Trvalo to sice více než tři čtvrtě století, ale nakonec se to přece jen povedlo. Chátrající objekty bývalého pohraničního opevnění konečně nacházejí své nové uplatnění. Neděje se tak přitom díky vojenským nadšencům, kteří chodí v maskáčích dennodenně, ale čím dál častěji hlavně zásluhou obyčejných lidí majících povětšinou v úmyslu předělat opomenuté bunkry ve znovu obyvatelné objekty, sloužící třeba k víkendové relaxaci.
Že jsou Češi národem chatařů, je všeobecně známo. Ne vždy ale taková chata musí nutně mít půdorys obyčejného obdélníku vystavěného z běžných pálených cihel a osazeného tradiční sedlovou střechou, která je pokryta červeně zbarveným plechem a jejíž osovou souměrnost narušuje pouze komín umístěný na jedné, či druhé straně.
Chataření se postupně vyvíjí a nabývá nových a někdy i poměrně netradičních podob. Pod označením „chaty“ dnes najdete i zrestaurované objekty bývalého vojenského opevnění, jež měly na konci 30. let minulého století pomoci tehdejší československé armádě odrazit postupující nacistická vojska.
Zda by v této náročné zkoušce skutečně obstály, se už český národ vzhledem k dobře známým událostem ze září roku 1938 nikdy nedozví. Nyní však zjišťuje, že se dají využít i k daleko mírumilovnějším účelům.
Koupit takový předválečný bunkr přitom není v dnešní době nijak složité, a dokonce ani drahé. Stačí pro to udělat jen několik málo věcí a připravit si zlomek toho, za kolik by se za normálních okolností dala pořídit obyčejná, výše popsaná chata.
Tím prvním a nejzásadnějším předpokladem je přihlásit se do výběrového řízení ministerstva obrany, jež dané objekty vlastní – a posledních 12 let se jich zároveň ve velkém zbavuje –, a složit kauci ve výši jednoho tisíce korun. Poslední takové kolo vyhlásil zmíněný resort během prvního srpnového týdne, přičemž všichni potenciální zájemci mohou o sobě dát vědět zde. V následujícím dokumentu je pak možné se dočíst, jak smí nový vlastník se svým řopíkem či srubem nakládat. V zásadě se ale meze nekladou.
Jediným drobným zádrhelem tak může být skutečnost, že zatímco pozemek, na kterém objekt stojí, je též v majetku ministerstva obrany – a tudíž jej kupující získá společně s ním –, přístupové cesty se v naprosté většině případů nacházejí na pozemcích třetích osob. Aby se tedy nový vlastník měl k bunkru jak dostat, musí se na využívání této cesty domluvit se svým sousedem.
V rámci aktuálního „výběrka“ nabízí ministerstvo k odkupu hned 47 nemovitostí nacházejících se napříč celým Českem, přičemž více než dvě desítky z nich tvoří právě zmíněné objekty takzvaného stálého lehkého opevnění, nejčastěji vzor 37. Jedním takovým je například řopík SLO VEČ 5510L, ležící pár set metrů jižně od Dyjákovic v těsném sousedství protékající řeky Dyje.
Minimální kupní cena, kterou si resort obrany za tento železobetonový kus československé historie nárokuje, je necelých 81 tisíc korun. Za kolik ho nový vlastník ale nakonec pořídí, je otázkou: i v tomto výběrovém řízení platí, že bunkr bude prodán tomu, kdo sáhne hlouběji do kapsy.
Další významnou položkou, se kterou musí potenciální zájemce počítat, jsou náklady spjaté s renovací – i ty se mohou vyšplhat do řádu desetitisíců. Jedná se však už o ryze subjektivní záležitost, neboť je na každém zvlášť, co s nově nabytým majetkem provede a jak moc jej hodlá po dlouhých letech chátrání zkrášlit k obrazu svému.
Kdo aktualizovanou databázi ministerstva obrany prostuduje pečlivě, ten v nabídce najde i mnohem levnější objekty, z nichž některé jsou v rámci „vyvolávací“ ceny k mání třeba i za méně než 30 tisíc korun. Mnohdy je to však spojené se stísněným prostorem, menším pozemkem kolem či horší přístupností.
Bunkry jsou v naprosté většině případů bez inženýrských sítí, tudíž platí, že chce-li je nový vlastník skutečně obývat, bude do nich muset nějakým způsobem zavést elektřinu. Inspirovat se přitom může například na webu Bunkering.cz, jehož provozovatelé nabízejí hned tři takovéto objekty ke krátkodobému pronájmu.
Kdo do jejich řopíků poblíž Mikulova, respektive Vranova nad Dyjí zavítá, může se těšit třeba na pohodlnou manželskou postel, kuchyňku s plynovým vařičem a základním nádobím, či dokonce nástěnnou televizi.
Češi jasně ukazují, že staré předválečné bunkry již dávno nemusí sloužit pouze jako vojenská muzea, ale že se skvěle hodí například i pro víkendové chataření nebo za účelem realizace příjmu z poskytování poněkud nevšedních ubytovacích služeb.
