Královna Alžběta II. by 21. dubna oslavila 97. narozeniny. Bohužel už není mezi námi, slaví dnes někde jinde, jistě se svým milovaným manželem, princem Philipem, zatímco její nejstarší syn se chystá na svou květnovou korunovaci.
Na oblíbenou panovnici ale nehodláme zapomenout. Připomeňte si Alžbětu II. v několika půvabných, barvitých a málo známých historkách, které procházejí z prostředí, kde se Alžběta II. cítila nejlépe a nejpřirozeněji – v dostihových stájích, v kruhu svých blízkých a přátel od koní.
Při příležitosti královniných nedožitých narozenin přinášíme čtenářům sloupku Forbes Royal exkluzivní ukázku z knihy Královna všech, která vyšla loni v listopadu.
Královna v sedle
Alžběta II. měla celou řadu soukromých zájmů a koníčků – od zahradničení ve Windsoru až třeba po své milované psy rasy velškorgi, kteří ji neustále obklopovali už od dětství a kterých odchovala několik desítek. Především ale Alžběta po celý život milovala koně.
Měla k nim blízko odjakživa a bez ohledu na konkrétní plemena, ať už se jedná o její fellské pony, na nichž podnikala až do vysokého věku vyjížďky po Windsoru (jejím oblíbeným společníkem byla v posledních letech černá klisna jménem Fern), jezdecké plnokrevníky či majestátní kočárové koně. Jakmile královna uviděla nějakého koně, hned se o něj zajímala a snažila se s ním spřátelit, jak potvrzují i její blízcí.
Královna se během desítek let své vlády vždy ukazovala ve skvělé kondici. Vděčila za ni právě svým koním a času, který v sedle pravidelně trávila ještě po devadesátce. Když se s čerstvě zvoleným americkým prezidentem Ronaldem Reaganem na prahu šedesátky projížděla windsorským parkem v ostrém tempu na koni, někdejšího hollywoodského herce (i jeho početnou ochranku) prý v sedle naprosto utahala. To se psal rok 1982.
A vysoko v sedle byla k vidění i v den svých 94. narozenin v roce 2020, protože koní se prostě odmítala vzdát.
Ještě své 96. narozeniny oslavila v roce 2022 podobně. Buckinghamský palác v ten den, 21. dubna 2022, vydal na oficiálním twitterovém účtu půvabnou fotografii, na níž královna pózuje s dvěma svými oblíbenci, bílými fellskými poníky jménem Bybeck Katie a Bybeck Nightingale.
Portrét vznikl ve windsorském parku pod kvetoucí magnólií a dominovaly mu odstíny bílé a kapradinové zelené. Královna oblékla lahvově zelený plášť, okolo rašila svěží čerstvá dubnová tráva… Panovnice tak ztělesňovala klid a stabilitu. Jako obvykle. Fotografii doplnili její spolupracovníci vtipným komentářem, že „kvůli omezené hybnosti je královna momentálně nucena vyjížďky na koni poněkud omezit“.
Její zvláštní láskou byl však dostihový sport a chov anglického plnokrevníka. Po svých předcích zdědila královskou dostihovou stáj (v dostihových programech figuruje pod názvem The Queen) a také královský hřebčín (Royal Studs) v Sandringhamu. Všechny tyto aktivity byly hrazeny nikoli z peněz daňových poplatníků, nýbrž z královnina soukromého majetku.
Téma Alžběta a koně je však výjimečné ještě v jednom ohledu. Zatímco velká část života královny byla sešněrována protokolem a řadou dalších omezení, koně a dostihy představovaly prakticky jedinou sféru Alžbětina soukromého života, kde se chovala zcela uvolněně a přirozeně a do níž mohla veřejnost zároveň nahlédnout.
Zde zkrátka nejsme odkázáni na často pochybné informace z druhé ruky a různé smyšlenky a spekulace, tady byla královna opravdu svá. Pojďme toho využít. Právě v dostihové oblasti mohla Alžběta II. nejvíce uplatnit své hluboké celoživotní znalosti koní, ježdění, dostihů a chovu. Britská panovnice byla podle svědectví řady lidí zosobněním koňaře praktika ze staré školy.
