Říká se mu Dvě věže. Je obložený měděným plechem, ze tří stran obklopený lesem, starý je deset let a uvnitř se rodí nápady, které pomáhají zlepšit svět. Ústav pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace – zkráceně – CXI slaví v Liberci dekádu existence.

Je součástí Technické univerzity, ale vydělat si na sebe dokáže sám: na obrat kolem čtvrt miliardy korun dosáhne díky patentům, licencím a spolupráci s firmami, pro které vymýšlí často unikátní technologie.

V ústavu pracuje sto osmdesát lidí, z toho sto padesát vědců a vědkyň. Ročně se podílí na stovce výzkumných projektů a desítkách zakázek s průmyslovými partnery.

„Začínali jsme v malém, jako podpořený projekt, a dnes jsme jedno z nejúspěšnějších výzkumných center v zemi, s více než dvěma sty partnery z firem a výzkumných organizací z Česka, z Evropy i Asie,“ pochvaluje si ředitel Miroslav Černík.

Z čeho přesně žijete?

Těch zdrojů je několik. Máme relativně malou podporu od státu, asi třicet milionů korun, v rámci výsledků, které získáme. Zbytek rozpočtu si vyděláme sami. Jednak projekty aplikovaného výzkumu s podniky, to dělá asi šedesát procent, a dvacet procent tvoří přímá spolupráce s průmyslem – odhadem asi padesát milionů korun. Deset procent pak další příjmy.

Není to tak, že bychom mohli utrácet, ale vyjdeme. Uvidíme letos v zimě, to si myslím, že kvůli zvýšení energií budeme muset sáhnout do rezerv.  

Univerzitu proslavil před lety tým profesora Oldřicha Jirsáka, který objevil technologický postup průmyslové výroby polymerních nanovláken. Výzkumem nanomateriálů se zabýváte i nadále?

Určitě. Dnes už ale nanovlákna dělají jen malou část. Stále větší důraz klademe na možnosti jejich využití v čištění vod. Spolupracujeme například s jednou startupovou firmou na výrobě vodovodních filtrů, které se montují pod baterie. V dnešní době je totiž problémem velké množství kontaminantů ve vodě: jsou to hormony z antikoncepce, efedriny, antibiotika.

Ve velice malých nanogramových koncentracích jsou obsaženy ve vodě a mohou mít vliv i na mužskou potenci. Zmíněný filtr tyto látky zachytává a voda se tak zbaví nečistot.

Kolik vám teď běží projektů?

Asi osmdesát, mezi nimi i nějaké mezinárodní. V evropské výzvě Horizon jsou asi čtyři, jeden je za tři a půl milionu eur. Řešitelem jsou firmy, my jsme spoluúčastníci. Odvádíme vědeckou část a oni ji pak uvedou do praxe. Velká část z nich je v oblasti vod: pitných, odpadních, podzemních. Při likvidaci špinavých vod se právě hojně využívají zmíněné nanotechnologie.

Další oblastí našeho výzkumu je strojírenství a třetí oblastí jsou IT technologie, kde máme významného partnera Škodovku. Té jsme třeba zavedli systém care sharing, aby si zaměstnanci mohli jednoduše půjčit služební vůz. Anebo vyvíjíme modulární elektrické autonomní vozítko, které se samo pohybuje po skladech nebo na staveništích, neřídí ho člověk, ale jako člověk se chová. Je inteligentní, schopné kooperovat s lidmi, dostává příkazy.

S kolika firmami dnes spolupracujete? 

Asi s dvěma stovkami. Třeba se Škodovkou je ta spolupráce pravidelná a tvoří nám i velkou část rozpočtu, pak jsou menší firmy, s nimiž spolupracujeme nárazově. Některým třeba pomáháme i se získáním grantového programu. 

A dělíte se o případný zisk z prodeje výrobku nebo technologie, na níž se podílíte?

