Je půl desáté dopoledne a v marině města Vlora, které je branou na Albánskou riviéru, na molu mezi loděmi čile přebíhají houfy lidí a snaží se pro sebe najít to nejlepší sedadlo na palubě, nejen aby mohly následujících osm hodin chytat paprsky ostrého slunce v příjemně ochlazujícím větru.
Také aby měly přímý výhled na korálové útesy poloostrova Karaburun, na který se kvůli přítomné vojenské základně po souši jen tak nedostanete, nebo spektakulární Pirátskou jeskyni, kterou budou natěsno obeplouvat.
Tím hlavním tahákem následujícího výletu je ale ostrov Sazan, jehož jméno v posledních měsících kvůli protestům v rámci takzvané plameňákové revoluce obletělo celý svět. Stal se středobodem hněvu demonstrujících Albánců a jejich podporovatelů po celém světě.
Málokdo už ale ví, proč je právě Sazan pro Albánce tak citlivým tématem. Zároveň málokdo ví, že Sazan není tím hlavním důvodem, proč desítky tisíc Albánců vyšly do ulic v centru hlavního města Tirany s transparenty „Albania is not for sale“ (Albánie není na prodej).
Zmiňovaný ostrov je propíraný hlavně proto, že je mediálně vděčným tématem kvůli spojení s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, jelikož právě na Sazanu a v protilehlé zátoce Narta, kde protesty vypukly, Trumpova dcera Ivanka se svým chotěm Jaredem Kushnerem plánují postavit luxusní soukromé resorty pro tu nejbohatší klientelu za více než miliardu eur (bezmála 25 miliard korun).
Právě zahajování příprav výstavby, započaté vztyčením oplocení na kdysi turisty i místními oblíbené rozlehlé písečné pláži, spustilo na konci letošního května vlnu masových protestů přetrvávajících dodnes.
„Byla to poslední tečka,“ vysvětloval mi už před vypravením se na „tajemný“ ostrov Sazan prodavač Koli (zkratka pro albánské jméno Sokol) z večerky v letovisku Drač, která sousedí s bytovkou, kam v posledních letech z Česka často utíkám.
Foto Jan Strouhal
Vím tedy nejen to, co má pětašedesátiletý Koli za sortiment, který široko daleko v okolí nenajdu, ale mám dobře navnímáno i to, jak Albánci protesty obecně vnímají.
„Ti, co protestují, protestují proti sobě. Takové investice přinášejí peníze Albánii, vytvoří nová pracovní místa, zvednou Albáncům platy, celou ekonomiku,“ zaslechne naši konverzaci mladík Dritan, který zrovna přivezl oběd svému otci, který Kolimu dělá v chládku před večerkou den co den od rána do večera společnost.
Dritan je zástupce mladé generace, která současné spory prožívá nejvíce a kterou toto téma také nejviditelněji rozděluje.
Například mladí Albánci z Drače vyrážejí každý večer se svými vozy se vztyčenými albánskými vlajkami velmi pomalou jízdou po hlavní dvouproudovce do Tirany, kde se denně konají demonstrace. Těch se ale dnes už účastní namísto desítek tisíc maximálně tisíce lidí.
Proč jsou však tak vytrvalí a z jakého důvodu se revoluce nazývá plameňáková, když jejich hlavním heslem je „Albánie není na prodej“, jež je dnes na transparentech nebo pomocí graffiti rozeseto ve velkých městech?
Souvisí to právě s ostrovem Sazan, na který nyní připlouváme a jenž je pro Albánii historicky i strategicky významný a zároveň tak trochu tajemný.
Albánie má pouhých třináct ostrovů přesahujících rozlohu jednoho kilometru čtverečních. Sazan je největší z nich a zároveň je nejbližším bodem k protilehlým italským břehům. Odjakživa tak patřil ke strážcům tohoto Otrantského průlivu a byl tím pádem vždy strategicky významný.
Už během okupace ostrova za druhé světové války si zde vybudovali svou základnu Italové a traduje se, že si tu nechal vystavět vilu fašistický diktátor Benito Mussolini. Vila ale měla být společně s dalšími opuštěnými budovami zbořena, když se Sazan před dvěma dekádami stal terčem vzdušných jednotek NATO v rámci jejich společného cvičení.
Ostrov je označován jako tajemný kvůli tomu, že na něj byl více než půlstoletí zákaz vstupu pro veřejnost právě kvůli tomu, že na něm během komunistické éry Albánie vznikla vojenská základna, kde během studené války v izolaci žilo na tři tisíce vojáků i se svými nejbližšími. Na ostrově tak vznikly cesty, přístav, škola, divadlo a další občanská vybavenost.
To vše už ale odvál čas. Dnes zde najdete pouze zrezlý nákladní jeřáb, zbytky další manipulační techniky včetně napůl vytrhaných kolejí a pár rozbořených domů, které si pomalu bere zpět příroda.