Uměla se o své koně sama postarat, měla aktivní jezdecké zkušenosti (byla vynikající jezdkyní, v mládí vydržela v sedle celé dlouhé hodiny, ať už na vojenských přehlídkách, nebo při soukromých vyjížďkách po svých panstvích), vyznala se v krevních liniích anglického plnokrevníka a byla schopná dlouhé hodiny o těchto tématech diskutovat.
Její praktické znalosti se odrážely ve zvláštní ohleduplnosti vůči koním i lidem kolem nich i v nejmenších detailech. Je na příklad známo, že před návštěvami svých stájí zásadně nepoužívala parfém, aby neznámou vůní nezneklidnila některé citlivější mladé hřebce.
Alžběta dostihové prostředí milovala, cítila se v něm doma a ráda si povídala s lidmi od koní. Je známo, že jedním z mála lidí, již mohli panovnici prakticky kdykoli zatelefonovat a ona hovor přijala, byl její dostihový poradce a vedoucí královské stáje John Warren. Ten tuto funkci převzal po lordu Carnarvonovi, který byl královniným celoživotním přítelem.
Coby dostihový manažer královny měl John Warren na starosti veškeré dostihové operace královny, správu jejího hřebčína, po dohodě s ní rozhodoval o všem důležitém kolem její stáje, včetně startů jednotlivých jejích koní.
To, jak blízcí si byli i lidsky, bylo vidět pokaždé, když některý z desítek koní z její stáje zvítězil v některém z dostihů. Slavný je videozáběr z roku 2012, kdy se královna spolu se svým manažerem Johnem Warrenem radovali z vítězství klisny Estimate v Ascot Gold Cupu.
Na záběrech jásající panovnice je patrné, že nechybělo mnoho a ti dva si padli kolem krku. Především Warren měl k nepatřičně důvěrnému gestu jen krok. Naštěstí se pevně držel svého křesla, a tak se oba omezili jen na radostné tleskání, vzrušené lomcování opěradly a jásání bok po boku.
Blíže než mnozí diplomaté se pravidelně ke královně dostávali i trenéři jejích koní, manažer královského hřebčína Joe Grimwade a jeho nedávno zesnulý předchůdce sir Michael Oswald.
Když Alžběta II. navštěvovala závodiště, při neformálních soukromých rozhovorech se zdaleka neomezovala jen na tyto lidi ze svého nejbližšího okruhu, ale ráda si povídala s řadou dalších, zcela běžných lidí od koní. Opakovaně se vyjádřila, že právě mezi nimi se cítí být příjemně vzdálena královským povinnostem a veškerému tlaku vyplývajícímu z její pozice.
Byla to její ryze soukromá radost a aktivní odpočinek, při němž načerpávala síly. A právě kvůli tomu bylo možné na závodištích a v hřebčínech zjistit o královně mnohem více než v mnohých knižních biografiích, natož v britském bulvárním tisku.
Jak konstatoval Julian Muscat, autor výjimečné publikace Her Majesty’s Pleasure. How Horseracing Enthrals the Queen, závodiště otevírala veřejnosti okno do jinak velmi pečlivě střeženého královnina soukromí. Kromě lidí od koní je cenným pramenem na toto téma i rozhovor, který v listopadu 1974 Alžběta II. poskytla legendárnímu novináři a komentátorovi BBC siru Peteru O’Sullevanovi. Tento rozhovor byl určen nikoli pro média, ale pro Royal Archives, ovšem materiál z něj byl od té doby několikrát využit pro televizní dokumenty a knihy.
Neformální tvář, kterou královna ukazovala v těch chvílích, kdy byla šťastná u svých koní, s sebou navíc nesla řadu velice humorných situací. Lidé od koní a zejména ti z Alžbětina vnitřního okruhu si často mohli dovolit říci královně i věci, jež by se za jiných okolností považovaly za naprosto nevhodné. Mohli s ní vtipkovat a ona v tu chvíli vystupovala jako kterýkoli jiný majitel dostihové stáje. S humorem a nadhledem.
John Warren například vyprávěl novináři Julianu Muscatovi půvabnou historku, jak si královna vyjela v jeepu na ranní trénink spolu s trenérem svých koní Richardem Hannonem. Hannon to ráno pečlivě nachystal stájovou rutinu a rozdělil svému týmu úkoly, aby královna mohla v jedné chvíli vidět tréninkovou skupinu složenou pouze z koní, které má ve svém majetku.