To je trochu problematické. Dosud na to nebyl vyvíjený žádný tlak. Většinou získáme peníze na projekt, který nám částečně platí firma, částečně dotační program. Dříve se kladl velký důraz na to, aby výzkumná centra vydávala publikace, pak zase, aby získávala patenty, teď jsou univerzity posuzovány podle množství peněz, které obdrží za prodej licencí a patentů. Já si stále myslím, že naše hlavní činnost je ve výzkumu a vývoji, ne ve vydělávání peněz.

Váš ústav slaví deset let. Kam se za tu dobu výzkum posunul?

Spousta technologií došla do stadia průmyslového využití a jsou běžně na trhu. Když jsme začínali, byl to prázdný dům, dnes patří mezi nejznámější v republice, a to nejen díky nanomateriálům, ale třeba i nanoželezu, které jsme u nás vyvinuli společně s univerzitou v Olomouci.

Bylo to v době, kdy vláda investovala do čištění starých ekologických zátěží a ve fondu na to bylo připraveno třicet miliard korun, jenže Babišův kabinet ty peníze vzal a vložil do rozpočtu. I přesto nás to přimělo, abychom začali zkoumat makroskopické železo, takové ty železné špony, které vzniknou jako odpad při obrábění. A výzkum jsme nakonec mohli uplatnit i v praxi.

Kde přesně?

V Hájku u Karlových Varů je takový odval, kde se dříve těžil uran a ta hlušina tam byla skládkovaná do haldy. V šedesátých a sedmdesátých letech se v Neratovicích vyráběl lindan, což byl pesticid, při jehož výrobě vzniká velké množství vedlejších produktů, které se vozily právě na Hájek. Toho lindanu tam je asi pět tisíc tun, vytéká ven a dostává se do přírody, což je nebezpečné.

My jsme vymysleli technologii, která je založená na čtyřech stupních. První je taková sedimentační nádrž, pak je tam reaktivní stěna, kde jsou železné špony, poté biologická přírodní jednotka, a nakonec mokřadní systém, kde voda protéká a dočišťuje se. Systém tam běží už rok a my jsme schopní asi devadesát procent toho lindanu vyčistit.

Jednáme i s Francií, Španělskem nebo Portugalskem.

Máte možnost, že postavíte klasickou čističku odpadních vod, což ale znamená technologie, lidi, chemikálie a vznik odpadu. Takže ekonomicky je to špatně, ekologicky je to špatně. My místo toho postavili mokřadní systém, který funguje sám a občas potřebuje nějakou údržbu. Vybudovali jsme ho v rámci projektu s firmou Diamo a nabízíme ho i do dalších lokalit. Třeba teď se bude budovat v Polsku, ale jednáme i s Francií, Španělskem, Portugalskem.

Kam budete ve výzkumu dál směřovat? V čem je podle vás budoucnost? 

Máme rozjednaný velký projekt v programu Horizon Europe, který je zaměřený na vytvoření nových typů ekologických hybridních materiálů, jejichž vlastnosti jsou závislé nebo řízené jejich strukturou. Chtěli bychom, aby se využívaly místní suroviny, pokud možno šetrně, za málo energie a bez odpadů.

Dalším takovým směrem je vodík. Máme na ústavu velké kobky, kde se testují dieselové motory a brzdové soustavy, tam bychom mohli testovat i vodíkové pohony nebo jiná paliva. Kvůli válce na Ukrajině a rostoucím cenám surovin se dostávají alternativní zdroje do popředí. Obrátila se na nás třeba Česká pošta, zda bychom nevymysleli vozítko, které bude jako pejsek chodit s pošťačkou, poveze jí dopisy, letáky a ona bude mít volné ruce.

A také chceme i nadále udržovat technologie šetrné k životnímu prostředí. Třeba větrné elektrárny, když skončí jejich životnost, tak ty lopatky se zakopávají do země, protože jsou z materiálů, které nelze rozložit. Bylo by proto dobré už od počátku konstrukce uvažovat o tom, že na konci se díly musí rozebrat – aby vznikla surovina, která jde znovu použít.