Mohl by dávat lekce, jak se jen tak nevzdat. A jak, i když přijde krize, pokračovat dál. Milan Koláček dostal českou vlajku mezi světovou elitu jachtingu. A zároveň si splnil sen. Jako první Čech dokončil legendární sólový jachtařský závod Route du Rhum, při kterém sám na dvanáctimetrové plachetnici překonal Atlantik. I když těsně před samotným startem to vypadalo, že možná ani nevypluje.
Vyplul. A nakonec cestu z Francie k břehům karibského ostrova Guadeloupe zvládl za bezmála šestnáct dní. Se svým výsledným časem nakonec skončil na dvanáctém místě z celkem pěti desítek závodníků v elitní třídě Class40. Jen o málo minul svůj původní cíl, dostat se do top desítky. Zpětně je ale spokojený.
„Zůstala spousta skvělých závodníků a dojel jsem těsně za špičkovými jachtaři, kteří mají mnohem víc zkušeností než já. Navíc jsem měl úplně novou loď, na které jsem trénoval jen tři měsíce. Někteří moji konkurenti mají za sebou čtyři sezony, někteří i víc. A to je obrovský rozdíl,“ říká do telefonu Milan Koláček.
Zrovna se po snídani vydává na výlet do džungle k vodopádům. Za sebou má dva dny na pevnině, což hlavně znamená dvě noci, kdy se mohl pořádně vyspat. Během celého závodu spal jen v krátkých přerušovaných intervalech.
„Na lodi je to masochismus, tělo dostane šíleně zabrat. Hlavně na konci bylo v podpalubí takové horko, že i kdybych mohl chvíli spát, nedalo se ani usnout,“ líčí muž, který si teď naplánoval týden volna.
„Ale moc mi to nejde, už zase plánuji, co dál a co uděláme líp,“ říká. Na jeho hlase je znát velká úleva, která přišla s úspěšným zvládnutím vysněného závodu.
Že to nebude procházka a jednoduchá jízda, dobře věděl a mluvil o tom i ve velkém rozhovoru pro Forbes letos v létě, když se ve Francii připravoval na start. Že ale první zásadní problém bude muset řešit bezprostředně před startem, by ho nenapadlo.
Jen krátce před začátkem závodu, kdy už se z jeho lodi Ocean Calling museli vylodit poslední členové týmu, totiž přestal fungovat hlavní monitor palubního počítače. Při plombování motoru se nešťastně poškodil kabel, který ho spojoval s palubním počítačem.
„Byl jsem z toho úplně konsternovaný. Říkal jsem si, jak to budu dělat,“ vzpomíná Koláček.
Pro jachtaře, který se chystá sám přeplout Atlantik, to znamená katastrofu. Na monitoru totiž sleduje navigaci, předpovědi počasí, vyhodnocuje optimální trasu a ovládá také autopilota. Bez těchto informací se prakticky nedá fungovat.
Milan Koláček zvažoval, že by odstartoval a hned se vrátil do přístavu, za což by sice dostal časovou penalizaci, ale mohl by se pokusit sehnat nový kabel.
„Jenže byla neděle a obchody byly zavřené,“ podotýká. Rozhodl se, že to zkusí zvládnout jen s iPadem, který mohl použít jako vzdálenou obrazovku počítače. Jenže s podstatně menším displejem.
„Je to jako kdybyste v kanceláři místo velkého monitoru pracovali na iPadu. A teď si představte, že je noc, všechno se hýbe, loď se klepe a vy se snažíte něco přečíst nebo někam kliknout,“ popisuje. Na malém displeji neustále přibližoval mapy, hledal potřebné údaje a ovládal systémy, na jejichž správném nastavení závisela rychlost lodi i jeho bezpečnost.
Foto Pavel Nesvadba
Milan Koláček
„Říkal jsem si, že když mi tohle přestane fungovat, nemám jak doplout na druhou stranu. Podle hvězd a sextantu opravdu plout neumím. A hlavně bych byl úplně mimo závod,“ popisuje.
Že by závod vzdal, ale vyloučil rovnou. „Říkal jsem si, že prostě musím dojet. Teď přece neodstoupím kvůli tomuhle. Věděl jsem, že bych toho potom litoval,“ říká. Taková příležitost se totiž nenabízí každý rok. Slavný závod Route du Rhum se jezdí jen jednou za čtyři roky.
Nebyla to ale jediná (jemně řečeno) komplikace, se kterou se český závodník potýkal. Několik dnů před cílem zjistil, že má další, podstatně nebezpečnější problém.
Motor jeho lodi, který slouží během závodu pouze k dobíjení baterií, měl poškozené uchycení. Ocelové šrouby, které motor držely, o průměru dvanáct milimetrů se vlivem vibrací a nárazů ustřihly, a motor tak prakticky visel na jediném zbývajícím úchytu a hřídeli.
