Dole v údolí se líně valí Vltava a podél ní proudí po Modřanské ulici stovky aut. Tady na kopci je však klid. Nacházíme se v pražských Hodkovičkách, v klidné vilové čtvrti obklopené stromy. Libor Votruba, majitel společnosti Taiko, která mimo jiné už několik let pořádá vánoční trhy na pražském Staroměstském náměstí, tady provozuje jednu ze svých klinik zaměřených na problémy v oblasti adiktologie, psychologie, psychoterapie a psychiatrie.
Síť Neo Centrum a také ambulantní centrum duševního zdraví založil poté, co si prošel závislostí na alkoholu a drogách. Když se z vlastních problémů dostal, zjistil, že v Praze místo pro lidi s příběhem, který potkal jeho, chybí.
Sám říká, že kdyby za sebou neměl zkušenost s závislostí na alkoholu a následnou terapií, byl by na tom teď psychicky asi o dost hůře. Pandemie covidu mu totiž i po roce od loňských lockdownů přidělala velké potíže. Jeho Taiko mělo už vánoční trhy na Staroměstském náměstí téměř kompletně postavené, zásobené a připravené během dvou dnů otevřít, když přišlo rozhodnutí vlády, že se letos trhy kvůli covidu opět zakazují.
„Snad nikdy jsem se necítil tak frustrovaný a zoufalý. Celé mi to přijde hrozně nespravedlivé. Když se podívám do města, tak vše ostatní funguje normálně a na náměstí nás pouze vystřídali jiní prodejci, kteří jen nejsou formálně vánočními trhy,“ shrnuje své pocity Votruba. Vadí mu, že stát použil vánoční trhy i trhovce, jejichž celý byznys na vánoční sezoně stojí, jako obětního beránka.
Pro Taiko představuje letošní zrušení trhů ztráty v desítkách milionů korun. „Jen ve zboží máme nějakých sedm milionů, protože jsme nejen organizátoři, ale i největší prodejci na trzích,“ říká Votruba s tím, že finanční ztráty druhý rok po sobě začínají zavánět problémem. „Těšili jsme se, že si letos oddechneme a splatíme to, co jsme si půjčili, ale tohle je už noční můra,“ kroutí hlavou. Vánoční trhy tvoří asi šedesát procent obratu firmy Taiko. Zbytek zahrnuje provoz Žlutých lázní v pražském Podolí.
Podnikatelské začátky Libora Votruby nicméně neměly s trhy nic společného. Jsou spojené spíš s horami a snowboardingem. Vzhledem k tomu, že pochází z Liberce, to totiž neměl k horám daleko. „Asi ve čtrnácti jsem se spřátelil s Ivem Dragounem, což byl jeden z prvních hybatelů snowboardingu v Česku, a začal jsem jezdit,“ vypráví Votruba. V té době se však ještě více věnoval karate, díky němuž se vrhl i na studium na Fakultě tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy.
Ve třetím ročníku se mu naskytla příležitost odjet v rámci studia do New Yorku. Na tamní univerzitě se mu ale nelíbilo, život mu připadal málo akční. Rozhodl se školy nechat a odjel do Kalifornie na Lake Tahoe, kde našel práci jako lyžařský a snowboardový instruktor. Když se pak vrátil v roce 1994 do Česka, měl jasno v tom, že kolem snowboardingu začne podnikat.
„Ve Špindlerově Mlýně jsem si tehdy pronajal malý prostor, nakoupil pár snowboardů a založil půjčovnu a školu. V té době to ještě u nás moc neexistovalo a byl zázrak, že ve Špindlerově Mlýně byl takový osvícenější ředitel, který povolil, že snowboardisté můžou na svah,“ vzpomíná. Postupně se začal zabývat metodikou výuky jízdy na snowboardu, napsal na toto téma skripta a nakonec zastával celých patnáct let pozici prezidenta Asociace českého snowboardingu.
Libor Votruba|Foto: Michaela Dzurna
V roce 2005 se stal na tři roky dokonce prezidentem Mezinárodní snowboardové asociace. „Byznys se rozrůstal, měli jsme nějakých pětatřicet instruktorů, zároveň jsme organizovali sportovní akce, například i světový pohár v akrobatickém lyžování. Takže jsem se postupně zaměřil i na produkci velkých akcí,“ říká Libor Votruba.
