Před jednadvaceti lety to byla ve Francii jedna z premiér, která je snem všech producentů, protože dokáže opanovat veškeré konverzace. Amélii z Montmartru režiséra Jeana-Pierra Jeuneta postupně museli vidět všichni.
V tržbách překonala Pearl Harbor a ódy na ni pěl i tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac. Pro festival v Cannes, kde se ten rok promítal třeba muzikál Moulin Rouge, to ale bylo málo. Na přehlídku film nevybrali, avšak tím lépe pro festival ve Varech.
Na svoji dobu nekonvenční romantická komedie se tehdy dostala do soutěže MFF Karlovy Vary a vyhrála Křišťálový globus, který jí přiřkla porota vedená legendou evropského filmu Krzysztofem Zanussim. Pro festivalový tým je to jeden z nejčastěji vzpomínaných milníků.
„Já byl ten rok absolutní zelenáč, přijel jsem na festival poprvé a hned pracovně coby tajemník poroty,“ vzpomíná pro Forbes současný umělecký šéf festivalu Karel Och.
Když si vybavuje Vary na začátku milénia, zdůrazňuje, že to byla právě jeho předchůdkyně v pozici umělecké ředitelky, která se o uvedení Amélie zasloužila. „Samozřejmě za to vděčíme v první řadě už tehdy nadstandardním vztahům nedávno zesnulé paní doktorky Zaoralové s mnoha důležitými hráči francouzského filmového byznysu,“ připomíná Och.
Jemu jako tajemníkovi poroty pomohl překonat rozpaky a nedostatek zkušeností její člen, režisér Jan Hřebejk, za což je mu prý dodnes vděčný. „Pamatuji si, jak byli porotci Amélií nadšeni, myslím, že to pro ně byla jasná volba,“ říká nyní o filmu, jehož cesta za dalšími oceněními karlovarským festivalem začala.
Kromě triumfu na francouzských cenách César nebo festivalu v Torontu si snímek připsal i pět nominací na Oscara. A zrodil hvězdu.
Audrey Tautou, které tehdy nebylo ani pětadvacet, přitom Amélii původně hrát neměla, protože režisér Jeunet si myslel na Britku Emily Watson. Pak ale přepsal scénář pro Francouzku v hlavní roli, do níž obsadil právě Tautou, kterou zahlédl na plakátu ke komedii Venuše, salon krásy.
Herečka nejenže do role zádumčivé, avšak prchavě hravé dívky pasovala – svým úsporně elegantním zjevem vypadala jako oživlá představa o Paříži. A to je něco, co se pro film stalo darem i prokletím.
Amélie je mladá servírka, která ráda uniká do vlastního světa a těší ji drobné radosti všedních dnů, kterých si ostatní nevšímají. Jsou zároveň často i slepí k tomu, když začne dívka dirigovat události v jejich životech a pokradmu s nimi manipulovat. Tu dá dohromady trafikantku se zákazníkem, jindy zase vydeptá hubatého zelináře.
Nejraději by ale vstoupila do života tajemného sběratele nepovedených portrétů z fotoautomatu, jehož album se jí dostalo do rukou. Jeunet tak svou málomluvnou hrdinku vhání do fantaskní malebné Paříže, kde ožívají lidé na nalezených fotkách, z oken sklepů se ozývá nápověda jako na divadle a Amélie bourá čtvrtou stěnu, když například vysvětluje, proč se v kině tak ráda otáčí do řad za sebou.
Když se na publikum neobrací ona, Jeunet aspoň angažuje vypravěče. Je to film, kde každá z mnoha excentrických postav nese malý příběh nebo drobný gag – včetně žebráka, který v neděli nežebrá, protože je to den, kdy se nepracuje. Události se řetězí v logice efektu motýlích křídel, vyprávění se zasekává flashbacky a odbočkami.
Chvílemi to působí, jako byste se ocitli v hlavě člověka s ADHD, což v dnešní době, kdy každý druhý film nějak komentuje sám sebe, už není takové terno, ale před dvaceti lety šlo o zjevení.
Když snímek před rokem slavil dvacet let od premiéry, deník The Guardian se zamyslel nad tím, že Amélie vlastně není filmem o lásce ani altruismu, ale o posedlosti dokonalostí. Tak oslňuje drobnými barvitostmi života, které Jeunet i jeho hrdina katalogizují, až se z něj vytrácí skutečná romantika, kterou nejde naštelovat.
Amélie tak může působit i jako hrací skříň, která prostě tak dlouho hraje líbivou melodii, až se vám zprotiví. Diváci se ale jen těžko mohli nabažit kouzelné, barevné, pitoreskní Paříže malých uliček, úžasně patinovaných bytů a nástupišť metra osázených reklamami, které vypadají jako umění.
To má však i stinnou stránku, protože Montmartre se stal kvůli filmu oblíbenou destinací masového turismu, který z něj ve svých důsledcích o to víc dělá jen hezké kulisy. Naložit Amélii zodpovědnost za gentrifikaci je ale trochu pitomé a líné, zvlášť když si uvědomíte, jaké dveře její úspěch otevřel.
Po filmech Tygr a drak a Život je krásný byla Amélie, co se týče tržeb, dlouho třetím nejúspěšnějším neanglicky mluveným filmem historie, protože na své pouti světovými kiny vydělala takřka 174 milionů dolarů (3,9 miliardy korun). Ohromný úspěch pomalu, ale jistě dláždil cestu dalším cizojazyčným titulům za globálním publikem.
A ano, jako určitý konec této cesty můžete klidně považovat historického Oscara za nejlepší film pro jihokorejského Parazita před třemi lety.
V Česku na Amélii přišlo skoro 280 tisíc diváků, menší tisíce budou pravděpodobně přibývat i teď, protože po obnovené premiéře se snímek objevil v první dvacítce nejnavštěvovanějších titulů.
Jasně že Amélie trochu zestárla, protože jsme za těch dvacet let viděli strašně moc filmů a možná i okorali – za což ale ona nemůže. To nejlepší, co se vám s ní může v kině stát, je rozvzpomenutí se na dobu, kdy jste byli jiní. Půjde to?
