Skupina Carbounion Group jednoho z nejbohatších Čechů Petra Pauknera se po hubenějším roce 2021 odrazila zpět k téměř půlmiliardovému zisku. A tržby se loni meziročně zvýšily dokonce o šedesát tři procent.
„Loni se nám podařilo zvýšit tržby z předloňských 9,2 miliardy na téměř 15 miliard korun. A hospodářský výsledek před zdaněním je 480 milionů korun. Vrátili jsme se tak na úrovně před rokem 2021,” říká Petr Paukner v kanceláři sídla své skupiny, odkud má výhled na spodní polovinu Václavského náměstí.
Drží před sebou tabulku s neauditovanými hospodářskými výsledky za loňský rok a jeho spokojený výraz při pohledu na dobrá čísla vzápětí vystřídá zamračený pohled. Vzpomene si totiž na letos platnou windfall tax, neboli daň z mimořádných zisků, která se dotýká energetických a petrochemických firem a bank.
„Považuji to za naprosto nepochopitelné rozhodnutí vlády i v tom kontextu, že během covidu vydělávaly farmaceutické firmy, během války vydělávají zbrojařské firmy a po nich se nic nechce,” nechápe sedmašedesátiletý podnikatel s majetkem přesahujícím 4,4 miliardy korun.
Carbounion Bohemia předloni kvůli ztrátě přesahující 120 milionů korun dotoval a letos chce nadobro skončit s dodávkami energií pro koncové dodavatele.
„Ten byznys jsem začal omezovat už v roce 2021 a letos s ním zcela skončím. Už to dál nechci dělat,” vysvětluje ve velkém rozhovoru pro Forbes Česko.
Foto Jan Schejbal
Petr Paukner ve své kanceláři v pražském sídle Carbounion Group | Foto Jan Schejbal
Překvapil vás rychlý pokles cen energetických komodit v úvodu roku?
Osobně jsem podobný vývoj od druhé poloviny roku očekával. Od listopadu bylo jasné, že ceny uhlí i plynu půjdou dolů, pokud by teda nepřišla arktická zima nebo by se válka nerozšířila z Ukrajiny do celé Evropy. Proto jsem také s některými věcmi odmítl obchodovat.
Řada firem mi nabízela uhlí například z Austrálie, Indonésie, Kazachstánu, ale já je odmítl s tím, že než by doplulo do Evropy, poptávka a ceny ochabnou. Přesně to se stalo a dnes mají ti obchodníci, co do toho šli, nakoupené drahé uhlí, které teď mohou prodat jen za nižší ceny.
Budou ceny dál klesat?
Ceny klesly významně. Neřekl bych, že se tento pokles bude i nadále pokračovat. Až se nakoupené uhlí nebo plyn spotřebují, přijde nový psychický strach z toho, co přinese nová zima. A pokud by měla být mrazivá, tlak na růst cen bude samozřejmě vyšší.
Loňské ceny sice byly výsledkem obrovské paniky na trhu, na druhou stranu pokud jde o další vývoj, nebyl bych v případě spotové ceny plynu takovým optimistou, že se budou držet na super nízkých úrovních. LNG už jen kvůli své dopravě a regasifikaci bude vždy dražší, než byl ruský plyn.
Evropský průmysl stál na levných energiích a tato výhoda mu nyní skončila. I proto je pro mě teď důležité hlavně, jak se zachovají jednotlivé země v otázkách soběstačnosti výroby elektrické energie.
Česko po roce 2030 směřuje zejména k jádru a k obnovitelným zdrojům…
Evropské země včetně Česka se dostaly do situace, kdy chtějí v euforii zavírat uhelné elektrárny. To ale může mít dalekosáhlé negativní důsledky. Stačí se podívat na statistiky ČEPS za listopad, kdy moc nefoukalo ani nesvítilo sluníčko a obnovitelné zdroje vyrobily v Německu velmi nízké množství elektřiny.
Kdyby nebyly k dispozici regulovatelné zdroje, jako napři plynové elektrárny či uhlí, nastaly by v Německu obrovské potíže. Větrné a fotovoltaické elektrárny, tepelná čerpadla, akumulační baterie, to vše jsou výborné věci, ale při dnešní úrovni technologií nejsou samospasitelné. A pak tu jsou jaderné elektrárny, jejichž výstavba určitě nebude hotová do sedmi let.
Vláda by měla schválit v tomto roce novou aktualizovanou energetickou koncepci. Z toho, co prosakuje, to vypadá, že bude počítat s koncem uhlí v Česku v roce 2033…
Doufám, že zde zvítězí zdravý rozum a budeme pragmatičtí jako jsou Poláci, kteří budou mít uhlí do roku 2045. Ale nechci mluvit o datech. Jen chci říct, že když má něco skončit, tak k tomu musíme mít náhradu. A myslet si, že elektřinu dovezeme, je dost velká naivita.
