V jeho kanceláři se střídají CEO velkých firem, inovátoři ze startupů – anebo zkrátka ti, co zrovna dostali nápad, obvykle dost šílený. „Ale ten nápad musí být crazy, protože jinak by taková věc už existovala. My ověříme, jestli to jde. A jsme schopni dělat neuvěřitelné věci,“ říká Martin Saska.
Pod jeho vedením skupina Multi-robot Systems (MRS) zabývající se na ČVUT výzkumem spolupracujících dronů vyrostla v jednoho z významných celosvětových hráčů.
Teď má za sebou MRS další dlouhou experimentální kampaň ve Spojených arabských emirátech a spektrum možného průmyslového využití je podobně široké jako nebe, které brázdí Saskovy drony. Mapování interiérů historických budov, natáčení filmů, ochrana letišť a věznic… To vše se finalizuje a další projekty přibývají.
Jen za loňský rok činil příjem MRS 34,8 milionů korun, o to zajímavější je pohled do minulosti. Třeba na to, jak pomáhají zkušenosti z hokeje, nebo proč Saska prvních pár let příliš dobře nespal.
Proč tedy?
Na katedře fungujeme skoro jako ve firmě. Máme velkou svobodu, ale taky nůž na krku. Na začátku jsem přišel s nápadem. Pak jsem nešel do banky, ale na radu katedry, kde jsem předložil svůj „podnikatelský“ plán a oni ho schválili. Dostali jsme půjčku milion korun na první rok provozu skupiny, na druhý rok to bylo už jen půl milionu a na třetí 250 tisíc.
Pokud bychom jako skupina měli výslednou bilanci horší, museli bychom skončit. Ze začátku jsem se pořád budil a říkal si: Kde seženeme dost peněz, abychom tak finančně náročný výzkum, jaký představují spolupracující drony, ufinancovali? A nakonec jsme půjčku nevyužili už ani ve druhém roce.
Kdy se vše zlomilo?
Pamatuju si to dobře, bylo to jako vánoční dárek. Asi 22. prosince přišel e-mail, že nás ze 143 uchazečů vybrali mezi patnáct sponzorovaných týmů na prestižní soutěž MBZIRC ve Spojených arabských emirátech. Už to byl zázrak – a my jsme tam potom v roce 2017 vyhráli. Jediní jsme tehdy nebyli v robotickém světě slavná skupina, věnovali jsme tomu možná víc srdce než ti ostatní.
I tak lze vyhrát Nagano, v tomto případě robotické…
Přesně tak! Kolikrát se tým s přeplacenými hvězdami rozhádá, jak se to v Naganu stalo Američanům. Bylo to velmi podobné. Vzhlíželi jsme ke slavným robotikům a našim soupeřům na MBZIRC tak, jako když jsem já jako hokejista v juniorech vzhlížel k Jágrovi. Ale najednou jsme viděli – vždyť my jsme lepší.
Proč jste byli lepší? A klidně pokračujme v hokejových metaforách…
Protože jsme jako hokejisté v Rusku strávili rok „na báze“, trénovali jsme od rána do večera. Také jsme byli oproti ostatním o měsíc dříve v poušti přímo na místě, někteří z nás měli i popáleniny od slunce. A pak přijel ten vědecký Gretzky z klimatizované laboratoře a začal si stěžovat, že během soutěže, která se konala v reálných podmínkách venku, fouká a sluníčko svítí moc ostře.
Kromě vysoké prémie za výhru jste si toho odnesli mnohem víc, že?
,
Hlavně zkušenosti a znalosti. Uvědomili jsme si, že je velmi důležité testovat v reálných podmínkách. A potvrdilo se nám, jak důležité je udržet tým a tmelit ho. Když jsme ještě neměli ani na to pronajmout si penzion, několikrát jsme vzali stany, odjeli na louku do jižních Čech a tam jsme týdny na soutěž trénovali v terénu. Teď už bydlíme v penzionech, ale večer se stejně sedí u ohně, hraje se na kytaru, dáme si pivo. A mladí studenti se v takové přátelské atmosféře nestydí ptát se starších zkušenějších kolegů i na práci.
Jak moc vám to pomáhá?
Já si pamatuji, že když jsem dělal na ČVUT diplomku, profesorů jsem se bál nebo jsem z nich měl alespoň velký respekt. Proto mladším říkám: Nebojte, jsme úplně normální, ptát se na všechno, co nevíte, je důležité. Zajímavé je, že studenti z ciziny takový ostych jako Češi nemají.
