Je to jeden z nejočekávanějších českých filmů roku. O tom, jak zlo bují v místech, která všichni opustili. Na Manžele Stodolovi režiséra Petra Hátleho byste však do kina zajít měli. Tísnivé drama o pádu české vesnice, z něhož vám má být špatně, ovládá hlavně Lucie Žáčková v roli Dany.
České kriminálky se dostaly tak trochu do slepé uličky. Diváci je sice milují, takže televize chrlí jedno pokračování zavedené značky za druhým, seriály samotné se ale točí v kruhu stále stejných tu bodrých, tu zpruzených vyšetřovatelů.
Ti pak musejí řešit mordy, které rozlousknete, i když večer kolem televize jenom dvakrát projdete. A to v jednom případě zrovna běží reklama.
V novém filmu Manželé Stodolovi ale vyšetřovatelé nehrají skoro žádnou roli. Pokud si ostatně ještě vzpomenete na onen skutečný případ z přelomu milénia, provázelo ho mnoho pochybení na straně detektivů i pitevních lékařů.
Jaroslav a Dana Stodolovi v letech 2001 a 2002 brutálně zavraždili a oloupili osm seniorů na různých místech v Česku. Šlo o zabití většinou kvůli pár tisícovkám, často našetřených na pohřeb.
Za tak dlouho nepřerušenou řadou zločinů jistě stojí do velké míry náhoda, za níž není třeba hledat nějakou geniální zločineckou mysl, Stodolovým se ale podle všeho podařilo využít samoty, v níž se jejich oběti na sklonku života ocitli. Pak už stačilo narafičit místo činu tak, že smrt vypadala jako nepozornost, neštěstí, smůla.
Celovečerní debut režiséra Petra Hátleho do velké míry stojí na vytvoření a udržení této atmosféry opuštěnosti, zašlosti, bezčasí – už dlouho tady nebyl film, který by tak přesně vystihl onu ubohost českých periferií, aniž by dával pražské panské rady, jak se z ní dostat, nebo by se naopak ve zmaru příliš vyžíval, aby se stal takzvaným torture pornem.
Tady stačí, když ve vymrzlém vesnickém kostelíku chrchlá farář, který pohřbívá první oběť Stodolových, již Jaroslav přišel na obřad uctít jako zvoník. Nebo když Jaroslav s Danou vstupují do manželství a na úřadě agresivně useknou reprodukovaný svatební pochod.
Nebo když se v oprýskané bytovce navštěvují sousedi, aby se společně v alkoholovém opojení veselili, jako by zítřek nikdy neměl přijít.
Hátle má na takové detaily oko už od své Velké noci, deset let starého dokumentu, v němž chtěl společně s kameramanem Prokopem Součkem v jakési impresivní koláži vystihnout odvrácenou tvář české metropole, která se pokoušela být syrová i poetická, takže si od kritiků vyslechla, že chtěla chudobu estetizovat.
To u Stodolových nehrozí, ačkoli jejich plakát rozhodně vypadá, jako kdyby měl nalákat na další tuzemskou spotřební romantickou komedii.
Možná se jedná o určité ironické pomrknutí – ony komedie ostatně často sázejí na osvědčenou dynamiku, kdy je muž nedospělý jouda, jehož „vláčí“ životem žena, která zase platí za nesnesitelnou saň.
Tady Daně kdosi řekne, že nechápe, proč „taková ženská“ ztrácí čas s Jaroslavem, patrně jí ale nějakým způsobem imponuje, když se za ni její nastávající jako opilá troska popere.
Tvůrci očividně přemýšleli, jak ze svých protagonistů udělat lidi, ačkoli šlo o chladnokrevné vrahy. Jejich představitelé Lucie Žáčková a Jan Hájek, mimochodem dlouholetí herečtí kolegové v jednom angažmá, jsou ostatně skoro v každé scéně.
Taková psychologizace někdy stojí na vratkých nohách, tvůrcům se ale daří rozpohybovat povědomý model vztahu, kdy si partneři navzájem plní zvláštní potřeby. Vždyť o kolika párech z našeho okolí si říkáme, že vůbec nechápeme, proč spolu ti lidé jsou?
Nepředvídatelná vznětlivost Dany tak může získat víc nuancí, jakkoli by se v podání méně schopné herečky než Žáčkové mohla stát jen směšnou karikaturou. Rodačka z Ostravy, držitelka Thálie i Českého lva, je naštěstí stále natolik neznámá, že si v žádné chvíli nejste jisti, kam se svojí postavou uhne a čím překvapí.
Svůj rejstřík odhaluje postupně a projdou jí i slabší z dialogů, v nichž musí konverzace utnout větami, které právě zní, jako kdyby je napsali pro černokněžku.
Tlačit na pilu v tomhle příběhu přitom není třeba – samotné vraždy staříků ostatně spočívají ve zbabělých útocích, které ani nevyžadovaly velkou fyzickou zdatnost, protože šlo například o udušení polštářem nebo uškrcení u večerních zpráv.
Pokud tedy už některým z prvních diváků vadí, že se točí filmy o masových vrazích, bojí se zbytečně. I po zhlédnutí tohoto aktuálního o nich mohou říct, že jsou ubozí.
