Uměleckým aukcím se vyhýbal. Bál se jich. Představa, že se od muže s dřevěným kladívkem po chvíli ticha ozve „neprodáno“, ho vlastně děsí dodnes. I když už Theodor Pištěk minulý měsíc oslavil devadesátku a pořád drží nepřekonaný status nejdražšího žijícího umělce Česka.
Nedělní odpoledne, pět stupňů nad nulou a klasicky listopadově pod mrakem. Takové počasí bylo 29. listopadu před dvěma lety. Vlastně skoro to nejlepší, co se dá udělat, je, zalézt si do vany s teplou vodou a relaxovat. Přesně to udělal i Theodor Pištěk, kterému kamarádi celý život říkají Dóda.
Ale ne proto, aby odpočíval, chtěl uniknout. Utéct před tím, aby sledoval, co se na aukci Galerie Kodl ve velkém sále pražského Žofína právě odehrávalo. Sál byl tehdy oproti zvyklostem bez jediného dražitele. Pandemie covidu-19 je vyhnala do online světa. Theodor Pištěk to odpoledne vystoupal na další schod světa uměleckých hvězd.
Mezi víc než dvěma stovkami dražených děl byl totiž obraz, který pro něj měl a pořád má obrovský význam. Adieu, Guy Moll – malba závodní červené Alfy Romeo s číslovkou sedm na chladiči a několika vzkazy kolem.
Na spodní části obrazu je útržek papíru s rozloučením adieu a vpravo černobílá fotografie s autogramem slavného závodníka Guye Molla, který se mezi světovými válkami utkával na závodních tratích s hvězdami, jako byl Louis Chiron nebo Marcel Lehoux.
Jeho profesionální kariéra ale trvala jen dva roky, když v roce 1934 skončila smykem a letem mimo závodní trať v italské Pescaře, což byl zároveň okamžik, který ukončil i Mollův život. Theodor Pištěk mu tímto obrazem vzdal hold. A vlastně jím tehdy ještě nevědomky vzdal hold i sám sobě. A nenápadně i své ženě Věře.
Jak obraz Adieu, Guy Moll vznikl?
Začal jsem ho malovat, ještě když jsem měl ateliér v Praze na Korunní. Četl jsem si tenkrát v nějakém starém motoristickém časopise příběh závodníka Guye Molla a hrozně mě to vzalo za srdce.
Třeba tím, jak v roce 1934 vyhrál závod v Německu za volantem italské Alfy Romeo. Vyhrát před Hitlerem přitom měly německé vozy Mercedes nebo Auto Union. Jenže vyhrál Alžířan s o třídu horším autem.
Maloval jste ho pětadvacet let? Proč tak dlouho?
Nejdřív jsem si udělal jen kresbu, odložil jsem ji a chtěl jsem udělat něco jiného. Pak jsem přišel do ateliéru, objevil jsem ho a zase se k němu vrátil. Původně ale vypadal jinak. Auto původně stálo uvnitř haly. Měl jsem tam i draperii.
Celé to mělo divadelní, možná až funerální atmosféru, což bylo ovlivněné brzkou Mollyho smrtí. Nakonec jsem to celé přemaloval. A takhle to pokračovalo dál. Třeba dva roky jsem na to nesáhl. Nakonec jsem ho měl v ateliéru doma v Mukařově, kde ho uviděl pan Kodl, který mi pomátl hlavu a přesvědčil mě, že ho musím dodělat.
Mně to ale vyhovovalo. Vlastně jsem byl rád, že budu mít někoho, kdo mě bude tlačit. Během pár měsíců pak bylo hotovo.
Martin Kodl ale nebyl jediný, kdo Theodoru Pištěkovi navrhl, aby v roce 1992 započatý obraz dokončil. Druhým člověkem byla jeho žena Věra, která zemřela necelé tři roky předtím, než plátno po pětadvaceti letech dokončil.
Pištěk po její smrti doma zůstal sám s jezevčicí Ájou a práce na obraze byla to, co ho pomáhalo držet nad vodou. Jako připomenutí své ženy pak na pravý roh šasi červené Alfy Romeo připsal další a nejméně viditelný vzkaz: VĚRA.
Jak jste se dozvěděl, za kolik milionů se tento obraz prodal?
Že se to prodalo za milion dolarů, mi zavolal až můj syn. Já to nesledoval.
Co jste na to říkal?
To bylo, a pořád pro mě je, něco neuvěřitelného.
Proč? Už předtím se vaše obrazy prodávaly za milionové částky.
Pro mě není důležitá ta suma. Pro mě je důležité, aby to dobře dopadlo. Já jsem leta letoucí nechodil do aukcí. To se změnilo, až když jsem se potkal s Martinem Kodlem. Pro mě je hrozná představa toho, jak tam sedí lidé, licitátor představuje můj obraz a po chvíli ticha se ozve: „Neprodáno!“