Před lety jsem dělala rozhovor s Dr. Timem Elmorem ze společnosti Growing Leaders, z něhož vzešel nejvirálnější článek, jaký jsem kdy pro Forbes napsala. Týkal se sedmi způsobů chování, které dětem brání vyrůst ve vůdčí osobnost. Na zpětné vazbě, kterou jsme s Elmorem obdrželi, jsme jasně viděli, že když jde o výchovu a vzdělávání dětí, je mnoho rodičů zmatených.
Jako rodič a viceprezidentka společnosti, poté manželská a rodinná terapeutka a nyní kariérní koučka jsem se za posledních 25 let naučila mnoho o specifickém chování, které pomáhá lidem růst a prosperovat. A také o jeho opaku. O chování, které mladé lidi ničí tak, že jsou svedeni z cesty ke svému potenciálu.
Abych se dozvěděla více o tom, jak z dětí vychovat úspěšné dospělé, mluvila jsem s Esther Wojcicki, mezinárodně uznávanou pedagožkou a zakladatelkou největšího školního programu ve Spojených státech.
Wojcicki byla v roce 2002 jmenována kalifornskou učitelkou roku, v roce 2009 se stala členkou výzkumného týmu MacArthurovy nadace a v roce 2011 obdržela cenu Charlese O’Malleyho na Kolumbijské univerzitě. Působila jako předsedkyně Creative Commons a PBS Learning Masters a je členkou správní rady Freedom Forum a Newseum.
Wojcicki, která je rovněž poradkyní několika vzdělávacích technologických startupů v Silicon Valley, založila Iniciativu pro žurnalistické vzdělávání na Oregonské univerzitě a je držitelkou tří čestných doktorátů. Napsala knihu Moonshots in Education a bestseller How to Raise Successful People. Je také zakladatelkou a výkonnou ředitelkou neziskové organizace GlobalMoonshots.org, která se věnuje podpoře vzdělávání vedené studenty.
Kromě toho vychovala tři velmi úspěšné dcery – Anne Wojcicki, spoluzakladatelku a generální ředitelku společnosti 23andMe, která se zabývá genetickým testováním, a její starší sestru Susan Wojcicki, generální ředitelku YouTube. Jejich sestra Janet je profesorkou pediatrie na UCSF a má doktorát z lékařské antropologie.
Wojcicki se s námi podělila o svůj pohled na to, jak učit a vychovávat skutečně úspěšné jedince:
Co byste, jako oceňovaná pedagožka, nazvala klíčem k vašemu velkému učitelskému úspěchu?
Vzdělávání je především o vztazích. Důležitý je vztah, který žáci cítí mezi učitelem a ostatními žáky ve třídě. Potřebují mít pocit, že patří do třídního kolektivu. Pokud má učitel se studentem pozitivní vztah, je pravděpodobnější, že se student bude na výuku těšit. Pokud je kolektiv vnímá, budou se tam cítit dobře.
Dalším krokem je důvěra a jistota, že student může dosáhnout cílů, které jste mu stanovili. Někdy si děti myslí, že se jim to nikdy nepodaří, ale úkolem učitele je být trpělivý a nechat je zkoušet, dokud se jim to nepodaří.
Já tomu říkám „mistrovské učení“. Vezměte si například psaní eseje nebo článku. Musejí se snažit, dokud jejich texty nejsou dostatečně dobré na to, aby dostali jedničku nebo aby mohly být publikovány. Někdy to trvá dvě revize a někdy deset, ale mým cílem je ukázat jim, že to zvládnou. A když se jim to podaří, jsou na sebe hrdí. To je povzbudí a příště už to pro ně bude snazší.
Klíčem k úspěchu je akademické sebevědomí studenta. A mistrovské učení jim dodává sebedůvěru. Učitel v ně musí věřit a oni uvěří taky – a věří v sebe sama.
Co děláte jinak než ostatní pedagogové?
Ostatní pedagogové složku mistrovského učení neuplatňují. Studenti mají obvykle jednu příležitost napsat esej a získat za ni známku. To mnohé z nich znervózní a „zablokuje“, protože se bojí, že to udělají špatně. Někdy žáci dostanou zpátky esej se známkou C a pouze s několika poznámkami – například špatná struktura nebo nevhodně zvolená slova. Ale nemají ponětí, jak to napravit.
Mistrovské učení funguje i v jiných předmětech, například v matematice, kde by studenti měli být schopni opakovat řešení problémů, dokud nepochopí, proč se problémy řeší určitým způsobem. Tak to funguje ve všech předmětech.
Problémem pro učitele je, že dosažení cílů může vyžadovat více práce a zabere více času. Existuje několik způsobů, jak změnit strukturu vyučovací hodiny tak, abyste měli čas na zvládnutí učiva. Jen to musí vyzkoušet. Tlak testování brání většině učitelů věnovat žákům čas, který potřebují. Nadměrné testování je problém obecně.
Promluvme si o výchově úspěšných dětí. Vychovala jste tři dcery – dvě jsou generálními ředitelkami v Silicon Valley a jedna je univerzitní profesorkou. Jaké způsoby chování podle vás nejvíce ovlivnily život vašich dětí a ten váš?
Existuje pět klíčových vzorců chování, které zásadně ovlivnily můj přístup k výchově a můj vlastní život:
1. Důvěra
Je důležité důvěřovat vrozené schopnosti dítěte dosáhnout cílů, které jste si společně stanovili. Někdy děti chtějí dělat něco, co rodiče nezajímá nebo co považují za ztrátu času. Je důležité respektovat zájmy dítěte, pokud nejsou škodlivé nebo kontraproduktivní.