Na dovoz elektřiny do deseti let poukazuje ČEPS ve své nové Analýze zdrojové přiměřenosti elektrizační soustavy do roku 2040. A připomíná, že bude nutné vystavit ještě v této dekádě nové elektrárny…
Velmi pravděpodobně nebudeme stavět nové uhelné elektrárny. To by se ekonomicky nevyplatilo, vzhledem k antifosilní politice Bruselu, která se ve svých cílech nemění a asi nebude měnit.
A plynové?
U plynových jde v podstatě o podobnou situaci. Osobně bych zpomalil trend uzavírání uhelných zdrojů. Protože i když se tu hovoří například o malých modulárních reaktorech, ani jeden z nich jsem ještě neviděl.
Pokud má někdo chuť postavit plynovou elektrárnu, tak ať si ji postaví. Osobně mám dobré vztahy se Sokolovskou uhelnou (SUAS Group, pozn. red.), které má v elektrárně ve Vřesové dva paroplynové bloky. Dne stojí, protože jim současné ceny elektřiny, plynu a povolenek neumožňují plusově hospodařit. A to jde o zařízení, které je postavené, vybavené technologiemi a připravené k okamžitému spuštění. Ani tak to zatím nedává ekonomický smysl.
Měli bychom si udělat analýzu, které zdroje nám vydrží nejdéle bez potřeby velkých investic, na jak dlouho nám vystačí uhlí, jaká je situace na trhu s plynem a dle toho je třeba nastavit novou koncepci, včetně jádra a obnovitelných zdrojů.
Z toho, co od vás slyším, byste tedy šel tou polskou cestou?
Ne úplně, ale měli bychom být trochu polsky pragmatičtější.
Loňský velmi turbulentní rok přinesl růst cen energetických komodit. Když se zeptám na vaši skupinu, jak přesně se situace odrazila na hospodaření Carbounion Group?
Loni se nám dařilo lépe než předloni – to byl vůbec nejhorší rok. Ale loni jsme zvýšili tržby z předloňských 9,2 miliardy na téměř patnáct miliard. A hospodářský výsledek před zdaněním je 480 milionů korun. Vrátili jsme se tak na úrovně před rokem 2021, kdy firma měla většinou roční zisk před zdaněním v rozmezí od 400 do 500 milionů korun.
Jak moc se na výsledcích odrazil růst cen komodit?
Odrazil se na tržbách, v zisku moc ne. Ale projevil se i nárůst prodaného množství. Prodalo se více uhlí, elektřiny a tak dále. Jednou ze strategických změn je však to, že vystupuji z obchodu energií pro koncové dodavatele. Ten jsem začal omezovat už předloni a letos s ním zcela skončím. Už to dál nechci dělat.
Proč?
V oboru byl před rokem 2021 velký boj o zákazníka. Dodavatelé se předháněli, kdo dá zákazníkovi lepší podmínky. A nejlepší podmínky znamenaly, že si zákazníci mohli nakupovat energie kdy chtěli, jak chtěli, kolik chtěli a předem smluvené kontraktní množství se stalo pouze orientačním.
Když ale přišlo to šílenství v podobě růstu cen energií, ekonomika si překvapivě stále vedla dobře a firmy měly hodně zakázek. To znamenalo, že odebíraly více energií, než bylo plánováno.
To pro nás jako pro obchodníky znamenalo dokupovat pětkrát dražší energie na trhu. Firmě Carbounion Bohemia jakožto obchodníkovi s energiemi situace způsobila už v roce 2021 obrovskou ztrátu. Loni už byla ztráta menší a od konce letošního roku ji nebudu mít vůbec. S žádnými koncovými zákazníky už neprodloužím smlouvu.
I to je kromě nárůstu prodejů v loňském roce jeden z důvodů výrazného nárůstu zisku celé skupiny za loňský rok. Zkrátka jsme neměli takové ztráty jako v předchozím období.
O jak velké ztrátě se bavíme?
Sto dvacet milionů korun za rok 2021. Naštěstí mi ztrátu vyrovnaly ostatní firmy z holdingu, kterým se dařilo.
Neuvažovali jste v období ztrát o ukončení činnosti jako Bohemia Energy a další dodavatelé?
Samozřejmě jsem mohl firmu také položit. Ale zařekl jsem se, že to nepřipadá v úvahu, nic takového na stará kolena dělat nebudu. Mám rezervy z minulosti, musím to s nimi přežít. Takže jsem se rozhodl dělat obchod, na kterém jsem tratil peníze. A poznal jsem, že tato branže je moc nebezpečná a může mi i do budoucna způsobit velké ztráty.
Celému holdingu Carbounion ale ve finále narostly tržby i zisk. Bude se vás týkat letos platná daň z mimořádných zisků?
