Šest let a deset miliard korun. Tak dlouho by trvalo a tolik by stálo, pokud by se měla obnovit těžba ve dvou černouhelných dolech na Ostravsku.

Aby se vyplatila, tuna uhlí by ke konci desetiletí měla stát více než osm tisíc korun. Je to reálné, když dnes v prostředí vysoké poptávky dosahuje na 7300 korun za tunu? I v kontextu nadcházející recese těžko. Uhlí se na Ostravsku znovu ve velkém těžit nebude – a když ano, tak s nutnou finanční podporou státu.

„Ekonomické hodnocení prokazuje vysokou nákladnost záměru a současně ztrátovost za celé období,“ uvedla v minulém týdnu mluvčí státního podniku Diamo Jana Dronská k možnému obnovení těžby na karvinských dolech Darkov a ČSA. Diamo má na starosti zahlazování následků hornické činnosti a zajišťuje i útlum těžby v těchto dolech, které jsou odjakživa spjaty s černouhelnou firmou a kdysi největším zaměstnavatelem v regionu: OKD.

Diamo proto ještě před zakonzervováním dolů zadala vypracování ekonomické studie zhodnocující, za jakých podmínek by se znovuobnovení těžby na Karvinsku vyplatilo.

Před patnácti lety zde každý den v třísměnném provozu fáraly do dolů tisíce horníků. V drátěné kleci se snášeli několik minut až do hloubky přesahující jeden kilometr. Stísněné klaustrofobické prostory, prach, vysoká vlhkost i teploty, navíc s vědomím, že kdykoli může dojít k zavalení… Podmínky těžby uhlí na Ostravsko-karvinsku patřily vždy k těm nejnáročnějším na světě. A také nejnákladnějším.

Uhelné sloje jsou totiž na severu Moravy schovány až v hloubce 1300 metrů pod zemí, což představuje extrémní podmínky nejen pro zaměstnance, ale také pro technologie. Dostat do takové hloubky všechny dobývací stroje, dovést k nim kabely, energie, odvětrávání, vodu a dlouhodobě je bez poruchy provozovat – to vše bylo extrémní výzvou.

Dnes je tu klid, žádný hlahol horníků ani skřípavé zvuky kladek i dveří od klecí tu už neuslyšíte. Poslední vozík z Darkova vyfáral loni v listopadu, přestože se hluboko pod zemí stále nachází desítky milionů tun uhlí. Celá oblast Ostravsko-karvinska leží na dvou miliardách uhlí, z nichž byl vytěžený jen zlomek. 

Bývalý vlastník OKD, již neexistující skupina NWR patřící podnikateli Zdeňku Bakalovi, v roce 2008 předpokládala, že dokáže se ziskem vytěžit na 190 milionů tun uhlí. O dva roky později už vlivem zhoršených podmínek na trhu mluvil o sotva polovině takových zásob.

Byla to předzvěst obratu, který v sobě zahrnoval následné uzavření dolu Paskov, konec nadějí na otevření dolu ve Frenštátě a postupný útlum těžebních aktivit. Dvacetitisícový kolos s pěti fungujícími doly se během minulé dekády smrsknul do firmy s jedním dolem a zhruba třemi tisíci zaměstnanci. Kolem Ostravy už se ročně netěží třináct milionů tun uhlí, loni to bylo 1,9 milionu tun.

I přesto šlo o malý zázrak – a OKD loni vykázala po letech ztrát i nutných finančních pomocí kladný výsledek hospodaření. Dovedl ji k tomu prudký růst cen uhlí na trhu. Podle výroční zprávy vyjednala nejvyšší prodejní ceny ve své historii, což v kontextu současné energetické krize přivedlo mnoho politiků i část společnosti k myšlence, že by se v nedávno uzavřených dolech Darkov a ČSA nemělo s těžbou skončit, když pod těžebními věžemi leží ještě na čtrnáct milionů tun uhlí.

Vydání Forbesu Outsider

Abychom pochopili složitost těžby uhlí na Ostravsku, vraťme se o patnáct let zpátky do doby, kdy na svět začala dopadat krize. V roce 2008 dovedl podnikatel Zdeňka Bakaly těžební skupinu NWR na burzu nejen v Praze, ale také ve Varšavě a v Londýně. Byly to nejzářnější časy těžby černého uhlí v novodobé historii Česka, kdy NWR těžilo až třináct milionů tun uhlí ročně a vydělávalo miliardy korun.

Téhož roku ale na svět dopadla finanční a následně i ekonomická krize a vše se začalo otáčet. Ceny energetického a koksovatelného uhlí začaly kvůli recesi a ochlazené poptávce od ocelářů klesat – a firma začala prodělávat. 

