. „Chceme dělat limitované série s velkým podílem ruční práce. Vše postavené na kvalitě a tradici. Navíc prodáváme příběh Mikulášovic a naší fabriky s více než 200letou tradicí,“ říká Ježek.
A jak povídá, tak se i děje. Prémiový nůž ke 100 letům republiky se například vyprodal za dvě hodiny. A to stál přes tři tisíce. Úspěch má nová řada kuchyňských nožů, prodávají se kapesní nože s podpisem designérského studia Olgoj Chorchoj. A pak samozřejmě rybičky – fenomén českého nožířského průmyslu. Za komunismu se jich prodávalo až 300 tisíc měsíčně, což se rovná dnešní roční produkci. I ta se však od nástupu nového šéfa ztrojnásobila. Mikov chrlí rybičky v mnoha provedeních.
Uvnitř továrny Mikov. Foto: Michael Tomeš
Zaujala například limitovaná edice vzešlá ze spolupráce se světovým lídrem ve výrobě kávových kapslí a kávovarů Nespresso. Hliníková minimalistická rybička opět v designu Olgoj Chorchoj byla vyprodaná během chvíle. Postupně se tak její cena z původních 500 korun vydrápala v internetových aukcích k pěti tisícům. A přesně tohle Mikov chce, vyrábět prémiové výrobky, které budou cílem sběratelů a nožířských fajnšmekrů. Případně i lidí hledajících dobrou investici. Pro ně je v pestrém portfoliu zboží i zlatá rybička s čepelí z damascenské oceli. Cena tomu odpovídá, 211 tisíc korun.
Od Mikovu navíc začíná nakupovat i armáda, se kterou fabrika z pohraničí dokonce ladí podobu výsledných produktů, aby odpovídaly účelům vojenských jednotek, které je dostanou. Do vývoje nožů jsou už také pevně zapojeni designéři, zapracovalo se na atraktivnějších obalech a firma hodlá v dohledné době otevřít i svůj showroom v centru Prahy.
Celý Mikov nyní dosahuje obratu 10 milionů korun za měsíc, přičemž nožířská výroba tvoří polovinu. Zbytek zmíněné sponky, připínáčky a spol. „Další sortiment, který vyrábíme, jsou spony pro nábytkářský průmysl. A aby toho nebylo málo, minulý rok jsme přikoupili i další tradiční značku Narex, vyrábějící šroubováky a dláta,“ povídá Ježek.
Když má zmínit plány do budoucna, nijak se nežinýruje. „Oproti dnešku minimálně o 100 procent vyšší obrat, stavebně dokončit výrobní areál, chci přikoupit nové technologie. A chceme sem dostat mladé kluky, kteří se už teď pro nás učí v různých učilištích. Jde nám o ty s přidanou hodnotou, kteří nám navrhnou nože po konstrukční stránce,“ vyjmenovává Ježek. Je to zkrátka docela hezký příběh fabriky z těžce zkoušeného regionu, která byla zralá na poslední knokaut, ale se svým osudem se odmítla smířit. Z Mikulášovic se prostě opět jako v minulosti ozvalo: My nejsme takový Zapadákov, jak si myslíte.
Nabízí se tak jedna otázka. Co by řekl úsilí Karla Ježka jeho otec, který fabrice vcelku úspěšně šéfoval v komunistické éře? „To vám povím úplně přesně. Řekl by mi jen to, co je špatně. On měl totiž takovou zásadu. Zbytečně se nezdržovat pochlebováním a jít rovnou k tomu podstatnému, co je potřeba změnit. Mám to trochu po něm,“ usmívá se Ježek a vedle sedící mluvčí podniku jen přikyvuje.
