Zkoumá to, co mnohé fascinuje a mnohé ještě víc děsí. Tak ve zkratce mluví o své práci česká vědkyně Andrea Braun Střelcová, která se zabývá současnou Čínou, tamním politickým režimem a jeho vztahem ke vědě a inovacím.

„Žádná země nepublikuje tolik jako Čína. Nikde jinde nevychází ročně víc doktorandů, jen v přírodních vědách je to šedesát tisíc lidí za rok a číslo stále roste. Věda je tam ohromně silná, a zatímco Číňané o nás vědí skoro všechno, my toho o nich víme velmi málo,“ říká žena, která se tuhle asymetrii snaží změnit.

Ke své práci na jedné z nejprestižnějších vědeckých institucí světa, Společnosti Maxe Plancka v Berlíně, kde působí třetím rokem, se dostala nezvyklou cestou – z praxe. 

Co jste dělala, než jste se dala na vědeckou dráhu?

Po magistru na London School of Economics jsem studovala čínštinu na Tchaj-wanu a pak jsem odjela do Číny, kde jsem šest let žila. Tam jsem pracovala třeba v jednom čínském startupu a později jako projektová manažerka Evropské unie na poli vědy a výzkumu. Hodně jsem cestovala po Číně i Asii a často jsem navštěvovala čínské univerzity a to mě fascinovalo.

Proč? 

Viděla jsem z první řady, jak jsou na jednu stranu čím dál víc mezinárodní. Chtějí vědce i studenty z ostatních zemí, mají lidi s tituly z nejlepších univerzit světa, ale přitom se ta země i ve vědě čím dál víc uzavírá. Tyhle dva fenomény paradoxně probíhají souběžně.

Navíc tamní režim byl čím dál represivnější, nyní je až totalitní, což má samozřejmě dopad na vědu a výzkum. Mě zajímá, jak s tím nakládají konkrétní vědci a univerzity a jaký to má dopad i na nás v Evropě. 

Jak jste se od manažerské práce v Číně dostala na prestižní vědecké místo v Berlíně? 

Po tom, co jsem se vrátila do Česka, jsem pracovala na Univerzitě Karlově a příležitostně přednášela o současné Číně například na Technické univerzitě v Berlíně. Když jsem před třemi lety zjistila, že Společnost Maxe Plancka zakládá novou výzkumnou skupinu zkoumající Čínu, hned jsem se přihlásila. A jsem šťastná, že to vyšlo. Mottem téhle společnosti je dělat vědu ze zvědavosti, máme absolutní svobodu.

Kam míří vaše zvědavost? 

Studuju evropskou vědeckou diplomacii v Číně a spolupráci mezi evropskými a čínskými univerzitami na poli vědy a výzkumu. Ostatní kolegové z naší skupiny zkoumají třeba působení čínských vědců v době covidu, vztah ke klimatickým změnám, africká studia v Číně a další. 

Co jste zjistila, jak se daří vědě v Číně? 

Věda je v Číně zásadní. Tamní vláda s čele se Si Ťin-pchingem vůbec neskrývá, že se chtějí stát světovým leaderem na poli vědy a inovací, a to hlavně v oborech budoucnosti, jako je umělá inteligence, částicová fyzika či vesmírný výzkum.

Stačí se i podívat na to, jak čínská věda během pár let vystoupala na vrchol jak univerzitních žebříčků, tak i indexů, které dokumentují počet a citace vědeckých publikací. 

Jak to vypadá s mezinárodním propojením čínské vědy? 

Čím dál víc čínských vědců se vrací ze Západu domů do Číny, což je do určité míry taktika tamního režimu. Na druhou stranu ale strana není za vším a často to je i jen osobní volba podpořená tím, jak Čína ekonomicky vyrostla. Díky tomu si mohlo hodně lidí dovolit poslat svoje děti na studia do zahraničí za své peníze. 