Situace se tehdy obrátila jako lusknutím prstu a měla by být varováním před současnými záměry. Už za první čtvrtletí roku 2009 firma vykázala ztrátu přesahující 300 milionů korun. „Snažíme se nepříznivé důsledky co nejvíce zmírnit a postupovat cestou přísnější kontroly nákladů, což v daném období vedlo k jejich snížení,“ uvedl k překvapivě negativním výsledkům tehdejší předseda představenstva NWR Mike Salamon.

Snižování nákladů je v době celkového propadu poptávky hlavní obranou každé firmy. Ovšem pokud se pohybujete v extrémních provozních podmínkách, kterými hlubinná těžba na severní Moravě je, a máte energeticky náročný provoz, tak máte logicky i vysoký podíl fixních nákladů, které rychle snížit nemůžete.

Nejsnadnější cesta tak vede přes administrativu nebo snížení mezd. NWR tehdy náklady snížila o pětinu, ovšem ani to nestačilo. V roce 2013 už firma vykazovala ztrátu deset miliard korun.

Vše si zasaďme i do cenového kontextu. Problémy OKD přišly, když ceny koksovatelného uhlí klesly ke sto dolarům za tunu, u koksu ke dvěma stům dolarů. Náklady na jednu vytěženou tunu se přitom pohybovaly dle tehdejších výročních zpráv kolem osmdesáti eur za tunu a vzhledem k uvedenému šly jen těžko snížit.

OKD tehdy navíc těžilo i z rozsahu těžby. Dnes provozuje jen důl ČSM, z jehož dvou lokalit loni dostala na povrch 1,9 milionu tun uhlí. Skončit měl letos, kvůli energetické krizi a situaci na trhu ale vláda rozhodla o prodloužení jeho těžby až do konce příštího roku.

Vývoj ceny černého uhlí ARA v posledním roce | Zdroj oEnergetice.cz

Právě doly Darkov a ČSA, o jejichž znovuotevření se dnes uvažuje, skrývají jedny z nejobtížnějších podmínek a jsou nejnáročnější z pohledu technického i nákladového.

„Řada oblastí v dolech je již uzavřena hrázemi a centrální klimatizace je zlikvidována. V uzavřených oblastech probíhá přirozené zatápění důlní vodou, otvírkové překopy a přípravná důlní díla jsou zatopena. Infrastruktura dolů je značně opotřebená bez patřičných finančních vstupů do oprav a investic po již dlouhou dobu,“ dodala Dronská.

Při současných cenách energií, materiálu, polotovarů i výši mezd na jedné straně a na druhé nižšímu objemu vytěženého uhlí se náklady na vytěženou tunu mohou šplhat až nad sto padesát eur za tunu (v přepočtu necelých pět tisíc korun). K tomu je ovšem nutné přičíst náklady na obnovení těžby, tedy zmiňovaných deset miliard, a dostáváme číslo, které značí hranici rentability. 

„Zpracovaná ekonomická analýza v závislosti na cenách uhlí na trhu ukazuje, že zlomová pro projekt je prodejní cena kolem osmi tisíc korun, kdy se projekt dostává celkově do kladných čísel,“ uvádí studie Diama. Tuna energetického uhlí by se tak musela následujících čtrnáct let, kdy by se mohlo v oblasti těžit, držet nad 337 dolary. Dnes se pohybuje kolem tří set.

Takový vývoj na trhu s uhlím ale není vůbec jistý. V září se ceny za tunu černého energetického uhlí pohybovaly na 450 dolarech, o pouhé dva měsíce jsou fakticky o třetinu níže. Odhadovat ceny na dalších pár let je čirým věštěním z křišťálové koule.

A zbývá samozřejmě hlavní fakt, který hovoří proti obnovení těžby černého uhlí v Česku. Je jím evropský Green Deal a celosvětová pravidla zodpovědného investování ESG. Banky i investoři se už dnes na uhelné společnosti dívají jako na „špinavý“ byznys, který kvůli postupující klimatické krizi nemá budoucnost – a který už nechtějí finančně podporovat.

Pokud těžařům půjčí, tak za vyšší úroky. Taková je realita a tento trend bude do budoucna dál sílit. OKD zároveň nemusí z české byznysové mapy zmizet, ani pokud by byly všechny její doly nakonec opravdu uzavřeny. Ve finále může přijít na to, že černé uhlí se jí spíše vyplatí do Evropy dovážet z Číny, Austrálie nebo Indie, než aby jej zde těžila. Ať už kvůli cenám, nebo kvalifikované pracovní síle.

Pryč jsou totiž časy, kdy v Ostravě byly připraveny desítky tisíc horníků k okamžitému fárání. „Předpokládá se, že OKD jako právnická osoba bude i nadále existovat a jako taková bude zapsaná v obchodním rejstříku, nicméně nelze vyloučit, že dojde k rozšíření či zúžení předmětu činnosti společnosti,“ píše se výmluvně v poslední výroční zprávě společnosti za rok 2021.