Hnutí #MeToo a Time’s Up přispěly ke zviditelnění problémů, kterým nepřestávají čelit ženy v nejrůznějších profesích a na nejrůznějších postech. O čem se však stále ještě nemluví, je problematika šikany žen vůči ženám.
Podle statistik specializovaného Institutu proti šikaně na pracovišti přitom ženy tyranizují jiné ženy až v 80 procentech případů. Studie navíc dokázaly, že ženy, které se v práci zpovídají jiným ženám, čelí mnohem intenzivnější šikaně, ponižování a sabotážím.
Ženy bojovaly a dál bojují nejen o důstojná místa, ale hlavně o to, aby je jejich mužské protějšky uznávaly jako sobě rovné. Koučka Marilyn Devonish z Wolverhamptonské univerzity však zmiňuje časté případy, kdy se žena domůže vedoucí pozice a začne v ní uplatňovat agresivní způsob vedení, aby zapadla a udržela se – tedy přístupy charakteristické pro toxickou maskulinitu.
Bina Patel, zakladatelka Centra pro řešení konfliktů (CRC), dodává: „Ženy po emoční stránce ztrácejí sebe sama, a to jen proto, aby se co nejrychleji a nejlépe adaptovaly na post šéfek.“
Kvůli tomu zpravidla potlačí emoční inteligenci a následují mužské vzory chování, protože jsou přesvědčeny o tom, že přátelské vystupování je známkou slabosti a neschopnosti. Podle Courtney Keen, zastávající vedoucí pozici ve firmě MyRoofingPal, jsou k tomu někdy i tlačeny.
„Ženám bývá jasně naznačeno, aby se chovaly agresivněji, že jedině tak dokážou udržet krok s muži,“ říká Keen. Pokud se naopak chovají vstřícně, muži je mají tendenci zesměšňovat a přehlížet.
Ženy na vedoucích postech mívají naopak nutkání mužským protějškům dokázat, že své pozice dosáhly oprávněně – a že tedy nejsou jako ostatní ženy. Samy sebe pak začnou považovat za nadřazené osobnosti, které jsou úspěšnější než jejich kolegyně.
S jejich nadšením pro práci je to zpravidla v pořádku,
horší je to s jejich obavami. Když se taková žena začne
cítit nejistá a ohrožená ostatními, změní se v toxickou
šéfku. Místo aby využívala svých schopností k tomu, že
bude svým podřízeným pomáhat, vyžívá se v tom, že je
šikanuje a dává jim tak najevo, že nemají na to, aby pomýšleli
na povýšení.
Pro tenhle typ žen je rovněž typické ostatní přezírat, znevažovat jejich práci a vyzdvihovat dokola jen sebe sama. Froswa Booker-Drew, zakladatelka poradenské firmy Soulstice Consultancy, tak například vzpomíná na to, jak její bývalá šéfka „neustále mluvila jen o tom, jak musí všechno dělat sama a jak jsou ostatní neschopní“.
Podle Keen takové ženy dokážou důsledně utnout veškeré námitky, a hlavně žijí v představě, že se nemusejí nikomu za nic omlouvat, protože to všechno přece patří do světa byznysu. Střídavě burcují a pak izolují své ženské podřízené a častokrát jim sdělují buď mylné, nebo neúplné informace, aby jim následně vyčetly nepozornost.
„Spousta žen vede svůj vlastní boj o moc a uznání,“ podotýká Zoë Share, výkonná šéfka firmy Schmooz Media. „Kdyby ho usnadnily jiným ženám, mohly by ve svých očích znevážit všechno, co musely samy podstoupit. Bojí se zkrátka toho, že když dají vyrůst jiným ženám, bude se na ně nahlížet zas jako na méněcenné.“
Jak tomu čelit? Každý z nás, bez ohledu na pohlaví, si zaslouží pracovat v bezpečném, zdravém a podnětném prostředí pod vedením šéfa, který má jen ty nejlepší úmysly. Řada zaměstnanců, kteří se stali obětí šikany, se o svých zkušenostech bojí promluvit, protože nechtějí přijít o místo. Nejenže se pak nic neřeší – jejich situace se naopak ještě zhoršuje.
Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak zarazit šikanu, je shromažďování důkazů. Důsledně zaznamenávejte každý incident co nejpodrobněji: co se stalo, kdy a kde a zda u toho byli další svědci. Důkazy pak uchovávejte jinde než ve svém pracovním počítači.