Říkají mu Vlad nebo Vladi. Vidí okolo dvou set padesáti hokejových zápasů ročně. Létá po celém světě a část života tráví na tribunách. Hokejový skaut Vladimír Havlůj hledá pro Detroit ty nejlepší hráče už čtyřiatřicet let.
Do jeho rajonu patří Česko, Slovensko, Německo a Švýcarsko. Jeho příběh je pozoruhodný, plný šťastných náhod i obrovské píle. A také by možná všechno bylo jinak, kdyby kdysi jeho manželka neseděla v letadle vedle Jaromíra Jágra staršího.
I teď sleduje Vladimír Havlůj právě probíhající mistrovství světa v Praze a Ostravě. Sešli jsme se v hokejovém Kladně, kde s celou rodinou bydlí. S úderem jedenácté dopoledne otevíráme dveře restaurace U Kabelky, kterou pro naše setkání vybral.
„Víte, koho to je?“ otočí se ve dveřích. „Kabelky, Kaberleho, Františka Kaberleho, to vám něco říká, ne,“ řekne s lišáckým výrazem, nečeká na odpověď a vybírá stůl.
„Musím vás upozornit, nejsem výřečný. Jsem pětatřicet let ženatý, rozhovory vede manželka a já jen kývám,“ směje se dobrosrdečně. Vzápětí se chytá slova a začne sám od sebe vyprávět.
Líčí, jak se právě vrátil z Finska, kde se hrálo mistrovství světa hráčů do osmnácti let. Povoláním je totiž „amateur scout“, což znamená, že bedlivě sleduje mladé hráče okolo šestnácti a sedmnácti let – letos konkrétně ročník 2006.
Jak pozná hokejový talent? „Musí být vítězný typ. Nesmí si to chtít užít, musí to chtít vyhrát. Musí zvládnout stres, který se mu postupně zvyšuje. Potřebuju hráče, který tohle pochopí a jede sám za sebe,“ popisuje Havlůj, podle kterého lze špičkové hráče poznat hned.
„Ostatní tak třeba za tři zápasy. Já se řídím i šestým smyslem. Hráč vám prostě padne do oka,“ doplňuje a v našem rozhovoru mluví i o tom, proč je na tom český hokej tak špatně. Popisuje, jak hodnotí výrazné talenty, a komentuje, kam se poděla fyzička i pracovitost mládeže.
Vladimír Havlůj již několik dekád spolupracuje s Detroitem a ve svých osmašedesáti je naším nejstarším hokejovým skautem. Stále ale plánuje svou pracovní budoucnost. „Chtěl bych to dělat klidně i do sedmdesáti,“ prohlašuje energický muž.
Jak jsou na tom Češi během mistrovství světa?
Sleduji pár talentů. Kouč Rulík má problém postavit mužstvo ze špičkových hráčů NHL. Naši reprezentanti, kteří tady jsou, hrají ve čtvrtých pětkách nebo na farmách. Bohužel, český hokej šel za posledních patnáct let drasticky dolů.
Kam jezdíte v rámci své práce sledovat hráče?
Jezdím po juniorech do Švédska, Finska, Lotyšska, Česka, Slovenska, Německa a Švýcarska. Tohle dělám už od roku 1990. Prvních pět let jsem dělal na částečný úvazek, jen Česko a Slovensko a někdy Rusko – tam byli totiž nemožní skauti. Každý rok někoho vyhodili. Teď už to tak není, ale tehdy ano. Rusko se sleduje jen z videa a tím pádem šla ruská KHL dolů.
Proč byli nemožní?
Potřebovala jste člověka, který rozumí hokeji, je pracovitý a umí anglicky. A tahle trojkombinace byla v Rusku nemožná.
Foto Lukáš Procházka
Foto Lukáš Procházka
Jak to pro vás v devadesátém začalo?
Musím jít zpátky do roku osmdesát devět.
Pojďme.
Trénoval jsem na Kladně osmou třídu a v té době byl velký turnaj v Kanadě, kde hrají hráči do sedmnácti let. Rok předtím tam byl Litvínov se současným generálním manažerem nároďáku Petrem Nedvědem a on tam za komunismu zůstal. Takže Litvínov měl utrum.