Všechno běželo podle plánu až do chvíle, kdy se najednou ke skupině připojil jezdec na úplně jiném koni. Hannon zrudl vzteky a začal na nebožáka v sedle nejprve gestikulovat a posléze i řvát, aby okamžitě odjel pryč. Jezdec, jenž v ten den dorazil pozdě do práce, jen stále opakoval: „Ano, šéfe!“, ale k odchodu se neměl.
Když se Hannon podíval lépe, zjistil, že dotyčný mladík má pod ochrannou přilbou turban, že je Ind a kromě oné jedné větičky vůbec neumí anglicky. Odzbrojený trenér se v naprostém zoufalství obrátil na vedle sedící královnu: „Madam, umíte hindsky?“ a obdržel od panovnice odpověď: „Obávám se, že ne.“ Zatímco Warren na zadním sedadle zadržoval smích, Hannon opáčil: „To byste ale měla, vládla jste jim dostatečně dlouho, nebo ne?“
Veškeré osazenstvo jeepu včetně Alžběty nato propuklo v bouřlivý smích. Po tréninku se Alžběta znovu přitočila k Hannonovi a řekla mu s úsměvem: „Myslím, že byste byl v šoku, kdybych najednou začala mluvit hindsky.“
„Vždy nejprve sledujeme trénink koní a po jeho skončení se přesouváme do stáje, aby si královna mohla s jezdci popovídat,“ řekl později Hannon v Muscatově knize o královně. „To si vyloženě užívá, stejně jako posezení u nás doma. Tvrdí, že můj obývák patří k hrstce míst, kam chodí a kde necítí, že je zase čerstvě vymalováno.“
Zřejmě největší faux pas, které se lidem kolem dostihů podařilo v souvislosti s královnou udělat, se odehrálo v roce 1979. Hrdinou této historky byl trenér Ian Balding, jenž připravoval královniny koně bezmála čtyřicet let.
Když se ho Alžběta II. v den jmenování Margaret Thatcherové premiérkou po telefonu zeptala, co o ní soudí, odpověděl: „Je to opravdu zvláštní, zvláštní pomyšlení, že nám teď bude vládnout žena…“ – což coby poznámka směřovaná k vládnoucí panovnici vyznělo přinejmenším pozoruhodně. Královna se prý jen usmála a odpověděla: „Och, vážně? Neříkejte!“
Královna měla navíc výbornou paměť na koně, ale i na tváře lidí kolem nich. Na návštěvě svých stájí dokázala rozeznat své koně podle zevnějšku, aniž by jí někdo musel našeptávat, jak se jmenují. Například v roce 1955 při návštěvě své dostihové stáje na základě důvěrné znalosti fotografií poznala, že byla prohozena identita dvou jejích odchovanců.
A pamatovala si i jména a tváře mnoha jezdců a ošetřovatelů, kteří se o její koně starali třeba i před několika desítkami let. Mnohé oslovila správným jménem i třicet let poté, co je viděla naposledy, jak se shodují svědci z dostihového prostředí. Svým trenérům královna každoročně posílala vlastnoručně psané dopisy, v nichž je seznamovala s vlastnostmi mladých koní z královského hřebčína, které k nim posílala do tréninku.
Její přehled se však neomezoval jen na vlastní stáj. Každý den snídala při čtení dostihového deníku Racing Post a na další dění se telefonicky doptávala Johna Warrena. Někdejší britský ministr zahraničí Robin Cook údajně stoupl u královny významně v ceně, když jí při setkání na Blízkém východě věnoval výtisk Racing Postu, který si četl v letadle.
Královně leželo vždy na srdci především to, aby se její koně měli dobře a byli zdraví. Trenéři i manažer královské stáje opakovaně potvrzovali, že pokud jde o zdraví Alžbětiných koní, mohou královně volat v kteroukoli denní nebo noční dobu. Privilegium, jež v monarchii nemá téměř nikdo jiný.
Historie královniny lásky k dostihovému sportu je dlouholetá. Datuje se až do jejího mládí. Od roku 1949 měla tehdejší korunní princezna Alžběta registrovanou vlastní stáj (charakterizoval ji červený dres, fialové pruhy na rukávech a černá čapka).
První vítězství v jejích barvách získal v roce 1949 překážkář Monaveen, v dubnu 1950 vyhrála na rovině klisna Astrakhan, kterou královna získala jako svatební dar od britského filantropa, obchodníka a imáma Aga Khana. Po smrti svého otce Jiřího VI. v roce 1952 zdědila Alžběta také královskou stáj a všechny další dostihové úspěchy se již odehrávaly v královských barvách (což je fialový dres se zlatými copánkovými prýmky, s červenými rukávy a černou sametovou čapkou se zlatými třásněmi).
