Život na vesnici není to, co býval. Bydlí se tam, pracovat se ale jezdí do města, nakupuje se v supermarketu a všichni se znají čím dál tím méně.
V Česku i v zahraničí ale začínají vznikat vesnice, které si uvědomují, že jejich síla je ve znovuobnovení vlastní soběstačnosti. To znamená stavu, kdy nebudou potřebovat žádné dodávky zvenčí, ať už energií, nebo potravin.
Čtěte také: Bydlet jako šlechtic. Čtyři věci, na které byste měli myslet, než si koupíte zámek
Například Kněžice v okrese Nymburk vyrábí z místních i okolních biosurovin svou vlastní elektřinu i teplo, Hostětín v Bílých Karpatech kromě vlastní výtopny a čističky nastartoval moštárenský byznys postavený na využívání místních jablek a neuvěřitelně tím stmelil místní komunitu. A ještě dál jdou projekty, které by takovou soběstačnost chtěly rozjet na zeleném lánu.
Tohle jsou jejich příběhy:
Areál bioplynky v Kněžicích
Ti, kdo byli první
Kněžice vypadají jako jakákoli jiná vesnice u nás – kostel, pole, škola a štěkající psi. Přesto jsou ale v jedné věci před ostatními obcemi napřed – v tom, že jsou zatím první a jedinou energeticky soběstačnou vesnicí u nás.
A to díky místní bioplynové stanici, kterou tu vybudovali v roce 2007 a která pro obec vyrábí teplo a elektřinu z biologicky rozložitelného odpadu, místních splaškových vod, zemědělských odpadů nebo vepřové kejdy.
„Chtěli jsme zlepšit jak životní prostředí, komfort obyvatel, tak místní ekonomiku. Říkali jsme si, proč máme platit peníze do Ruska, když nám můžou zůstat tady,“ vysvětluje prvotní myšlenku starosta Kněžic Milan Kazda.
Starosta Kněžic Milan Kazda
V praxi to vypadá tak, že Kněžice vykoupí suroviny od zemědělců, spálí je a vytvoří teplo a elektřinu, které prodají obyvatelům. Ti za ně obci zaplatí a ta zase zaplatí dodavateli – zemědělci. A co víc, odpad který využijí na výrobu, může zemědělec znovu použít na pole jako certifikované hnojivo a kruh se tím krásně uzavírá.
Aby bioplynová stanice vznikla, potřebovaly Kněžice 138 milionů korun. 84 milionů dostaly jako dotaci z Evropského fondu regionálního rozvoje, 11 milionů ze Státního fondu životního prostředí a 43 milionů musely dofinancovat penězi, které si vzaly jako klasický úvěr od banky.
I proto si obyvatelé Kněžic o Kazdovi a radnici zpočátku říkali, že je to parta bláznů. Dnes je ale na bioplynku připojených 90 procent domácností, protože za teplo a elektřinu zaplatí méně než od klasického dodavatele. Uhlíková stopa Kněžic je teď až o 60 procent nižší než v ostatních českých obcích.
Areál kněžické bioplynky
Vedle energetické soběstačnosti chtěl Milan Kazda rozjet také prodejnu lokálních potravin, ve které by mohli obyvatelé Kněžic prodávat přebytky ze svých zahrad nebo polí, které by jinak vyhodili. Ale to mu nevyšlo.
„Za ty se mělo platit regionální měnou, aby byli obyvatelé vysvobození z placení DPH a mělo pro ně vůbec smysl své potraviny prodávat,“ vysvětluje Kazda. Z projektu sešlo proto, že by kvůli nedostatku času a personálu potřeboval externí sílu nebo organizaci, která by s ním pomáhala. A to Kněžice nechtěly.
Důležitá je spolupráce
To, co se v Kněžicích nepovedlo, se ale podařilo nastartovat v Hostětíně v Bílých Karpatech. Tato vesnice už několik let spolupracuje s brněnskou ekologickou organizací Veronica, která tu pomohla rozjet několik projektů, jež mají ukázat, jak může cesta k soběstačnosti – a lepšímu životu – vypadat.