Kromě nich ale fungují i vládní stipendia, ne? 

Ano a u těch si samozřejmě čínská vláda hlídá, koho a kam vyšle. Je přitom fascinující, jak dokážou vždycky vytipovat ta nejlepší, nejzajímavější místa. Do naší výzkumné skupiny taky hned někoho vyslali, jen co vznikla. O tom, že musí stipendisti přísahat věrnost straně a režimu a měli bychom jejich přítomnost omezit, se hodně mluví ve Spojených státech a teď i v Evropě.

Na druhou stranu zdaleka ne všichni studenti jsou špioni a na vládní stipendia vyjíždějí i naši studenti do Číny, a pro ně je pobyt tam zcela zásadní. Musíme zvážit pro a proti, a to na základě informací, ne hádanek.

Z Číny je teď lákavá destinace pro vědce? 

Pro některé ano, protože Čína neuvěřitelně vyrostla i na poli vědy a výzkumu, ohromně do něj investovala, mají skvělou infrastrukturu, laboratoře, špičkové vybavení a celkově výborné finanční i další podmínky pro to, aby se tam dala dělat věda na vysoké úrovni. Na rozdíl od Západu ale na čínských univerzitách neexistuje akademická svoboda, to pro ně není hodnota. 

Slyší na ty skvělé podmínky i západní vědci? 

Určitě, kromě evropské vědecké diplomacie v Číně zkoumám i odliv mozků nejen Číňanů, kteří se vrací zpět do vlasti, ale i západních vědců a vědkyň na čínské univerzity.

Je to pro nás často překvapivé, protože předpokládáme, že se vědci z celého světa budou chtít stěhovat na Západ, ale v posledních dekádách se objevily i jiné cíle, které nabízejí stabilní akademickou dráhu, jako je Singapur, Korea, Hongkong, Tchaj-wan nebo právě Čína. 

V ekonomice i politice se Čína v poslední době hodně uzavírá, promítá se to i ve vědě?  

Určitě ano, a to i bez ohledu na covid, který to ještě posílil. Vyvíjejí se čínské teorie, problémy, učebnice. Ideologicky jsou Číňané hodně hlídaní víc než kdy jindy za posledních čtyřicet let. Vědci a akademici mají přispět ke tvoření „čínského snu“. Komunistická strana definuje vědecké okruhy, do kterých leje ohromné množství peněz, a zároveň varuje před tím, aby dělali vědci témata, která „škodí národnímu zájmu“. 

Která to jsou? 

Třeba výklad historie, který se neslučuje s pohledem komunistické strany Číny, nebo cokoli, co by kritizovalo stranu nebo prezidenta. Čínská společnost je extrémně hlídaná, což se projevuje jak cenzurou, tak i autocenzurou, vědomou i nevědomou. Když jsem se vrátila do Evropy, trvalo mi nějakou dobu, než jsem si přepnula myšlení. Svět vypadá úplně jinak, když jste v Číně. 

Co tím myslíte? 

Klasická zakázaná témata, o kterých se ve veřejném prostoru nediskutuje, jsou 3T – Tibet, Tchaj-wan a Tiananmen. Ale teď je těch témat už mnohem víc, přibyli samozřejmě Ujguři a útlak ostatních národnostních menšin, ale jde i o covid a výzkum, který by mluvil o původu a průběhu pandemie v Číně.

Ačkoli běžný život v Číně vypadá ve velké míře jako tady, tak jsou témata, o kterých se jednoduše nemluví. Obecně platí, že o politice se v Číně mluví hrozně málo. Lidi nemají většinou pocit, že je to něco, co by mohli ovlivnit.

Go big!
Vydání Forbesu Go big!

Můžete se o tom bavit s přáteli, které tam máte?