Náš trenér Václav Slánský, co trénoval dorost, se znal s trenérem Beránkem z Litvínova a on nám dohodil právě ten následující rok výběr Kladna v devětaosmdesátém přes Vánoce.
Jaké to bylo?
Turnaj jsme vyhráli a byli tam za mediální hvězdy. Kromě politruka, který nás doprovázel. Ten byl ticho a nevěděl, co říkat. Byli jsme v televizi a v rádiu, tehdy v Rumunsku popravili Ceaušeska a děly se velké změny.
Co bylo pak?
Začali se hledat skauti. Najednou všichni mohli „ven“. Já studoval tělesnou výchovu a angličtinu, učil jsem na gymnáziu a trénoval žáky. Po revoluci jsem se zúčastnil jedné soutěže a dostal nabídku učit v Americe, v Columbusu na střední škole South High School.
To zní skvěle.
Jenže oni mi tady spletli program. Měl jsem učit angličtinu pro cizince. Na místě jsem zjistil, že chtěli, abych učil světovou literaturu. Začínal jsem Antigonou, řeckým dramatem a tak dále.
Jak vám to šlo?
Byl jsem o hodinu před žáky (smích). Trápil jsem se. Za komančů tady nebyla možnost pořádně mluvit anglicky. Po půlroce se to zlomilo a začal jsem přemýšlet v angličtině.
Druhý semestr mi změnili výuku a já jezdil po školách a učil tělovýchovu a hudbu. Vzal jsem kytaru a zpíval zahraniční písničky, které měly českou verzi. Nebo mě pozvali na střední školu, abych mluvil o hře Audience od Havla. Jenže to já nečetl.
Zakázaná literatura…
No právě. Musel jsem jít do knihovny a všechno jsem si nastudoval.
Byl jste přesvědčivý?
Aby si vás v Americe všimli, tak musíte udělat show. Byl to obrovský kulturní šok a vůbec zvláštní rok. Jaromír Jágr byl draftovaný Pittsburghem, byl tam jediným Čechem. Moje manželka se mnou tehdy ještě v Americe nežila, dodělávala školu a letěla za mnou až koncem září. Shodou okolností seděla v letadle vedle Jágrova otce.
Letěl za synem…
On tam byl totiž Jarda nešťastný. Hrál u nás už v sedmnácti za národní mužstvo a tam přišel a hrál třeba jen deset minut za zápas. Tatínek Jágr to letěl řešit. Moje žena je z Moravy, hokejem nepoznamenaná, a začala se s ním bavit. On totiž pan Jágr neuměl anglicky.
S manželkou domluvili, že na schůzku s generálním manažerem Pittsburghu půjdu taky, pomoci s dorozuměním. A Craig Patrick (tehdejší generální manažer klubu, pozn. red.), férový člověk, nám to vysvětlil. Nechtěli, aby Jarda moc rychle vyletěl, měl krizi a zase spadl. Chtěli ho postupně zabudovávat.
Co bylo dál?
Můj kolega ve škole mě na základě těchto zkušeností pošťouchl, abych jim nabídl, že bych pro ně mohl dělat skauta. Mě by to nenapadlo. Napsal jsem dopisy všem mužstvům v NHL a pět jich odpovědělo, ať se dostavím na interview.
Byly zrovna Velikonoce, tak jsme se se ženou rozhodli, že to pojmeme jako objevný zájezd. Detroit, Buffalo, Boston a v New Yorku Islanders a Rangers. Přijeli jsme do Detroitu a měl jsem pohovor.
Jak probíhal?
Uvedl jsem třeba, že mluvím rusky. Zavolali tam ruského hokejistu Sergeje Fjodorova a řekli, ať se spolu bavíme. Na konci mi řekli, že si plácneme. Já byl nadšený, o tom se mi vůbec nesnilo.
Jenže vás čekaly další pohovory.
Generální manažer Detroitu vytáčel telefon a já měl těm dalším generálním manažerům říci, že už nemám zájem. Takže jsem v Detroitu od sezony 90/91. V té době Češi byli fakt dobří. To bylo Rusko, Švédsko, my. Finsko se pak začalo dotahovat.
Jezdil jste po revoluci do Ruska?
Generální manažer mi zavolal, že bych mohl na full-time pracovat z Moskvy. Nechtěl jsem, ale řekl jsem, že tam můžu lítat. Byl jsem tam i týden před začátkem války. Teď už zápasy sledujeme jen přes internet. Můžete si jednotlivého hráče rozfázovat – já se de facto nekoukám na hokej, ale jen na hráče. Kolikrát nevím, jaké je skóre.
