Její život se blížil tragickému osudu hrdinek, které ztvárnila. Opera je plná nešťastných lásek, plná utrpení, marných vzplanutí, plná vášnivého bolu – žádný div, neboť árii puklého srdce se nic nevyrovná. Slyšme tedy árii Marie Callas. Stěží lze nalézt velkolepější.
Interpretka této velkolepé árie se narodila před sto lety, 2. prosince 1923. A co se dělo pak?
Pak se život zhoupl, jako se zhoupnou vlny na moři. Mořské vlny jsou hladové a rychle pohltí i to málo, co zbylo z člověka, takže z člověka už není ani to. Popel jedné z nejslavnějších operních div všech dob, možná té vůbec nejslavnější, byl podle jejího posledního přání rozprášen do slaných vod u řeckého ostrova Skorpios…
Maria Callas zesnula ve věku pouhých třiapadesáti let na infarkt myokardu. Tedy vlastně na puklé srdce – z žádných jiných příčin snad smrt proslulé umělkyně ani nastat nemohla.
Zhoupnou se vlny a zbudou vzpomínky. Třeba na to, že nikdo nikdy nezazpíval procítěněji Pucciniho Toscu než Callas v londýnské Covent Garden v roce 1964.
Výčet bravurně provedených rolí je značný, avšak Tosca je ikonická. I ona skoná na záležitosti srdce, byť samozřejmě jinak a za jiných okolností, přesto je záznam tehdejšího provedení dodnes strhující a mrazivý.
Tosca předvedená v Londýně byla triumfem i proto, že v tak oslňující formě už Callas zřejmě nikdo nečekal. Sopranistka se v předchozích letech utápěla v depresivní mizerii a zdravotních problémech plynoucích z narkotické závislosti na lécích, několikrát dokonce ztratila hlas.
Avšak v Londýně… „K virtuóznímu přednesu bylo přidáno i vyjádření vnitřní reflexe hlavní hrdinky, mimořádná citlivost a kreativní smysl pro charakter, zahrání role způsobem, v níž jsou žárlivost i oddanost, hrdinství i nenávist nasvíceny rtuťovitým plamenem. To vše odlišuje Marii Callas od všech ostatních zpěvaček,“ nešetřil superlativy recenzent listu New York Times.
Toscu nemohl takto excelentně zazpívat nikdo, kdo by nevěděl, jak moc umí život bolet. „Maria prožila plno tragédií a trýzně,“ shrnula spisovatelka Lyndsy Spence, která o pěvkyni napsala knihu.
Drama týkající se Callas se rozpoutalo už před jejím narozením. Řecký rodičovský pár se rozhodl, že přijde na svět v Novém světě: přestěhoval se do Ameriky a byl to Manhattan, kde se zkraje prosince 1923 poprvé rozlehl hlas, který bude v příštích letech zdvihat užaslé publikum ze sedadel.
Nejen milovníci opery budou v budoucnu šílet, mnozí by dali cokoli za to, kdyby mohli Marii Callas jen letmo pozdravit, přitom po narození ji nechce znát vlastní matka. Přišla o syna a dala si do hlavy, že se narodí další chlapec. Když porodila děvče, obestoupilo ji takové zklamání, že dítě nechtěla několik dnů ani vidět.
Ke všemu byl vztah Mariiných rodičů dlouhodobě vratký, žádná klidná hladina, věčně rozbouřený oceán. Skutečný Atlantik matka překonala po rozvodu, neboť se s Marií a starší dcerou Yakynthou vrátila z Ameriky zpět do řecké domoviny.
Ještě ve Státech ovšem matka rozpoznala Mariin ohromný talent a nutila ji k pěveckým vystoupením. „Byla jsem ošklivé káčátko,“ líčila o mnoho let později slavná umělkyně. „Byla jsem tlustá, nemotorná, neoblíbená, u rodičů jsem si připadala nechtěná. Toužila jsem zalézt si do kouta a v klidu si hrát, místo toho jsem musela veřejně vystupovat. Nenáviděla jsem to.“
Lyndsy Spence přidává další a tentokrát vskutku nechutnou špinavost z matčiny strany: „Po návratu do Řecka a vypuknutí druhé světové války se živila jako prostitutka a nacistickým vojákům se snažila podstrčit i Marii.“
Když se nakonec stala dcera slavnou, snažili se z ní oba rodiče vytahat různými fintami co nejvíc peněz. Maria rovněž tvrdila, že o spoustu peněz ji okradl i bývalý manžel Giovanni Meneghini. S ním se rozvedla zejména kvůli nové známosti, a to s multimiliardářem Aristotelem Onassisem.
To už dávno nebyla ošklivým káčátkem, nýbrž okouzlující labutí. Shodila přebytečná kila, takže na jevišti byla potěchou pro oči, byť na své si nepopiratelně přišly především uši. „Srovnávali mě s Marií Callas, ale její velikosti jsem se nikdy nemohla vyrovnat,“ prohlásila jiná veleúspěšná operní umělkyně Montserrat Caballé.
Onassis a Maria Callas, to byla dvojice zaměstnávající armádu bulvárních novinářů. Jižanský temperament milenců dával jejich vztahu melodramatický rozměr, rejdař Onassis však nakonec zakotvil v manželství s Jacqueline Kennedy, vdovou po zastřeleném americkém prezidentovi.
Senzacechtivé drby, které u Callas dokonce jednu dobu překryly uměleckou stránku věci, spláchl tok času. Zůstal hlas, díky němuž se umělkyně těšila výstižné přezdívce Divina, tedy Božská. O Callas se připravuje film, v němž by sopranistku měla hrát Angelina Jolie, a ta mluví v této souvislosti o velké zodpovědnosti.
Ovšem pozor, hovoříme-li o uměleckých kvalitách před sto lety narozené ženy, nehovoříme o těch prvoplánových, o všeobecně uznávané kráse. Stejně jako byl kontroverzní Mariin život, je kontroverzní i její hlas. Jedni ho vynášejí do nebes, druzí s ním mají problém a vynášení do nebes absolutně nechápou.
Důvody tohoto rozporu patrně nejtrefněji vyjádřila současná globálně slavná sopranistka Angel Blue: „V hlase Marie Callas slyším veškeré emoce najednou. Poslouchám ji a v tu samou chvíli cítím radost i bolest. Slyším v tom její životní příběh. Maria se nesnaží, aby byl její hlasový projev vždy krásný, protože všechno není vždy krásné, život není vždy krásný.“
Především proto je Angel Blue přesvědčena: „Maria Callas byla a stále je královnou opery.“