Jde to, ale teprve když se člověk s někým pozná hodně dobře. Průměrní Číňané ve velkých městech sice mají na svou vlastní společnost celkem kritický pohled, ale přesto vnímají svět jinak než my. Říkají sice, že je tam represivní politika, ale mají komfortní život, a když to srovnají s tím, jak žili jejich rodiče nebo nedejbože prarodiče, tak je to přece fajn.

Například jednou se mě jedna kamarádka z Číny ptala, jestli bych jí neřekla, jak je to s Ujgury. Když si to zadá do vyhledávače, ukážou se jí tancující lidi v krojích. Když viděla, jaké informace máme my, byla docela v šoku. 

Zajímá to ale lidi vůbec? 

Nemůžu mluvit za 1,4 miliardy Číňanů, ale z mojí zkušenosti je to většině lidí úplně jedno. Čína je tak ohromná, že pro někoho, kdo žije v Šanghaji životem jako my v Praze nebo Berlíně, jsou témata, jako jsou Ujguři, natolik vzdálená jeho každodenní realitě, že jsou pro ně jak z jiného vesmíru.

Jaká témata naopak Čína ve výzkumu podporuje? 

Jsou to hlavně přírodní vědy, chemie, fyzika, biotechnologie, AI, medicína, hlubinný průzkum oceánů, nové materiály a vesmírný výzkum. K tomu frčí také všechno, co je napojené na ekologii, čisté zdroje energie a elektromobilitu. Zároveň v Číně probíhá integrace civilního a armádního výzkumu, čímž se inspirovali ve Spojených státech. 

Vybrané okruhy ve vědě ale podporuje i Unie, v čem je rozdíl proti Číně? 

Jasně, to je pravda, je to trend všude ve světě. Řekla bych ale, že v Unii je jednak větší prostor pro základní výzkum a také pro to, co si vědec definuje sám. Rozdíl je v tom, že na Západě žijeme v přesvědčení, že svoboda myšlení, akademie a výzkumu jsou nutné podmínky pro rozvoj vědy a inovací. Čína nám tohle přesvědčení úplně nabourává. 

Jak to vypadá s prací ve společenských vědách? Můžou tam vůbec fungovat? 

Je trochu mýtus, že se v Číně kvůli politickému režimu společenským a humanitním vědám nedaří. Jen je to jiné než tady, hodně tam tlačí marxismus a jeho čínskou variantu, výzkum myšlenkových proudů prezidenta, hodně se rozvíjí teritoriální studia a etnologie. To se týká třeba i Tibetu a dalších autonomních oblastí, kde se nezkoumá společnost a historie, ale spíš folklorní přístup. 

Mění vědeckou spolupráci s Čínou poslední zkušenost Západu s Ruskem? 

Určitě je teď velká otázka, jak s Čínou dál spolupracovat a jak se připravit na to, kdyby zaútočila na Tchaj-wan. Zastavit vědeckou spolupráci s Čínou tak, jako to většina západních institucí udělala s Ruskem po invazi na Ukrajinu, by na nás všechny mělo nepředstavitelně větší dopad, protože Čína je dnes ve světové vědě druhým největším hráčem hned po Spojených státech.

Mluví se ale taky o tom, jak regulovat spolupráce s vědci nebo institucemi, které jsou napojeny na čínskou armádu, jak zmenšit rizika transferu technologií, chránit naše duševní vlastnictví a trestat nelegální nebo nelegitimní chování vědců samotných, jak podporovat etiku, dělat vědu zodpovědně a s přihlédnutím na lidská práva, ale zároveň ji neohrozit nadbytečnými regulacemi, které by měly dopad na naši akademickou svobodu a na vědu samotnou.

A jaké jsou odpovědi? 

Základ je, že musíme mít co nejvíc informací. Nyní je realita taková, že toho o Číně víme hrozně málo. Čína toho o nás ví mnohem víc než my o ní. A naše kolektivní znalost klesá v momentě, kdy vzhledem k velikosti Číny a jejímu rychlému rozvoji jako jedné ze světových velmocí znalosti o ní potřebujeme více než kdy jindy. 