Zatímco královna matka byla celoživotní milovnicí překážkových dostihů, Alžběta se soustředila na rovinové dostihy. Vztah ke koním prakticky dostala do vínku. Už jako malému dítěti jí dědeček Jiří V. nadšeně a do nejmenších podrobností vyprávěl o úspěších své klisny Scuttle, na kterou byl velmi hrdý.
Alžběta byla jeho oblíbenou vnučkou, což mimo jiné demonstroval tím, že jednoho ze svých dostihových koní pojmenoval Lilibet. A ve čtyřech letech jí věnoval jejího prvního poníka Peggy.
Už v dětství se naučila ve Windsoru jezdit velmi slušně na koni, a to v klasickém i dámském sedle, a také řídit kočár. V rozhovoru se sirem Peterem O’Sullevanem z roku 1974 vzpomínala, že jí bylo šestnáct let, když ji otec Jiří VI. vzal v roce 1942 spolu se sestrou Margaret na návštěvu dostihové stáje trenéra Freda Darlinga v Beckhamptonu (Darling byl slavný trenér, který připravil sedm vítězů britského derby).
Alžběta vzpomínala, že vidět na vlastní oči nejúspěšnější dostihové koně svého otce pro ni byl mimořádný zážitek, jenž podnítil její celoživotní zájem.
„Myslím, že poprvé jsem se více začala o dostihy zajímat za druhé světové války… Otec mě vzal s sebou na trénink výborného hřebce Big Game a neméně skvělé klisny Sun Chariot. Nikdy předtím jsem trénink dostihových koní neviděla. Po práci jsem si je mohla pohladit ve stáji. Nikdy předtím jsem nepocítila hedvábnou jemnost plnokrevníků. Je to nádherný pocit.“
Na princeznu udělalo setkání s majestátními koňmi takový dojem, že si prý několik následujících hodin odmítala umýt ruce. Důkazem, jak zásadní byli v jejím životě koně a dostihový sport, je i historka, kdy se jí v den její korunovace 2. června 1953 jedna z dvorních dam zeptala, jak se cítí. Panovnice odpověděla, že velmi dobře, právě jí totiž volal trenér královské stáje, aby jí oznámil, že její hřebec Aureole právě dokončil svou přípravu na derby. V Epsomu doběhl druhý.
I princ Philip, vévoda z Edinburghu, miloval koně, ale na rozdíl od královny mu dostihy mnoho neříkaly, jeho doménou bylo vozatajství. Dlouhá desetiletí sice Alžbětu doprovázel na většinu dostihových akcí i návštěv hřebčínů, ale například v královské lóži na Royal Ascotu často raději sledoval kriketové zápasy v televizi.
Bývalý trenér královské stáje Ian Balding vzpomíná, jak si Philip jednou dovolil při návštěvě Alžbětiných koní ve stáji říci, že všichni vypadají příliš hubeně. „Jestli to náhodou nevíš, zdravý dostihový kůň má vypadat přesně takhle,“ zpražila ho královna přede všemi.
Philipův pohled samozřejmě ovlivňovalo to, že měl vždy blízko k mohutným honebním a kočárovým koním. V mládí hrál aktivně pólo a v 70. letech se věnoval vozatajství. V této disciplíně reprezentoval Velkou Británii na šesti světových a třech evropských šampionátech. V roce 1980 byl členem zlatého britského týmu na mistrovství světa ve spřežení. Zároveň byl v letech 1964 až 1986 prezidentem Mezinárodní jezdecké federace.
Během svého působení v čele světového jezdectví inicioval vznik série FEI Jumping Nations Cup, tedy Pohár národů v parkuru. Zasloužil se také o vznik Světových jezdeckých her – FEI World Equestrian Games. Zároveň ale vždy věděl, jak udělat královně radost.
Když se blížilo její stříbrné výročí (Silver Jubilee), objednal pro Alžbětu u renomovaného malíře koní Barryho Linklatera obraz tří královniných oblíbených chovných klisen s jejich hříbaty z roku 1977.
Ukázka pochází z knihy Královna všech, která vyšla 14. listopadu 2022.