Právě zkušenosti s pořádáním akcí stály za začátkem jeho současného byznysu. V roce 2004 hledala Praha nového pořadatele vánočních trhů, poté co se tomu předchozímu zřítil na náměstí třicetimetrový vánoční strom, který zranil čtyři lidi. „Vyhlásilo se nové výběrové řízení, já založil firmu Taiko, která se do něj přihlásila a vyhrála ho,“ ohlíží se Votruba na začátky firmy, která se však dodnes potýká s negativním obrazem z minulosti.
První výběrové řízení na pořádání vánočních trhů totiž Taiko vyhrálo v době, kdy byl pražským primátorem Pavel Bém a současně byl významnou pražskou postavou také lobbista Roman Janoušek. Libor Votruba se s oběma přátelí a například ve Žlutých lázních se dlouho scházela politická a podnikatelská elita napojená na ODS a Béma s Janouškem. Spekulovalo se i o tom, zda Roman Janoušek ve firmě nějakým způsobem nefiguruje. Nějakou dobu seděla totiž v dozorčí radě firmy dokonce Janouškova manželka Simona Steiningerová.
„Ten obraz je těžké napravit. Hrozně rád bych to uzavřel, ale pořád se nám to vrací,“ zamýšlí se Votruba nad otázkou, jestli nebyla chyba, že se do kruhů kolem Janouška dostal. „Myslím, že je normální, že když člověk něco ve městě dělá, tak s politiky jedná a je s nimi v kontaktu. To, že oba ty pány znám a znám je dobře, je situace, ve které zkrátka jsem. Na lidech vždycky hledám to dobré,“ bilancuje.
Jakoukoli protekci nebo zapojení Romana Janouška do firmy ale odmítá. Ostatně i Piráti, kteří teď na magistrátu vládnou, smlouvy a proces výběrového řízení před třemi lety v rámci střídání politických garnitur prověřovali. Na nic ale nepřišli a Taiko je pořadatelem trhů nadále.
A ačkoli se teď trhy konat nemohou, pravidelně se umisťují v žebříčcích nejlepších adventních programů ve světových městech, čímž se rádo chlubí i vedení města. „Prošli jsme několika vedeními Prahy a nikdy s námi nebyl jediný problém, nebyla na nás stížnost ani jsme neměli problémy s hygienou,“ dodává k tomu Votruba.
Ovšem právě úspěch, množství práce a obchodní růst, které s pořádáním adventních trhů přišly, stály za nejtěžším obdobím života Libora Votruby. Někdy v roce 2007 začal čelit tvrdému střetu s realitou a začaly jeho problémy s alkoholem a později i s dalšími závislostmi.
„V té době jsem hodně pracoval a cítil jsem se jako nadčlověk. Teď často říkám svým kamarádům, kterým je třeba kolem pětatřiceti, ať na sebe dávají pozor, že je to takové období, kdy člověk, když se mu daří v práci, získá pocit, že je trochu bohem. Alkohol a drogy to ještě znásobí a člověk pak potlačí svoje pochybnosti a strachy a cítí se tak, že si může dovolit všechno,“ popisuje Votruba, kterému se v té době měnil i osobní život, jelikož se rozešel s partnerkou.
Votruba cítil, že se stýká s důležitými lidmi. Jenže počáteční příjemné pocity, které alkohol přinášel, s tím, jak dával zapomenout na negativní věci, postupně přerostly do velkých problémů. A ty se navalily i na firmu. „Firma se ocitla v dluzích, dělal jsem špatná a zkratovitá rozhodnutí a jednal jen na základě emocí, a ne čísel. Dostali jsme se tenkrát do vážných problémů,“ vzpomíná. O pomoc proto požádal Tomáše Rašku, majitele investiční skupiny Natland, která do Taika vstoupila.
„Oni to řešili dost tvrdě i vůči mně, což já z dnešního pohledu považuji za správné, i když tehdy jsem to považoval za křivdu. Dokonce jsem před nějakým časem Tomáše Rašku navštívil a poděkoval mu, jak tu firmu přede mnou zachránili. Je těžké si to přiznat, ale je to tak,“ líčí Votruba.