Foto Jan Strouhal
Není tu elektřina ani voda. Vojenskou minulost ostrova připomíná jen ukotvený člun albánských námořních sil. Ostrov Albánci dodnes hlídají společně s Italy.
Vojáky tak v současné době vystřídali turisté, kteří se zde po více než padesáti letech mohli opět vylodit. Nedostali ale příliš času, po šesti letech od jeho zpřístupnění se brány Sazanu pro veřejnost opět uzavřou.
Vystřídají je nejdříve stavební dělníci, aby zde později mohli kotvit luxusní jachty nejbohatších lidí z celého světa, kteří sem budou mířit na dovolenou nejen kvůli luxusu, ale hlavně diskrétnosti a soukromí ostrova, který je daleko od očí veřejnosti.
Právě švagr Donalda Trumpa Jared Kushner před třemi lety veřejnosti prozradil, že na Sazanu tento luxusní resort postaví a s ním i navazující resort v protilehlé zátoce, jejíž břehy v květnu oplotila ostraha za účelem zahájení výstavby, čímž se spustily nekončící demonstrace.
Rozbuškou se stalo vztyčení plotu, který znepřístupnil další z veřejných pláží v Albánii, které postupně ustupují soukromým resortům.
„V zátoce zprvu nešlo ani tak o výstavbu dalšího soukromého resortu, ale spíš o fakt, že vláda investorům povolila výstavbu v chráněné oblasti,“ upřesňuje mladá Albánka Mimosa v centru Tirany, kam pravidelně přichází demonstrovat.
Oblast severně od Vlory je vzácná z důvodu ojedinělého výskytu tisíců plameňáků, kteří mají v přímořských mokřinách svůj domov. Podobné výtky ekologů a protesty probíhaly před pár lety při výstavbě nového mezinárodního letiště ve Vloře, které je na dohled od zátoky, dodnes ale nebylo zprovozněno.
Mimosa se však vzápětí rozpovídá i o tom, jak moc jde albánská vláda developerům na ruku, jak rozprodává zemi a v souvislosti se Sazanem zmíní i Araby a Izraelce, kteří mají Kushnerův projekt financovat. Témat, která jitří emoce, je mezi protestujícími opravdu mnoho.
Foto Jan Strouhal
Pojem plameňáková revoluce se uchytil dříve, než protestující Albánci namířili svůj hněv nejen do oblasti kolem Vlory, ale také na bujnou výstavbu resortů po celé Albánii, zejména pak v oblasti nejkrásnějších pláží a tyrkysového moře – na Albánské riviéře.
Díky tomu demonstrace získaly své příznivce i z řad cizinců. Ti o plameňácích v Albánii často ani netuší, to, co ale vidí, jsou obrovské nové resorty namačkané těsně vedle sebe na kdysi panenských plážích nebo zalesněných svazích.
Albánie jako celek ale i nadále žije svým běžným životem. Starší generace se protestů aktivně nezúčastňují, maximálně vysloví svůj názor nebo podporu té, či druhé straně, a pak se i přes rozdílné pohledy společně zase věnují další partičce domina, které zde albánští důchodci hrají na ulicích každý den od rána do oběda.
Odpoledne pak přečkají ve stínu domů a chodeb a večer s rodinou a přáteli vyrazí na každodenní tradiční procházku zvanou xhiro. A takto je to tu každý den pořád dokola.
Jako turista zde protesty vůbec nevnímáte. Napětí mezi Albánci, které čekáte po přečtení novinových titulků v Česku, tu také necítíte, natož nějaké slovní nebo fyzické potyčky. Ty se objevují sem tam na demonstracích v Tiraně a mezi samotnými Albánci mají negativní odezvu.
Jsou totiž většinou vyvolávány radikálními skupinkami nebo živeny albánskou opozicí, která se snaží protesty zveličovat a nepřestává je rozdmýchávat zejména kvůli zástupnému cíli, kterým je snaha o sesazení Ediho Ramy z premiérského křesla.
To se ale dnes jeví už jen jako zbožné přání. K jeho naplnění nepomohlo ani četné šíření fiktivních videí na sociálních sítích, která s pomocí umělé inteligence vytvářela dojem daleko vyššího počtu demonstrantů v ulicích Tirany, než jich doopravdy bylo.
Slovo revoluce už proto v Albánii nedává příliš smysl. Mění se spíše v evoluci. Ani Albánie totiž nezůstane do budoucna zakonzervovaná. To zkoušela v minulém století v době komunismu po čtyřicet let, ovšem z následků své dlouholeté izolace se balkánská země probírá dodnes.
Jediným výsledkem protestů bude zřejmě pouze zpomalení bujné a divoké výstavby resortů na albánských plážích i v horách a možná přísnější regulace developerů, která je v Albánii zatím velmi rozvolněná.
Budoucí rozvoj a příliv zahraničního kapitálu ale nic nezastaví i kvůli očekávanému vstupu Albánie do Evropské unie, kam má ostatně namířeno celý západní Balkán.