Právě „knowledge transfer“ uvnitř skupiny je velmi důležitý. Sám jsem si před lety uvědomil, že jsme sice něco vybudovali, ale ve dvou, třech lidech. Ptali se mě: Co když ti klíčového člověka přejede tramvaj? Teď jsou z našich klíčových lidí často už hlavně mentoři a mladším vždycky poradí. A naši mladší doktorandi na soutěži v Americe uspěli sami, i bez zkušenějších kolegů.
Které z vašich projektů se nejvíce blíží vstupu na trh?
Nejblíže jsme průmyslovému nasazení ve dvou oblastech. Tou první je mapování interiérů v historických budovách. Sám pozoruji, že kolegové kteří náš systém používají, už umělé inteligenci věří více než sami sobě. Člověk je tedy v budově dál přítomen, ale pouze zadává dronu dílčí úlohy – leť vyfotit tohle, tam udělej 3D model. Dron udělá zbytek sám a my jen ověříme, jestli si vytvořil správný plán, který není nebezpečný. Pokud to vnímáme jako nebezpečné, zakážeme mu to.
Testovali jste v kostele ve vojenském újezdu Libavá, co bude následovat?
Chystáme spoustu dalších leteckých prací v historických budovách v rámci projektu ministerstva kultury. Kromě tohoto projektu dostáváme i ryze komerční nabídky na dokumentaci a skenování nejen historických objektů.
Jaké zajímavé práce v těchto objektech děláte?
Když jsme v historických budovách pořídili první fotky dronem, zjistili jsme, že lidé z Národního památkového ústavu jsou nespokojení, protože fotky nebyly dostatečně osvětlené. Památkáři si při práci přisvětlují. Mají třeba techniku zvanou razantní boční světlo, díky které vystoupí nerovnosti na omítce a oni mají na snímku víc informací, zjistí tím například vlhkost zdi.
Proto teď my nasazujeme dva až tři drony-přisvětlovače. Využitím výsledků našeho základního výzkumu formací dronů tak můžeme získat inteligentní tým osvětlovačů, kteří se přizpůsobují pozici, situaci, vzdálenosti a tvaru objektu.
To by mohli skvěle využít filmaři, ne?
Přesně tak. Například v rámci výzkumu s univerzitou v Seville se snažíme do tohoto systému zaintegrovat filmařský pohyb kamery, aby tak vznikl i esteticky hodnotný záběr. Vědci ze Seville přímo spolupracují se štábem televize, a původně podobný systém vyvíjeli pro natáčení cyklistické Vuelty.
A druhá oblast?
Vyvíjíme systém pro autonomní odchyt jiných dronů, využitelný pro ochranu letišť a hlavně věznic – i v Česku je prý mnoho případů, kdy drony do věznic tajně přináší mobily a drogy a ve věznicích se obávají, aby takto nedodávaly i zbraně. Náš autonomní dron dokáže na základě informace z lokalizačního systému, kterým je objekt vybavený, vzletět a zachytit narušitele do sítě.
Kdy nastupuje spolupráce více dronů?
Existuje řada bezpečnostních scénářů, při nichž jeden dron nestačí. Ať proto, že se hlídá velké území – či proto, že očekáváte možnost útoku více drony. Hodně to řešíme v oblasti Blízkého východu, kde se chrání velká ropná pole, celé hranice. Tam požadují kooperaci více dronů a ty jsou pak rozmístěny tak, aby okamžitě vystartovaly dva nejbližší.
Zvyšuje se tím spolehlivost: tak jako když Izraelci ze systému Železná kupole střílí dvě rakety, oni raději vyšlou dva drony. Pokud bude útočníků víc, můžete si přivolat i ostatní, vzdálenější drony.
Jak rychle se dokážou přemístit?
Třeba náš dron Eagle One, což je produkt hodně blízko nasazení na trhu, už se u něj podepisují smlouvy o prvních demododávkách, má extrémně silný výkon a téměř okamžitě letí 50 km/h. I pokud by byl zrovna dál, za dvacet vteřin je schopný pomoci i vzdálenějšímu kolegovi. Právě to je pak velmi zajímavá multirobotická úloha: drony se musí koordinovat a sdílet spolu cíle.
Jak se spolupráce s firmami vlastně zrodí?
Přijde zástupce z průmyslu, ze startupu, člověk s nápadem. Pokud mi projekt přijde reálný, dohodneme se, podepíšeme smlouvu s ČVUT a uděláme smluvní výzkum. Vezmeme řešení ze základního výzkumu, které už máme, a to se přizpůsobí konkrétnímu nápadu. Velmi rychle a relativně levně jsme tak schopní udělat demo. Ověříme si, jestli ten nápad lze uskutečnit, natočí se profesionální video, oni obejdou investory a získají víc peněz na krok dvě. Ten už je zdlouhavější.
V čem spočívá?