Co všechno sledujete?
Jak bruslí, jak se chová, co dělá na střídačce, jestli je naštvaný, jak vnímá kritiku. Ti kluci jsou ve věku šestnácti a sedmnácti let a jsou jako záchodová prkénka. Je to s nimi nahoru dolů (smích).
Když hráče vidím pětkrát nebo desetkrát, tak ho poznám, i kdyby neměl číslo. Je to nějakých pět vlastností, říká se tomu pět „s“. Skating, tedy bruslení. Hockey sense, to znamená, jak mu to pálí, jestli čte a předvídá hru. Někteří hráči jsou „IQ tykve“, ale přijdou na led a jsou geniální. Motorická inteligence s IQ nesouvisí. Když je hráč moc chytrý, není dravý a moc rozmýšlí.
Kdyby Pastrňák neodešel do Švédska, prosadil by se až později.
Pak jsou skills, tedy střelba a vedení kotouče. Následuje size a strength, velikost a síla. Něco se dá udělat a vylepšit, ale ne všechno. Poslední je soul, duše, ale vlastně i srdce. Jestli se hráč vrací, jestli bojuje za stavu pět nula, jestli je konzistentní.
Kolikrát byste hráče měl vidět, když ho chcete draftovat?
Nejméně desetkrát. Aby se hráč opravdu zlepšil, radím nabírání zkušeností v zahraničí. Kdyby Pastrňák neodešel do Švédska a zůstal u nás, prosadil by se až později. Záleží i na tom, jak je kluk vychovávaný a jestli je veden k samostatnosti. Nemůže to být mamánek.
Ne vždy jsou finance a já si cením obyčejných kluků, kteří to dokážou bez rodičů. Úroveň českého hokeje klesá s rostoucí úrovní vozového parku před zimním stadionem.
Jak se dá hokej kombinovat se školou?
Dřív se trénovalo po škole. Mohla jste dělat třeba i gympl. Byla obrovská motivace, třeba aby se člověk dostal na lepší vojnu nebo do zahraničí. Jenže teď jsou tréninky i ráno a všechno jinak. Děti mají spoustu zájmů, sporty se přetahují navzájem. Je to těžší a dražší. Děti jsou rozmazlenější.
Trenér je kolikrát víc než táta. Když jste profesionální kouč, tak si z dětí děláte otroky. Jenže musíte vykazovat činnost. Máte tam děti od rána do večera a v patnácti jsou z nich hokejoví důchodci. A tak úroveň našeho hokeje klesá.
Jaký charakter musí mít hráč?
Když začnu žáčky, tam chtějí hrát všichni. Potom se rozevírají nůžky. Musejí být vítězný typ. Nechtít si to jen užít, ale chtít vyhrát. Musejí zvládnout stres, který se postupně zvyšuje. Potřebuju hráče, který tohle pochopí a jede sám za sebe.
To není pro každého…
Teď se navíc zjistilo, že kluci ve věku patnácti let nemají fyzičku. Vydrží hrát třetinu dvě, ale pak odpadnou. Nasadili jim sport testery a osmdesát procent se nedostane v číslech tam, kde by měli být. Jenže trenér vám řekne, že ho nemůže vyhodit, že jiné hráče nemá. Dřív měly děti i stejnou výstroj, teď už na všechno finančně nemají.
To byl tuším i případ Pastrňáka…
Ano, ale protože kluk byl geniální, nemusel platit příspěvky a dostával výstroj. To je výjimka. Někteří se vyšvihnou pílí, ale musí tam být talent.
Umíme o talenty pečovat?
Teď je v národním mužstvu brankář Lukáš Dostál, který chytá v Anaheimu. Byl v Brně a my ho sledovali. Byl to gólman, který by mohl jít na draft. Chytal v juniorce, v áčku ho nechali chytat jen jednou dvakrát v sezoně, pak ho agent poslal do Finska a Dostál chytal nejvyšší finskou dospělou ligu. Z dvojky se vypracoval na jedničku během jedné sezony. Takže asi tak.
Kdo je podle vás nejlepší hráč v letošním draftu NHL?