Podle mých poradců to vypadá, že s největší pravděpodobností právě u Carbounion Bohemia. Považuji to za naprosto nepochopitelné rozhodnutí vlády i v tom kontextu, že během covidu vydělávaly farmaceutické firmy, během války vydělávají zbrojařské firmy… A po nich se nic nechce.
Navíc obchodník s energiemi i v dobách konjunktury negeneruje abnormální zisky, neboť nevyrábí a jeho marže musí vždy být konkurenceschopná. Tato daň pro energetické firmy je nebezpečná, protože si vezměte, z čeho zejména výrobci elektřiny budou platit potřebné investice do elektráren?
Jestli stát potřebuje peníze, měl zvýšit korporátní daň z dnešních devatenácti procent o dva tři procentní body. Peníze by získal a vůbec nic by se nestalo. Osobně to považují za nesystémové opatření.
Kromě obchodování s uhlím se také čím dál víc díváte do modernizace a rozvoje energetické infrastruktury. Této noze se dařilo jak?
Pokud jde o montáže, těm se loni nedařilo jako předloni, ale letos by měly vykázat růst. V tomto segmentu je to o počtu veřejně vyhraných tendrů. Letošek ale očekáváme velmi dobrý.
Investice do infrastruktury začnou nabírat na důležitosti i vzhledem k plánovanému rozvoji obnovitelných zdrojů energie a elektromobility. Nebude to jednou pro vás silnější noha než velkoobchod?
Myslím si, že ano. Ale v tomto oboru si musíte chvíli počkat, než vám firma začne plodit sladké plody. Musíte mít reference a ty nezískáte ze dne na den. Obor má určitě potenciál, přechod z makroenergetiky na mikroenergetiku vyžaduje spoustu montážních činností.
I proto jsem do něj před sedmi lety vstoupil a mám nyní tři montážní firmy. Dvě s E.ONem a jednu vlastní. Loni generovaly souhrnný obrat přes půldruhé miliardy – a to byl, jak jsem zmiňoval, špatný rok. Letos by to mělo být jednoznačně přes dvě až dvě a půl miliardy.
Jednu firmu máte také napůl se Sokolovskou uhelnou: SUAS Grid. V současnosti ale jednáte o majetkovém vstupu do SUAS Group. Už obchod nabyl konkrétnějších parametrů?
Vše se zatím vyvíjí dobře. Domluvili jsme se, že transakci dokončíme během jara. Zatím ale nechci být konkrétnější.
V médiích se nicméně objevilo, že byste měl získat řádově jednotky procent za stovky milionů korun. Proč chcete do skupiny investovat?
SUAS jde správnou cestou, jen je potřeba vše vybudovat. Hlavně se mi líbí, že to rodina Štěpánkových nevzdala. A pokud ke všemu mohu osobně přispět, tak rád pomohu, o čemž jsme se bavili i s Františkem Štěpánkem, když byl ještě mezi námi.
Nakonec zabrousím mimo energetiku a obrátím se k Dukle Praha, kterou vlastníte. Kvůli nevalným výsledkům se dlouhodobě spekuluje o prodeji. Jaký je aktuální vývoj?
Vývoj žádný není, rozhodně ne ze sportovního hlediska.
A z byznysového?
Obecně mi Dukla nedělá žádnou radost. A co s ní budu dělat dál? Vím, že za současných okolností je pro mě všeobecně špatnou záležitostí. Nedělá mi radost, nikam to nevede a stojí mě peníze.
Dukla je vlastně taková nechtěná, s armádou se nelze dohodnout. Z mých finančních prostředků jsme zhodnotili státní majetek o skoro padesát milionů korun – vytápění trávníku, renovace sedaček, vybudování umělého hřiště s umělou trávou… A výsledkem bylo, že nám neustále zvedali nájem.
Když jsem do Dukly vstoupil, dělal sto dvacet tisíc. Dneska je milion tři sta. Stadion není v dobrém technickém stavu a jediné, co se tam děje, je Memoriál Josefa Odložila jedenkrát za rok. Pokud jde o mládež, Praha 6 neprojevovala a neprojevuje o dění v Dukle žádný velký zájem – a přitom ve fotbalové je nyní pět set dětí.
Ono to ale souvisí s úpadkem celého sportu v Česku. Až děti budou nemocnější, třeba se někdo probudí. Politické elity nemají o rozvoj sportu dobrých pětadvacet let zájem. A nevidím, že by měl nastat obrat. Přijde mi, že si všichni myslí, že to dělám z lásky, ale je to spíše ze setrvačnosti. A ta setrvačnost někdy končí.
Jinými slovy – blíží se prodej klubu?
Nevylučuji to.
Kolik už jste v Dukle ztratil peněz?
Musel bych si to nechat spočítat. Dnes už možná půl miliardy.