Nevyužívat celý náš systém základního výzkumu, který je kvůli různorodosti projektů, na který jej používáme, až zbytečně nabobtnalý, vzít z něj jen správný kus a přepsat ho tak, aby splňoval softwarové a hardwarové certifikace pro nový projekt. Máme proto nejen hodně výzkumníků, ale i inženýrů a hardwarářů, kteří jsou schopní vyjít vstříc průmyslovému partnerovi.
A krok tři?
Klient si začne stavět vlastní tým a my mu naší expertizou pomůžeme vyškolit lidi, případně nabídneme studentům z ČVUT pozici ve vznikajícím startupu. Studenti jsou rádi, že budou dělat něco na špičce výzkumu, firma je zase ráda, protože naši studenti jsou v Česku špička ve svém oboru.
Je těžké si tak kvalitní lidi udržet?
Nikdy se mi nestalo, že by nám někdo někoho přetáhl. Dokážeme nabídnout dostatečné peníze a hlavně zajímavou práci a akademickou svobodu výzkumu. Sami jsme naopak přetáhli člověka z firmy, u které bych věřil, že v ní jsou opravdu velké platy.
Popište, prosím, z jakých zdrojů získáváte finance…
Jsme financováni třemi pilíři. Prvním jsou projekty základního i aplikovaného výzkumu, tedy peníze z grantových agentur, z ministerstev, z evropských projektů. Druhým je příjem za výzkum, což se obtížně počítá a předem odhaduje, ale když dobře publikujeme v co nejlepších časopisech a máme vynikající výsledky, ČVUT jako celek dostává peníze ze státního rozpočtu.
Univerzita je dostatečně osvícená na to, aby rozdělila prostředky fakultám podle jejich příspěvku. A podobně je fakulta rozdělí katedrám a katedra přímo jednotlivým skupinám. Takovýto přístup vedoucí skupin motivuje, aby tlačili na studenty věnovat se základnímu výzkumu na co nejlepší úrovni, což je velmi dobrá pozitivní zpětná vazba.
V čem to konkrétně pomáhá?
Můžeme tak získat prostředky, s nimiž můžeme sami volně nakládat kdykoliv v budoucnosti, jelikož můžeme mít kumulovaný zisk. Když pak potřebujeme třeba rychle koupit senzor, který stojí milion, máme na to prostředky, a nemusíme zdlouhavě žádat grantové agentury.
A třetí pilíř?
Smluvní výzkum: přijde za námi firma a my děláme aplikace. Získáváme v něm teď poměrně velké částky právě i z Emirátů. Smluvní výzkum nám dělá čtyřicet, možná až padesát procent rozpočtu. Což je až moc. Snažím se to vybalancovat a momentálně proto nabíráme ze světa perspektivní vědce, kteří budou řešit projekty základního výzkumu a publikovat. Pro mě je optimální stav mít z každého z pilířů zhruba třetinu příjmů.
Co je na práci u vás lákavé?
Máme opravdu akademickou svobodu. Pokud někdo z kolegů přijde s novým nápadem na výzkum, málokdy se mu to snažím vymluvit. Když mi někdo řekne, že se mu pár dní z osobních důvodů nehodí pracovat, nevadí. Naopak když jsme teď byli v Emirátech, pracovali všichni čtrnáct hodin denně včetně víkendů a já je nutil, abychom si udělali aspoň nějaký výlet, aby se z toho nezbláznili.
Lidé jsou u nás zapálení do práce a určitě se jim líbí, že soupeříme v oboru s nejlepšími na světě. Členové mého týmu sledují, co kdo dokázal, a vždy se snaží být lepší, první.
Jak vám pomáhají výjimečné podmínky, k nimž jste se dopracovali?
Jako vedoucí týmu mám velkou ekonomickou svobodu. Říkám, že jsme skoro jako živnostníci ve vědě s některými pravomocemi šéfů firem. Jsou tu samozřejmě omezení, hlavně zákonná, a mnohé další směrnice. Ale můžu například dávat hodně bonusů a motivovat tak členy mého týmu.
Třeba kolegové, kteří se teď vrátili z mise v Abú Dhabí, dostanou opravdu velké prémie. A když jsme dvakrát vyhráli MBZIRC, pokaždé jsem téměř celou výhru rozdělil mezi členy týmu.
Loni výhra činila 250 tisíc dolarů, v tehdejším kurzu asi šest milionů korun…
Něco samozřejmě spolkne režie a náklady, ale i tak je to poměrně hodně, když to rozdělíte mezi členy týmu, kterých bylo přibližně dvacet. V roce 2017 ten poměr vyšel ještě lépe, protože náš tým byl výrazně menší. Je příjemné vědět, že si tak i studenti během doktorského studia mohou něco našetřit.