„Loď pluje rychle, je hodně nakloněná, naráží do vln a všechno se strašně třese. Do toho běží motor, když dobíjíme baterie. To uchycení bylo extrémně namáhané,“ vysvětluje.
Kdyby povolil i poslední úchyt, mohly být následky fatální. Těžký motor by se mohl uvolnit, poškodit další části lodi a do lodi by se mohla dostat voda, takže by šla ke dnu. Naštěstí se mu podařilo motor přikurtovat pomocí lan a nakonec se se štěstím do cíle dostal.
Teď, když je vyspalý a trochu odpočinutý, přesvědčivě říká, že si závod moc užil. „Nabízel strašně moc strategických příležitostí. A právě to ho podle mě dělá zajímavým,“ vysvětluje Milan Koláček.
Foto Pavel Nesvadba
„Není to tak, že by všichni jeli jako ovce pohromadě. Každý si může zvolit úplně jinou strategii a počasí pak dokáže pořadím hodně zamíchat. Často se až do posledních dní neví, která varianta nakonec vyjde,“ dodává s tím, že on sám hned na začátku zvolil docela extrémní strategii.
Sice nevyšla úplně podle jeho představ, ale i tak se mu podařilo dostat se celkem blízko k čelu závodu. „To mě na tom baví. Člověk musí neustále přemýšlet, vyhodnocovat situaci a rozhodovat se,“ říká muž, který začínal na prvních doma vyrobených lodích jako kluk na Orlíku, bez trenérů a velkého zázemí.
Později se vydal přes Irsko až na Nový Zéland, kde se nechal zaměstnat v prestižní loděnici. Postavil si vlastní závodní plachetnici, stal se mistrem Francie ve třídě mini a postupně se propracoval mezi nejlepší zaoceánské jachtaře.
Jenže prosadit se ve sportu, kterému dominují především Francouzi, není pro Čecha bez moře a bez silného finančního zázemí vůbec jednoduché.
Foto Pavel Nesvadba
A jak Koláček opakovaně říká, nejtěžší pro něj často není samotné závodění, ale sehnat na něj peníze. Letošní Route du Rhum pro něj znamená velký posun nejen co se týká samotného závodního úspěchu, ale i toho, jak v Česku roste zájem o tento sport.
Koláčkovu cestu přes Atlantik sledovali na internetu fanoušci, kteří denně kontrolovali jeho polohu na mapě. Někteří mu psali, že s otevřeným trackerem usínají a ráno se hned dívají, kam doplul.
Jeho tým má také vlastní whatsappovou skupinu s téměř pěti stovkami sledujících, kterým během závodu posílal zprávy a videa přímo z paluby.
„Mám pocit, že sice jedu sám, ale vlastně nejedu sám. Jede se mnou spousta dalších lidí, kteří mi fandí, sledují to a prožívají,“ říká Milan Koláček, kterého překvapuje, jak různorodé publikum jeho cesta oslovila.
Foto Pavel Nesvadba
Píšou mu senioři, rodiče s dětmi i lidé, kteří se o jachting nikdy předtím nezajímali. V jedné pražské škole dokonce děti během závodu sledovaly jeho trasu v hodinách zeměpisu a posílaly mu otázky.
Pomalu roste i Koláčkův věhlas mezi sponzory a partnery v Česku. „Je to mnohem lepší situace než před pár lety, ale také je pravda, že ještě nemáme generálního partnera. Náš rozpočet je zhruba poloviční proti mým konkurentům ze zahraničí. A to hraje klíčovou roli v úspěchu na největších závodech světa,“ míní Milan Koláček.
Teď si ale chce dát po náročném roce, kdy neměl žádné volno, chvíli pauzu. Pak má v plánu pečovat o loď, která na závodě dostala zabrat. Jeho Ocean Calling zůstane na Guadeloupe až do února, kdy se Koláček chystá na karibský závod Caribbean 600. A poté s „Voláním oceánu“ vypluje na začátku března zpátky přes Atlantik do Francie.
Tentokrát už ale nebude na palubě sám. Rád by s sebou vzal některého ze zkušených profesionálních jachtařů, od kterého by se mohl ještě něco naučit.
„Když dokážu z lodi dostat o jedno nebo dvě procenta výkonu navíc, může mě to v dalších závodech výrazně posunout,“ uzavírá muž, který má před sebou další velký sen, za nímž se vydává.
Za dva roky se pojede nejslavnější a nejtěžší jachtařský závod světa Vendée Globe, při kterém závodníci musejí sólově obeplout celý svět. A Milan Koláček chce být u toho.