Kraj Bílých Karpat (a žítkovských bohyní) byl vždy známý nelehkým a chudým životem, přesto to ale jde. V obci vybudovali vegetační čističku odpadních vod, obecní výtopnu na biomasu a první veřejnou pasivní budovu. Vesnice se ale proslavila svou moštárnou a už ji navštívilo několik zahraničních velvyslanců a britský princ Charles.
Pasivní dům ekologického centra Veronica
Zakladatelem Veroniky, organizace, která za změnami stojí, je Miroslav Kundrata, hostětínský rodák, který chtěl zapadlé vesnici jednoduše pomoci. Už v roce 1996 tu proto vybudovali první vegetační čističku odpadních vod na východní Moravě. Vesnice ji zoufale potřebovala. Kvůli tomu, že tu žádná nebyla, totiž nad vesnicí panovala stavební uzávěra, což bránilo jejímu rozvoji.
„Hostětín má 250 obyvatel, v blízkosti není žádné velké město a je důležité ukázat, že když tyto projekty můžou fungovat v malé vesnici ztracené v Karpatech na konci republiky, může tohle fungovat kdekoli,“ říká dnešní ředitelka organizace Veronica Helena Továrková.
Helena Továrková
A opravdu se to daří. Z moštárny, která vznikla jako doplněk k jiným projektům a proto, aby zpracovávala místní bohatou úrodu jablek, je dnes firma s šestimilionovým obratem. Své výrobky dodává do Country Lifu, Billy, farmářských obchodů, prodejen zdravé výživy, restaurací a kaváren po celé republice, zaměstnává šest lidí z obce a okolí a spolu s obecní výtopnou udržuje peníze v regionu.
To ale není všechno. V Hostětíně vznikla s pomocí společnosti Skanska taky první veřejná pasivní budova. Slouží jako penzion, přednáškové centrum Veroniky a jediné místo ve vesnici, které můžou místní využívat pro organizaci svateb nebo rodinných oslav.
Hostětínská moštárna
Vesnice budoucnosti?
Kromě toho, že můžou projekty soběstačnosti vznikat už v existujících obcích, jsou tady také ty, které usilují o výstavbu udržitelné vesnice na zeleném lánu.
Po vzoru zahraničí je to u nás například spolek Zeměsouznění, který se inspiruje ekovesnicemi jako Findhorn ve Skotsku, Damanhur Federation v Itálii nebo Sieben Linden v Německu. Svůj koncept a návrh udržitelnosti vypracovali ve spolupráci se Světovou sítí ekovesnic, která sdružuje 15 tisíc iniciativ z celého světa.
Princ Charles na návštěvě Hostětína
„Základním bodem je teď pro nás získání a proškolení členů v základních komunitních dovednostech a navázání spolupráce s odborníky, od IT specialistů až po networkery a pracovníky na univerzitách, ve výzkumných centrech, právníky nebo fundraisery,“ říká zástupce projektu Leo Crlík. Pro to, aby svůj projekt zrealizoval, potřebuje 100 až 150 členů (každý by měl investovat 300 tisíc korun) a pozemek o rozměru 24 hektarů. Na všem nyní usilovně pracuje.
Česko tedy snad má budoucnost, ve které budou projekty jako ty v Kněžicích a Hostětíně stále běžnější. Místo, kde žijeme, si to totiž zaslouží. Pokud byste se chtěli zajet podívat, jak to funguje v zahraničí, a nechce se vám cestovat příliš daleko, tak ani to není problém.
Doporučujeme výlet do rakouského města Güssing. To je téměř energeticky soběstačné díky spalování biomasy a během 25 let této praxe ovlivnilo 30 okolních obcí, které také přešly na biomasu a sluneční energii.
Tak pojďme vpřed. Nebo spíš zpět, zpátky ke kořenům.