Kanaďan Celebrini.
Co všechno rozhoduje o tom, kdy bude hráč v draftu vybrán?
Někdy pozice – když potřebujete středního útočníka nebo obránce. V průměru draftujeme sedm hráčů, někdy méně, když jsou tam výměny. Já těm mým klukům říkám, že musejí být připravení za nějaké dva tři roky naskočit, protože za nimi je dalších sedm hráčů a je to ohromný boj.
Foto Lukáš Procházka
Foto Lukáš Procházka
Teď jsem například viděl na mistrovství světa osmnáctek zápas Švédska s Kanadou, za kterou nastoupil Gavin McKenna. Ten jde na draft až v roce 2026, ale může to být nový Connor Bedard, možná bude ještě lepší. To vidíte hned, to pozná kdokoli. Ten kluk to má.
Všech pět „s“?
Myslím, že ano. Pak je druhá garnitura hráčů, kteří jsou dobří, ale něco jim chybí. Moje zkušenost je, že když má ten hráč dvě skvělé, dvě nadprůměrné a jednu špatnou vlastnost, tak NHL hraje. Hráč, který má pět vlastností nadprůměrných, ji nehraje.
Třeba zmíněný Bedard je poměrně malý, ale má geniální cit. Průměrný hráč jde za pukem. Bedard jde tam, kde puk bude za minutu. Ono to vypadá jednoduše, že tam vždycky je. Ale je to absolutně geniální předvídavost.
Měl vlastně Jaromír Jágr všech pět „s“?
Jágr je takzvaný franchise player. Takových je v NHL deset nebo patnáct. Hráči, co mají všechno. Jardu nemusel nikdo nic učit, měl nadání, ale byl zvyklý pracovat a dělat sám. Měl úžasný fyzický fond, kromě třísel se mu vyhýbala zranění. Jeho vrstevníkem byl Patera, který měl lepší ruce, měl to samé myšlení, ale byl vyžle. Jarda měl všechno.
Opravdu všechno?
Možná jednu slabinu měl: jeden trenér v NHL o něm kdysi řekl, že je rakovina kabiny. Když byl hlavní hvězda, ale nedařilo se mu, přenesl to na ostatní. Nebyl takový lídr, aby upozadil svoje ego před týmovou prací. Ale jinak nemá slabinu, stejně jako ji neměl Gretzky a Lemieux. Oddal tomu všechno. Je ale třeba odlišovat hráče Jágra a manažera Jágra.
V jakém slova smyslu?
On chce dělat všechno sám. Můj bývalý generální manažer Jim Nill říkal, že je třeba vybrat si správné lidi a nechat je pracovat.
Je třeba odlišovat hráče Jágra a manažera Jágra.
Známe nějakého hráče, na kterého jste ukázal a vybral vy?
Skauting je týmová práce. Když chceme hráče do prvního kola, tak ho musí vidět generální manažer, hlavní skaut a dva další lokální. Musí tam být konsenzus. Do listopadu, do Vánoc musím objet všechna mužstva a sestavit pořadí hráčů.
Kdysi jsem se ale takhle v týmu přimlouval za Jirku Hudlera, Tomáše Fleischmanna nebo třeba Tomáše Tatara. Někdy naopak klidně neukážu na nikoho a tým mi v tom věří. Když pak ale hráče vytipuji, pozvu hlavního skauta, aby se na něj přijel podívat.
Vědí to hráči?
Vždycky jim říkám, že nikdy nevědí, kdo je sleduje. S hlavním skautem přijedeme třeba jednou dvakrát a podle jejich výkonů nám u nich může i výrazně klesnout pořadí.
Máte konkrétní příklad?
Kdysi jsme takhle měli vytipovaného Zdena Cháru, velkého obránce. V prvním zápase byl hodně fyzický a ve druhé minutě šel na trestnou lavici. V dalším zápase už byl moc zabržděný. Hlavní skaut si ho dal v pořadníku níž a vyfoukli nám ho New York Islanders.
Je to tvrdé, ne každý má do NHL přímou cestu. Schválně si tipněte, kolik kluků ročníku 2006 z celé Evropy se do NHL dostane.
Patnáct?
Osm až deset. Já dokážu poznat, jestli hráč zvládne hrát vyšší evropskou ligu, ale také rozhoduje štěstí, třeba u gólmanů. Dobrý hráč se ale prosadí a musí vydržet. Věk šestnáct až dvacet je klíčový, musíte makat.
