Tento týden zemřel Michail Gorbačov. Muž, který se s vyhrnutými rukávy a nakažlivou energií pustil do rekonstrukce stavby, avšak výsledkem bylo její naprosté a nezvratné zhroucení. A když po mohutném kolapsu opadl prach, zjevily se kontury světa, v nichž víceméně žijeme dodnes.
V historii najdeme mnoho příkladů, kdy se naprosto nezamýšlené stalo skutkem, nicméně Gorbačův pokus o reformu Sovětského svazu z hlediska ekonomiky a občanských svobod – přičemž jedno s druhým úzce souvisí – patří bezesporu k nejspektakulárnějším.
Z dnešního pohledu, z něhož můžeme zastávat luxusní postavení generála po bitvě, se zdá počínání muže, který v březnu 1985 stanul v čele komunistické říše, až naivní. Zoufale naivní.
Sovětský režim držel jen díky ukrutně pevně utaženým šroubům. Byl sice odporný a spousta věcí v něm nefungovala, ale držel. A Gorbačov se pustil do rekonstrukce právě jejich povolováním.
Nastat muselo nevyhnutelné: pád. Jenže takhle se vše jeví dnes a je to vůči zesnulému politikovi nespravedlivé. Naopak je fér ocenit, že se Gorbačov o změnu pokusil, byť ho k tomu z velké míry dohnaly okolnosti.
Autor tohoto textu si živě vzpomíná, jakou naději vzbudil aparátčík v normalizační bezvýchodnosti a šedi tehdejšího Československa, sovětského satelitu, jehož běh a osud závisel na vůli Moskvy.
Jako by byl Gorbačov mužem, který otevřel okno v mrtvolně zapáchajícím chlívu – ne že by tam ihned začal proudit čerstvý vzduch, ale i jeho lehký závan byl opojně osvěžující.
Na rozdíl od gerontů, kteří vládli z Kremlu před ním, si při nástupu k moci čtyřiapadesátiletý Gorbačov uvědomoval, v jak rozvráceném stavu je hospodářství země. Obžaloba ideologie postavené na tom, že nebude pánů a všichni se budou mít dobře, protože všechno bude všech, nemohla být při pohledu na stav zuboženého Sovětského svazu víc zdrcující.
Nefungovalo nic, pokud tedy pomineme nedostatek všeho a korupci, která byla všudypřítomná. Michail Gorbačov z toho ale nevyvodil, že selhal režim – na to s ním byl příliš úzce spjatý a nemohl jít proti svému přesvědčení, nemohl se vysvléct z vlastní kůže. Soudil, že takzvanou perestrojkou aneb přestavbou dostane ekonomiku země znovu do kondice.
Změny, s nimiž přišel, byly radikální. Pokud jejich smysl maximálně zjednodušíme, zásadní bylo, že na řízení podniků už neměli vliv centrální plánovači, nýbrž management. Najednou byla podporována konkurence, a to nejen mezi státními podniky, ale i mezi nově legalizovanými družstvy, jež lze s přimhouřením očí označit za částečně svobodné firmy.
Podniky
už
nebyly chráněny bezvýhradně státem, nebyly jim poskytovány
„měkké“
úvěry
a dotace,
mohly
zbankrotovat.
Velkým společnostem
měl
být umožněn přístup na zahraniční trhy.
Na papíře to nevypadalo špatně, v realitě se toho mnoho nepohnulo. Nikoli kvůli tomu, že Gorbačov „nerozuměl ekonomice a nevěděl, co dělá“, jak napsal jeho životopisec Martin McClauley.
Sovětský svaz by na nohy nepostavil ani génius, jemuž by byla rok co rok udělována Nobelova cena za ekonomii. Bylo příliš pozdě. Zbídačené hospodářství, jemuž v Gorbačovově éře ještě pustily žilou astronomické výdaje na zbrojení, válku v Afghánistánu a klesající ceny ropy, nemohlo nabrat dech. Jistěže nemohlo, když leželo na márách.
Gorbačovo úsilí naráželo také na ideologické problémy. Bylo svým způsobem zábavné pozorovat, jak se reformátor snaží roli volného trhu eskamotérsky nacpat mezi řádky učebnic marxismu-leninismu. Méně zábavné bylo, že konzervativnímu kremelskému křídlu se hlubší reformy logicky nezamlouvaly, neboť ohrožovaly jejich svět.
I s tím musel sovětský vládce bojovat. Též sváděl bitvu s masivně rozšířeným alkoholismem, který se ekonomické výkonnosti dotýkal – tažení proti vyznavačům samohonky však bylo rovnou donkichotské.
A pak? Pak už zbýval pouhý chaos, který „Gorbiho“ věčný úsměv maskoval ve stále menší míře.
Centrální plánování se zhroutilo, zerodovalo na regionální a stále nižší jednotky, které se snažily obstát na vlastní pěst. Ovšem ani to dost dobře nešlo, protože pro to nebyl vytvořen legislativní rámec a pochopitelně neexistovaly ani standardní tržní mechanismy.
„Co zbylo ze starého státního systému, fungovalo hůře než dřív, zatímco nový tržní se nemohl rozjet,“ napsal profesor Alexandr Titov, který přednáší moderní evropské dějiny na univerzitě v Belfastu.
Rozpad ekonomiky, rozpad Sovětského svazu, rozpad východního bloku, rozpad dosavadního uspořádání světa… Jakmile byl do ztrouchnivělé konstrukce – řečeno slovy amerického prezidenta Ronalda Reagana – říše zla nasazen „červotoč“ svobody a liberalismu, muselo k rozpadu nevyhnutelně dojít.
Hybatelem byl Gorbačov, aniž to zamýšlel, aniž si to přál. Opravdu k tomu muselo dojít nevyhnutelně? Možná zde opět uplatňujeme optiku generála po bitvě.
„Dlouhá léta jsem si myslel, že byl konec SSSR nevyhnutelný, ale čím víc o tom čtu a přemýšlím, tím méně mi to tak připadá. Proto se role Gorbačova stává z mého pohledu stále významnější pro dvě epochální události: konec studené války a rozpad Sovětského svazu,“ napsal Alexandr Titov v minulých dnech v nekrologu politika.
A pokračoval takto: „Když se Gorbačov dostal v březnu 1985 k moci, stále tu byl přiměřeně robustní systém, který udržoval disent na uzdě a vojenskou paritu se Západem. Nic nenasvědčovalo tomu, že kolaps celého systému je za šest let nevyhnutelný. Byl to Gorbačov, kdo ho rozpoutal.“
Vzdor veškerým kritickým a oprávněným výhradám je Gorbačovova role v dějinách nezpochybnitelná a globálně pozitivní – byť tedy naprosto jiná, než kterou on sám hrát chtěl.
Jeden z jeho spolupracovníků jej kdysi charakterizoval jako skvělého mesiáše, ale bídného politika. Jsou to podle všeho hodně výstižná slova s tou výhradou, že pokud mají mít dehonestující podtext, pak nezaslouženě. Jste-li v okovech a uprostřed bezútěšné pouště, nemodlíte se k politickým vůdcům. Se sepnutýma rukama vroucně toužíte, ať přijde mesiáš.
