Ze 110 let staré trafostanice pod impozantním hradem v Lipnici nad Sázavou se stalo ubytování s názvem Trafajda, ale účel stavby zůstal stejný. Nabíjí energií.
Než zapadne slunce. Než zmizí nad krajinou opar dělající z ní výjev ze sna. Než mě z balkonu vyžene zima, čtu si ve zbytcích světla Juliana Barnese. „Spojíte dvě věci, které nikdo předtím nespojil, a svět se změní.“
Zvednu oči od stránky a nikoli já, ale můj pohled té větě přitaká. Neboť před sebou právě vidím, jak Lipnice nad Sázavou mizí a místo ní je tu Lipnice nad mořem: nad mořem kopců Vysočiny, které se při výhledu z balkonu, jenž nemohl být umístěn lépe, podmanivě vlní.
Jeden kopec překrývá druhý, jak tomu bývá u mnohovrstevnaté poezie, a horizont v dálce se stane za pár okamžiků hrobem hřejivých paprsků. „Spojíte dvě věci, které nikdo předtím nespojil, a svět se změní.“ Zavřu knihu a na chvíli i oči, už je na ně té fantastické krásy moc.
Pak se zvednu a francouzským oknem projdu z exteriéru do interiéru budovy, jejímž prostřednictvím byly spojeny dvě věci, které nikdo jiný předtím nespojil.
Industriální a tak nějak kubisticky obyčejně hezkou transformační stanici z roku 1913, jež v posledních letech bez užitku chátrala, až nad ní byl vysloven ortel k demolici, předělala parta kamarádů na originální a velmi stylové ubytování.
Z trafačky se stala Trafajda, a nejenže tím byla na poslední chvíli odvrácena její zkáza – vzniklo svým způsobem umělecké dílo, kde je v moderním balení ctěna tradice.
Ocitnout se v minimalistickém prostoru, kde je na deseti metrech čtverečních kuchyň a koupelna a v horním patře ložnice se vstupem na balkon – na kapitánský můstek nad mořem – zaručuje vskutku… Elektrizující zážitek.
A také kouzelný, přičemž zaklínadlem, po němž se před mýma očima stane z pevniny moře a na vlastní kůži pocítím další divy, je číselný kód ke vstupu do Trafajdy. Další divy? Po vstupu zcela vypnu, ale v té samé vteřině začne mé nabíjení.
Proudí do mě blahodárné impulzy, které přežily v „genech“ domu, dnes plného upomínek a působivých detailů odkazujících k jeho původnímu účelu. Zázrakem, chcete-li, je i vznik Trafajdy.
„Loni v létě jsem projížděl Lipnicí z úplně jiného směru a díky tomu spatřil polorozpadlou trafostanici,“ vypravuje Jiří Rokoský. „Pomyslel jsem si ‚chuděra malá‘ a jel dál, jenže jen několik metrů.“ Byť šlo o dávno nefunkční torzo, i to mělo pořád sílu vystřelit na několikametrovou vzdálenost náboj velkého nápadu.
„Bleskla mi hlavou idea, kterou jsme vypiplali do finální podoby a v půlce února otevřeli Trafajdu hostům.“ Jiří Rokoský je nyní advokátem v Praze, ale pochází z Humpolce, který je od Lipnice kousek.
Na humpoleckou základní školu chodil s Liborem Voplakalem, později s ním na gymnáziu seděl v jedné lavici, a znal tedy i jeho bratra Tomáše. Na právnické fakultě zase Rokoský studoval s Janou Chwaszcz a přesně tomuto kvartetu nyní Trafajda patří.
Dřív patřila Blance Jahodové, spoluvlastnici známé společnosti Emco na výrobu müsli. A jelikož si přátelé „müsleli“, že trafostanici dokážou vdechnout nový a překvapivý život, podařilo se jim vcelku rychle přesvědčit majitelku, aby jim objekt – na jehož spásu sama neměla vzdor snaze z časových důvodů kapacitu – prodala, ač několika předchozím nabídkám odolala.
Slunce zapadne, zavřené balkonové dveře nepouští dovnitř noční chlad. Přes celé tyto dveře je možno zatáhnout závěs, z něhož se stane plátno, na němž si lze přes Netflix pustit ve dvou – víc lidí se do Trafajdy nevejde – z postele film.
Nebo je možné závěs nezatáhnout a pustit si na obloze „film z kanálu Vesmír“, na němž je hvězd mnohem a mnohem víc než v celých dějinách Hollywoodu. Svítí hvězdy a svítí i neonový nápis na fasádě otočené směrem k hradu.
Trafajda, hlásí ten nápis v kontrastu, který zvláštně hraje s kamennými zdmi středověkého sídla. Spojují se dvě věci, které se dřív nespojily. A svět se mění.
Článek vyšel v březnovém vydání magazínu Forbes.
