Jmenuje se Barbora Svrčinová, ale můžete ji znát jako Báru z Nikolajky, pod tímto pseudonymem ilustruje knížky a dělá loga. Anebo ze značky Barbora Sika, pod níž vznikají pastelové abstrakce v různých formátech.
Bára Svrčinová alias Bára z Nikolajky se nezastaví. Jen za loňský rok ilustrovala několik knížek, nakreslila mnoho log a vizuálních identit, vytvořila desítky svatebních oznámení, nakreslila stovky motivů pro ekologické výrobky Be nice, každý měsíc zabalila 30 objednávek, proškolila zhruba stovku lidí.
Také popsala kaligraficky stovky jmenovek a komplimentek, spolupracovala se spoustou značek, ilustrovala desítky rodinných portrétů a firemních péefek a veškeré abstraktní obrazy přesunula pod značku Barbora Sika, se kterou se zúčastnila podzimního Designbloku.
„Vypadá to, že žijete svůj sen,“ konstatuji, když se usadíme v Bářině maličkém ateliéru na pražské Nikolajce. „Vlastně ano,“ směje se. I když ji ale proslavila především ilustrace a krasopísmo, v ateliéru jsou nejvýraznějším elementem abstraktní malby. Větší i menší plátna stojí a visí téměř všude.
„Přála bych si věnovat se jednou jen malbě. Ale možná k tomu potřebuju ještě dospět. Ilustrace je teď pro mě pevná půda pod nohama,“ vysvětluje. Paradoxně ale ještě před pár lety bylo všechno jinak a ilustraci rozhodně nevnímala tak, že by se jí jednou mohla živit.
Lásku k psaní a ilustracím má dědičnou a říká o sobě, že se narodila s tužkou v ruce. Maminka studovala pedagogickou fakultu a připravovala do školy spoustu maleb a kreseb. Malá Bára jí tehdy ráda pomáhala a tvořila společně s ní.
Sama šla ale pak studovat na gymnázium a po škole chodila na kroužek výtvarky. Tam zjistila, že se jí mezi umělci líbí, a zkusila se přihlásit na grafický design na UTB ve Zlíně. Bohužel to nevyšlo. Po vzoru maminky šla proto studovat pedagogickou školu, obor čeština a výtvarná výchova.
Geny zafungovaly, ve škole se cítila dobře. „Učila jsem na základní škole, moc mě to bavilo, ale žila jsem od výplaty k výplatě. Když jsem byla pozvaná na narozeninové oslavy, vždycky jsem jako dárek nosila něco, co jsem vyrobila. Pomalovaný hrníček, popsanou plátěnou tašku… A lidem se to strašně líbilo,“ vzpomíná.
I dětem ve škole ráda připravovala materiály vyšperkované kresbami nebo krasopísmem. A žáci prorokovali, že se tím paní učitelka bude jednou živit. V té době se nastěhovala do ulice U Nikolajky a založila si Instagram, kde začala svoji tvorbu pravidelně prezentovat. Na první zákazníky nemusela dlouho čekat.
Pro Triko kafe & koloniál v ulici psala vývěsní cedule a jiné drobnosti. A právě tady vznikl i název její značky. Když se zákazníci ptali, kdo to tak krásně kreslí, majitelé kavárny vždy odpovídali: „No přece naše Bára z Nikolajky.“
„Pořád jsem ale měla milion výmluv, proč bych se tím nemohla živit. Občas jsem něco prodala přes Instagram, ale to byly třeba jen pomalované hrníčky. Až se mě jednou jedna zákaznice ptala, jestli nebudu na Dyzajn marketu, že by se přišla podívat,“ vzpomíná ilustrátorka.
Půjčila si tedy od sestry 30 tisíc, nakoupila materiály, vyšperkovala je svým uměním a vyrazila prodávat. „Sestra se mě ptala, co budu dělat, když to nevyjde. Byla jsem připravena jí půjčku splácet, na to se mi ale vysmála, jak bych to prý asi chtěla udělat. Přece jenom to byly moje dva měsíční platy,“ přiznává Bára.
K žádným splátkám ale samozřejmě nedošlo. Na Dyzajn marketu prodala všechno a sestře půjčku hned za pár dní vracela. Zákazníků přibývalo, a tak Bára musela stíhat dvě práce najednou. Skočit do podnikání a opustit školu se jí totiž nechtělo. Nakonec ale odejít musela – na mateřskou.