Firmě tedy sice krach nehrozil, život Libora Votruby však v ohrožení byl, ač si to nejprve sám nepřipouštěl. „Jako každý, kdo tímhle problémem prochází, jsem žil v nějaké deziluzi. Ono to asi jinak nejde, protože aby byl člověk schopen se na sebe dívat, tak si musí spoustu věci nalhávat. Takže jsem si nalhával, že na tom nejsem tak špatně,“ popisuje.
Zároveň ale dodává, že se každý večer modlil, ať se už neprobudí a ať všechno skončí. „Věděl jsem, že škodím nejen sobě, ale i svému okolí a způsobuji spoustu bolesti lidem okolo sebe. Skončil jsem nakonec v nemocnici s totálním selháním organismu,“ vzpomíná.
Vzhledem k tomu, do jaké situace se dostal, se Votruba rozhodl svůj problém řešit. Nejprve se vypravil do Kapského města v Jihoafrické republice, kde mu kamarád doporučil léčebnu. „Tolik jsem se styděl, že jsem raději odjel přes půlku světa. Měl jsem pocit, že nepatřím někam do Bohnic, i když jsem tam samozřejmě patřil,“ říká. V léčebně si prošel pětitýdenní léčbou a v Česku pak začal docházet na setkání anonymních alkoholiků.
V jednu chvíli však získal pocit, že nejhorší už má za sebou, a navíc se na něj nahrnuly vztahové a pracovní problémy, před kterými předtím pomocí alkoholu utíkal. „Takže jsem se znovu napil,“ přiznává. Uvědomil si, že musí brát léčbu vážněji, a začal během dalších tří let na setkání anonymních alkoholiků docházet i dvakrát denně. Po roce a půl střízlivosti se navíc vydal do Thajska, kde se naučil meditovat.
V Praze potom podpořil vznik meditačního centra Tīsaranā a se svým terapeutem a poté i kolegou Alešem Kudou založil síť klinik Neo Centrum, která teď zahrnuje dvě pobytové kliniky a jednu ambulantní.
„Chtěli jsme vytvořit něco pro lidi, kteří hledají pomoc v důstojném prostředí. A také změnit pohled na ty, kteří se do problémů s alkoholem dostanou. Většinou se na ně veřejnost dívá tak, že si za to můžou sami a je potřeba je nějak potrestat,“ popisuje Votruba, zatímco sedíme v jedné z místností kliniky, která našla sídlo ve vile v pražských Hodkovičkách s výhledem na zalesněnou stráň nad modřanským břehem Vltavy. Klid a důstojné prostředí byste na tomhle místě určitě hledali správně.
Klinika nabízí program na čtyři nebo šest týdnů. Ale fungují i kratší pobyty například pro lidi, kteří prožívají syndrom vyhoření nebo velké úzkosti a deprese. Kapacita jednoho domu je maximálně jedenáct lidí, většinou není ale úplně plno.
„S klienty děláme skupinové terapie, individuální terapie, je tady psychiatr, který je zamedikuje, pokud je potřeba, a máme tady i internistu. Hlavními pilíři jsou psychoterapie, meditace a dvanáctikrokový program anonymních alkoholiků a anonymních narkomanů, který tu probíhá,“ shrnuje Votruba.
A dodává, že velmi důležitá je i příprava na to, co dělat poté, až klienti kliniku opustí. „My ty lidi jen zastavíme, naučíme je se na sebe dívat, neutíkat sami od sebe, což každý závislý dělá. Učíme je být schopný projít si i bolestivými situacemi, které život přináší, bez toho, aby se museli opíjet nebo brát drogy.“
Kliniky podle Votruby fungují i byznysově. „Už nějakou dobu je nedotujeme a umí si na sebe vydělat. To je pro mě skvělé, že můžeme lidem pomáhat, ale funguje to i jako byznys,“ říká. Klinika číslo dvě, kterou Votruba s Kudou otevírali loni v březnu, měla původně cílit na zahraniční klientelu. Jenže přišla pandemie a terapie v angličtině musely počkat. I tak se ale obrat každoročně zvyšuje o zhruba padesát procent.
Ačkoli má teď Taiko kvůli zakázaným trhům problémy, je si Libor Votruba jistý, že přes ně dokáže projít bez úhony. Hodně času tráví meditacemi a najde si i čas na to, aby si vyšlápl na nějaký kopec a pak ho sjel na snowboardu. Hlavně je prý ale rád, že může nabídnout pomocnou ruku lidem, kteří zažívají podobné věci jako on před několika lety.