Evropa sice na Čínu pohlíží hodně jako na soupeře a rivala, což je důležité a musíme si chránit naše hodnoty, ale musíme taky pracovat s faktem, že Čína z mapy světa nezmizí. Musíme se s ní naučit žít, a to tak, že ji nebudeme tabuizovat a budeme se jí snažit porozumět.  

Jak jste se vlastně ke studiu v Číně dostala? 

Původně jsem dělala japonštinu, ale měla jsem obavu, že bych v Japonsku nenašla uplatnění, jednak kvůli hospodářské stagnaci a i proto, že tam jsou genderové stereotypy stále velmi silné a ženy tam nemají takový prostor budovat kariéru.

Druhý důvod je, že před asi dvanácti lety, když jsem se do toho pustila, byla Čína vnímaná ještě jako velká budoucnost, ještě nebyla tak „zlá“ jako dnes. Přišlo mi to fascinující. Najednou se tady objevila velká Čína a já chtěla vědět víc. A tak jsem odjela na Tchaj-wan a začala se učit čínsky. 

Jak to šlo?

Nebyla to brnkačka, čínština je opravdu náročný jazyk, jednak kvůli znakům a jednak kvůli výslovnosti. Špatně se nám učí a těžko se udržuje. Ale naštěstí jsem z hudební rodiny, moje máma je muzikoložka a máme v rodině několik hudebních vědců, takže ačkoli jsem neměla k Asii přirozený vztah, asi mi k učení čínštiny, ve které je důležitá melodie a rytmus, pomohl právě hudební sluch. 

Jak funguje bádání na takovou dálku? 

Těžko, když nejsem v Číně. Celý výzkum je postavený na tom, že hodně mluvíme s lidmi, čteme, posloucháme projevy. Z dálky působí Čína jako monolit, kde prezident všechno diktuje, což je dnes sice větší pravda než kdy jindy, opravdu vytvořil velmi represivní společnost. Na druhou stranu ale pod povrchem probíhá hodně věcí, které z dálky nejsou vidět. 

Jak tedy vypadá váš běžný pracovní den a výzkum? 

Dělám online rozhovory s lidmi, dopisuju si s nimi, sbírám data přes lidi, kteří v Číně jsou. Sleduju čínská média, sociální sítě, stránky čínských univerzit, tamní akademie věd, čtu různé publikace mých kolegů i texty například tamního ministerstva školství, strany nebo třeba projevy prezidenta.

Nejsou to jenom prázdné řeči plné balastu?

Do určité míry ano, taky jsem jednu dobu měla krizi, protože to není záživný materiál, ale je to taky důležité, protože se dá z oficiálních zdrojů vyčíst, jaké jsou politické priority, na co se bude dávat důraz a na co ne.

Kdy jste byla naposledy v Číně? 

Ještě před covidem, v roce 2019. Pak nebylo kvůli pandemii téměř možné se tam dostat a teď uvidím, jestli se tam ještě vůbec někdy dostanu, snad ano.

Jak to vypadá? 

Vypadá to, že to zase půjde. V lednu se Čína po třech letech izolace otevřela. Mít praktické znalosti o životě v Číně je u mého výzkumu k nezaplacení, i když k informacím musíme přistupovat vždy kriticky. 

Jaký je teď vlastně zájem studentů na Západě studovat Čínu? 

Noví studenti se obecně teď na čínštinu tolik nehrnou, je populární spíš korejština, protože kulturní vliv Jižní Koreje ve světě je obrovský. I přesto bude všude na světě zásadní mít experty na Čínu, a takové, kteří mají společensko-kulturní zkušenost z první ruky. Člověk se sice může naučit čínsky i jinde, ale strávit čas v Číně se dá nahradit jen těžko. Jsou věci, které se z proslovů, novin, Twitteru a sekundárních zdrojů dají vyčíst jen těžko.