Anne se například rozhodla, že miluje bruslení. Nejsem bruslařka a z tréninku v pět ráno jsem nebyla nadšená, ale podporovala jsem ji, jak jsem mohla. Brusle si musela pořídit sama, protože byly velmi drahé, někdy až tisíc dolarů za pár. Ale podařilo se jí to.
Netušila jsem, jestli chce být profesionální krasobruslařkou, a nejsem si jistá, jestli to věděla ona sama, ale podporovala jsem ji. Každá z mých dcer se ráda věnovala něčemu, o čem jsem věděla jen málo, ale všechny jsem podporovala. A když se jejich zájmy změnily, nezlobila jsem se.
2. Respekt
Respektujte své děti jako osobnosti. Neočekávejte, že budou jako vy, protože pravděpodobnost, že budou jako vy, je malá.
Narodily se v jiné době a to samo o sobě mění jejich zájmy. Pokud vaše dítě nechce jít do muzea, udělejte kompromis, malé děti muzea často nebaví. Pokud nejsou výslovně zaměřená na děti nebo neodpovídají jejich zájmům.
Když svému dítěti důvěřujete a respektujete ho, pomáhá mu to zaujmout stejný postoj k sobě samému. Člověk by měl v první řadě věřit sám sobě – a respektovat sám sebe. Musíte se o sebe postarat a odpustit si, když uděláte chybu.
Rabín Hillel řekl: „Když nejsem sám pro sebe, kdo tady bude pro mě? Pokud tady nejsem pro ostatní, kým jsem? A když ne teď, tak kdy?“
3. Nezávislost
Dopřejte svému dítěti co nejdříve samostatnost. V dnešní době je rozšířená epidemie přílišné ochrany dětí, která jejich nezávislost narušuje. Všichni se však musíme naučit být nezávislí.
Měli bychom oslavovat a zároveň trochu truchlit, když nás naše děti na vysoké škole opouštějí. Pokud se nám však podařilo udělat vše správně, můžeme se radovat z toho, že jsou samostatné a zkoušejí život na vlastní pěst se svými kamarády.
Povinnosti a spolupráce by měly být součástí rodiny. Jen tak můžeme vytvořit šťastnou domácnost.
Pokud vám neustále volají a potřebují pomoc a mají pocit, že to nezvládají (jako naprostá většina dnešních vysokoškoláků), udělali jste něco špatně. Příliš jste je chránili.
Julie Lythcott Haims napsala skvělou knihu Jak vychovat dospělého, v níž se zabývá těmito otázkami a zejména tím, jak změnit to, když už jste prvních 18 let výchovy dítěte strávili jeho ochranou.
Nezávislost může začít brzy. Batolata se mohou naučit sama oblékat, uklízet hračky, pomáhat s prostíráním. Děti se cítí poctěny, když jim důvěřujeme a zapojujeme je do aktivit. Jen jim neříkejte domácí práce. Jsou to rodinné práce a jsou součástí rodiny. Všichni se na nich musíme podílet, abychom vytvořili rodinu.
4. Spolupráce
Nediktujte stále. Nikdo nemá rád, když ho někdo ovládá, i když jsou mu dva roky. To neznamená, že neexistují pravidla a struktura. Musí existovat určitá pravidla chování, ale v rámci těchto pravidel je vždy možnost spolupráce.
Děti mohou pomáhat při sestavování víkendového programu, mohou pomáhat vybírat koberec do dětského pokoje nebo snídaňové cereálie, mohou se naučit používat smeták a lopatku.
Každá z mých dcer si vyzdobila svůj pokoj. Susan si vybrala koberec, když jí bylo šest let, a zůstal jí až do konce střední školy. Nebyla to moje volba. Vybrala si huňatý růžový koberec a zamilovala si ho. Vybrala si také vlastní přehoz na postel a seřadila na něj svá oblíbená zvířátka. Byl to její prostor.
Janet udělala totéž, ale její koberec byl modrý a Anne si vybrala huňatý, jasně zelený. Janet byla jediná, kdo si huňatý nevybral. Zbytek domu však takový vůbec nebyl. Jednalo se o spolupráci na mnoha frontách včetně oblečení, cestování a jídla.
5. Laskavost
I když jsou všechny tyto způsoby chování důležité, laskavost je pravděpodobně nejdůležitější. Proč? Protože první osoba, ke které musíte být laskaví, jste vy sami a další jsou vaši blízcí a přátelé. Buďte k sobě laskaví, když uděláte chybu nebo když ji udělají ostatní. Pečujte o sebe, jezte zdravě, dostatečně spěte a cvičte. Je to tak jednoduché, ale mnozí z nás to nedělají.
Důležité je také odpuštění. Každé náboženství na světě učí laskavosti a odpuštění, přesto jsme všude svědky strašlivých bojů, včetně zabíjení žen a dětí kvůli hněvu, který začal před staletími. Jak mohou lidé říkat, že jsou věřící, a přitom nedokážou být laskaví a odpouštět?
V běžném každodenním životě musíme své děti učit odpouštět tím, že jim budeme příkladem. Nedržte v sobě zášť. I ve třídě je důležité, aby učitel pamatoval na to, že škola je místem, kde se dělají chyby. Je to místo, kde se lidé učí a nikomu z nás se to nepodaří hned napoprvé.