„Zjistila jsem, že umím být hodně výkonná, když chci. A tak jsem v podobném režimu pracovala i po porodu. Když Emilka spala, já jsem kreslila. A když nespala, pracovala jsem po nocích. Vlastně jsem to zvládla jen díky tomu, že jsem sama sobě namluvila, že se spánek přeceňuje,“ směje se Bára.
V té době ilustrovala třeba Jógový diář nebo Knihu života Tamary Klusové. Pak v ulici U Nikolajky objevila jak ateliér, tak školku a pochopila, že už se k učení ve škole nemusí vracet. Konečně se stala ilustrátorkou na plný úvazek.
V roce 2019 ilustrovala knihu o výživě Cesta k opravdovému jídlu, kterou napsaly výživová poradkyně Markéta Gajdošová a foodblogerka Eva Ehrenbergerová. Její dcery, blogerky Nicole a Lucie, ve stejné době vydávaly diář a knížku Deset let se ségrou a volba ilustrátorky byla jasná. V ilustrování knih a diářů Bára pokračuje dodnes.
„Živit se kreslením je dřina. Sice už se to zaběhlo, mám stále zákazníky, ale pořád mám pocit, že dělám málo. Musím si pak sama pro sebe psát rekapitulace a přehledy toho, co se mi podařilo. Mám tendenci zapomínat,“ popisuje.
Z koníčku se ale stala plnohodnotná práce, která chce hodně disciplíny a hodně sebezapření. A i když se chce Bára věnovat teď víc malbě, má strach, aby se z ní nestala povinnost.
„Malování mám teď spíš za odměnu, a možná právě proto mě tak těší. Když dokončím zakázku, jdu malovat. Kdyby to byl zdroj obživy, byla bych ve stresu,“ přiznává.
V covidu se bála o živobytí, a tak brala úplně všechno. „Přála bych si, abych mohla brát méně zakázek za více peněz a ilustrace ode mě byla vzácná. Jenže vím, že když zdražím, o zakázky přijdu,“ konstatuje.
Grafická práce je proto finančně dostupná téměř pro každého. Například svatební oznámení vám Bára nakreslí za několik tisíc korun.
Teď, po covidu a sedmi letech podnikání, má ale pocit, že si už může dovolit trochu zvolnit. Nastavila si šestihodinové pracovní směny, rozjela e-shop s přáníčky a plakáty a jednou za měsíc učí kaligrafii. Kromě workshopů pro veřejnost dělá pravidelně i ty soukromé – v rámci firemních teambuildingů, ale i rozluček se svobodou.
Sebekriticky si však uvědomuje, že to, co dělá, umí víc lidí. I z toho důvodu se chce do budoucna zaměřit právě na malbu. „Pořád vlastně utíkám konkurenci. Když vidím, že toho, co dělám já, je už všude plno, vymyslím si něco jiného.“
I když u ilustrací má pocit, že svou práci nenaceňuje adekvátně, u obrazů se toho už nebojí. Formáty 120×130 prodává kolem 40 tisíc, ty větší, 2×2 metry, za 80 tisíc. Aby ale její tvorba byla dostupnější i pro zákazníky s menším rozpočtem, nedávno vydala kolekci mini obrazů, kde každý stojí čtyři tisíce korun.
První kolekce asi deseti obrazů se prodala během dvou měsíců. Pravidelně maluje taky na zakázku. Aktuálně pracuje na nové kolekci obrazů, kterou představí na vernisáži v Ostravě.
Ve spolupráci s Be nice připravuje ilustrovaný deník Sobě, který inspirovaly myšlenky Tomáše Bati. K němu vznikne i série velkoformátových grafik v limitovaném počtu kusů. Pro Bonami připravila ve čtyřech verzích ilustraci a grafiku sešitů, které se budou prodávat na mezinárodním trhu.
Za oběma svými značkami zatím stojí Bára sama. Fotí na e-shop, píše popisky, řeší objednávky, vyřizuje e-maily. I když by pomoc uvítala, bojí se, že v hluchých obdobích by své zaměstnance neuživila. Stejně skeptická je i k zastoupení agenturami.
„Asi bych pak měla víc práce, ale přijde mi, že agenturu si může zaplatit každý a práci pak má i bez ohledu na to, jestli opravdu něco umí. Já si to radši vydřu,“ směje se.