Kolik zápasů vidíte ročně?
Bylo to dvě stě osmdesát, teď tak dvě stě padesát. Když jsou špičkoví hráči, jezdíte míň. Když nejsou, jezdíte víc. I z těch průměrných se ukáže, že někdo „hraje“. To, jak se chová na ledě, je jen jedna věc.
Já se musím bavit i s trenérem, s rodiči, se spoluhráči. Svým synům jsem vždycky říkal, aby se podívali na matku své holky, a uvidí nevěstu. Když to přeženu, tak v hokeji se zase díváme na zázemí rodiny.
Co z toho vyčtete?
Když má táta v garáži deset tisíc mercedesů, už to poznáte. Já mám nejraději kluky s vášní pro hokej a talentem, kteří si to zároveň museli vybojovat a vydřít. I když nejsou ideální. Někdo je třeba grázlík a dělá hlouposti… Je pak otázka, jestli s tím trenér dokáže pracovat.
Musíte mít hodně kočovný život, vidět tolik zápasů.
To jste řekla špatně. Měla jste říci „to musíte mít milující manželku“.
To asi také…
Moje práce se hodně proměnila. Teď pořád zpracovávám zprávy na počítači. Letošní draft je poslední klasický draft, kdy se sejdeme u jednoho stolu a radíme se. Příští rok pojedeme do Detroitu a budeme mít online hovor, aby se ušetřilo.
A co se týče sledování hráčů?
Nemyslím si, že to tak bude. Oko je oko a já se řídím i šestým smyslem, mám za sebou dekády zkušeností. Třeba Roman Polák má čtyři sta zápasů v NHL, ale dokud nevidím jeho reporty, tak nevím, jaký je skaut. Ne každý obstojí i mimo led. Vezměte si toho Jágra – skvělý hráč, špatný manažer. Gretzky – skvělý hráč, ale říká se o něm, že je nejhorší trenér.
Spletl jste se někdy?
Měl jsem gólmana, o kterém jsem si myslel, že bude chytat. Jmenoval se Marek Schwarz, nastupoval i za nároďák. Ale nedokázal to. Naštěstí ho draftoval někdo jiný. Můj první hlavní skaut mi radil: když si hráčem nejsem jistý, nechám jiné, aby si ho vzali.
Ještě nějaký příklad?
Nikita Kučerov, dnes špičkový hráč Tampy Bay. Měl jsem ho na pořadníku na první pozici. Tehdy jsme ale najali psychologa a se všemi hráči, kteří byli na žebříčku, dělal psychotesty. Byly minimálně na půl hodiny a v angličtině, Kučerov anglicky neuměl, tak jsme to s ním procházeli.
Psycholog vyhodnotil, že Kučerov je špatný člověk.
Psycholog to vyhodnotil a řekl, že máme dát ruce pryč, že to je špatný člověk. My ho tedy bohužel nevzali a letos je to nejproduktivnější hráč ligy. Je to loterie. Kdo vám řekne, že věděl, že hráč bude dobře hrát, že se chytne, ten lže.
Jak dlouho ještě plánujete být skautem?
Smlouvu mám na rok. Mám mladší ženu, která bude ještě šest let pracovat. Už cítím, že jsem pomalejší na počítači, ale oproti mladým klukům mi pomáhá zkušenost. Jsem jen otrávený z toho, že tu nemáme hráče. Mám na žebříčku jen tři, míval jsem deset. Generální manažer Detroitu Steve Yzerman má ještě rok smlouvu, my skauti taky, abychom případně končili s ním.
Vychoval jste si i nějakého následovníka?
Jo, jo. Ale není to snadné. Často to chtějí dělat bývalí hráči. Jsou zvyklí na velké peníze a nevíte, jestli je to bude bavit, jestli budou jezdit, jestli budou dřít.
Jak se vlastně práce skauta získá? Dnes už asi nestačí letět v letadle s otcem budoucí hvězdy…
Na doporučení a reference, oni si vás potom ozkouší a dostanete smlouvu na rok. Tři čtyři skauty, kteří v současnosti pracují pro jiná mužstva NHL, jsem doporučil já. Až budu končit, doporučím jednoho ze synů.
