skip to main content
Fuck up

Brácho, přijeď! Český antropolog boří mýty a vyhlíží další cestu za Papuánci

Tato rubrika by se poprvé v dějinách Forbesu mohla klidně jmenovat Bagarap – přibližně tak by zněl „fuck up“ v melanéském pidžinu, jazyce Papuánců. „Bagarap řeknou o všem, co je prostě špatně. Český výraz úplně používat nechci,“ usměje se Martin Soukup.

Uznávaný český antropolog a laureát ceny Neuron totiž uvízl v pasti související právě se vzdáleným místem, které má hodně lidi spojeno s kanibaly a oblastmi, kam dosud nevkročila lidská noha.

Spoiler: ani jedno už vlastně neplatí. Soukup zkoumá život obyvatel Papui-Nové Guineje včetně toho, jak pevně už uvízli v globálních vazbách. Na druhý největší ostrov světa létal deset let v kuse – než přišel covid.

V časech, kdy jste si ještě nedávno nesměli jít koupit ani rohlíky do sousedního okresu, vypadá výprava na Papuu jako mission impossible.

Tedy ne že by to Soukup nezkoušel. „Přirovnávám si to ke dveřím, kterým se říká lítačky. Rozeběhnete se do nich, ale nevíte, jestli proběhnete na druhou stranu, nebo vám vletí do obličeje,“ popisuje nevyzpytatelnost covidového života.

I proto jsme se potkali na břehu Vltavy. Martin Soukup měl přitom být pracovně v Nepálu – smůla, covid. Letenky na Papuu měl koupené loni na jaře – covid. Pak cestu plánoval ještě dvakrát – no, covid.

Reklama
Antropolog Martin Soukup mezi Papuánci

„Nesmírně mi to chybí. Jsem zvyklý být neustále v pohybu, nejen svým výzkumem, ale i po republice,“ přiznává antropolog.

„Řada známých se sebrala a odjela do světa, jenže pak se stane to, co mé kolegyni, která odcestovala na výzkum do Ruské federace a strávila tam dobrého půlroku. Zkrátka se nemohla vrátit. Nic nelítalo.“

Čtyřiačtyřicetiletý vědec je tak svým způsobem symbolem těch, pro které Zoom, Meet, Webex ani všechny další aplikace světa nemohou nahradit původní rozměr jejich povolání: práci v terénu, neformální rozhovory s lidmi, trpělivé vyčkávání vedoucí k objevům.

Není to zároveň tak, že by se svými Papuánci nebyl v kontaktu vůbec. Představa divochů s pouzdry na penisech a lukem v ruce už je v absolutní většině pouhým západním stereotypem, stejně jako pojídání nepřátel. Obojí jsou raritní výjimky potvrzující pravidlo toho, že i sem dávno vtrhla digitální doba.

Jaký je rozdíl mezi hospodským někde v Praze a Papuáncem?

„Jsme v kontaktu, primárně přes Messenger. Pořád mi píšou, abych přijel. Což o to, já bych rád, ale je to tak nevyzpytatelné,“ říká Čech zkoumající etnikum Nungonů, o němž mu loni vyšla zábavná i poučná kniha Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, boom.

V ní se mimo jiné zabývá fenomény, které jsou podstatné pro globální byznys. Popisuje třeba, jak si dává kávu v americkém Seattlu – tu kávu, kterou pěstují právě jím zkoumaní Papuánci, a on dobře ví, kudy vede celoplanetární obchodní řetězec. A jak málo z něj sami obyvatelé ostrova mají.

Co dělá terénní antropolog bez možnosti vyrazit do terénu? Nezahálí, což je „silver lining“ tohoto bagarapu, tedy fuck upu.

„Silným trendem v oboru je anthropology at home, a ne že by nebylo co pozorovat. Vidíte nálady ve společnosti, chování lidí, bylo to pro mě nesmírně zajímavé,“ konstatuje Soukup.

Reklama

„Antropologie není pomocná věda historická, řeší to, co se právě odehrává. Jak se lidé chovali s rouškami a bez roušek, jak revoltovali… Dělal jsem si spoustu poznámek.“

A podobně jako jeho kolegyně a kolegové po celém světě vytahuje z šuplíků nezpracovaná díla. Na dálku ho fascinuje, jak koronavirus mění ostrov, který mu učaroval. „Stala se tam pozoruhodná věc a já přemýšlím, jaký je potom rozdíl mezi hospodským někde v Praze a oním Papuáncem,“ překvapí zvláštní otázkou.

Odpověď? Oba zasáhl totální kolaps turistického průmyslu. Před vypuknutím pandemie Soukup našel novou výzkumnou lokalitu v oblasti východního Sepiku, jedné z největších papuánských řek.

82 % činí meziroční propad turistického ruchu na Papui-Nové Guinei

Právě sem jezdívaly obří výletní lodě, které zprostředkovávaly setkávání turistů s domorodci. Ti se tvářili, že nikdy předtím nespatřili bílé tváře, tancovali, nabízeli rukodělné produkty – a přitom moc dobře věděli, že tohle je prachobyčejný střet nabídky a poptávky.

„Místní mají turisty úplně na háku,“ baví se Soukup.

„Ale co čert nechtěl, majitel loď prodal. Představte si, že máte nachystané taneční skupiny, řezbáře a další, co by moc rádi za peníze všechno ukázali, jenže nikdo nejezdí. Proto jsme s kolegou napsali studii Když turista nepřijede a řešíme v ní dopady na místní ekonomiky.“

Kulantně řečeno, jsou nemalé. Papuánské úřady vyčíslily meziroční pokles turismu na 82 procent, ze zhruba 210 tisíc návštěvníků na necelých 40 tisíc lidí. U zmíněných výletních lodí místo předloňských 50 tisíc lidí za rok 2020 výhrůžně svítí nula.

Tyhle cesty nejsou levný špás, naopak. Třeba česká kancelář Eso Travel má letos na srpen v nabídce třináctidenní zájezd za téměř 210 tisíc korun.

„Není to tak, že někomu dáte hrst korálků, takhle to nefunguje,“ vysvětluje Soukup. „Musíme zaplatit za ubytování a jídlo, za terénní asistenty. Ne nadarmo se antropologům říká chodící peněženky.“

Portmonky ovšem cupitají jen doma, penězovody vysychají a Papuánci chudnou. Pro akademiky by cesta nyní byla neúnosně drahá: papuánský přístav Port Moresby sice patří mezi města s nejvyšší kriminalitou na planetě, ovšem tamní hotel pro povinnou dvoutýdenní karanténu cenou atakuje luxusní ubytování v Česku.

„Je potřeba věci efektivizovat a říct si, ano, tohle je v pořádku, není to plýtvání. A být dva týdny na hotelu je plýtvání časem i penězi,“ má jasno Soukup.

Až se někdy zasníte nad představou putování neprochozenou džunglí, vzpomeňte si na překážky před jeho nohama.

„Je potřeba si uvědomit, že ani Papua-Nová Guinea není žádná izolovaná země, má celou řadu globálních propojení, mimo jiné hodně silné s Čínou. Proto je celkem logické, že se tam koronavirus musel dostat. Má to i tyhle důsledky,“ vysvětluje antropolog.

A věří, že napočtvrté už odlet vyjde. Snad do dvou až tří měsíců. Už proto, že se mu stýská a že mu Papuánci neposílají kouřové signály, nýbrž zprávy na mobil.

„Nevoláme si, ale píšeme. V nungonštině mi třeba najednou jen tak pošlou: Nazdar, můj brácho, čau. A to je celé. Což je vlastně hezký.“

Reklama
Reklama