skip to main content
Byznys a miliardáři

V bance si připadám jako drogový dealer, říká energetický miliardář Jan Dienstl

Už patnáct let utíká miliardář a uhlobaron Jan Dienstl od tvrdých byznysových jednání v energetice do Třebívlic na Mostecku, kde má rodinný statek. A deset let zde na zelené louce buduje vinařství známé pod značkou Johann W.

Teď byste tam na něj narazili asi tak jeden den v týdnu. „To se odvíjí od toho, jak velký průšvih je v energetice. A teď je tam velký průšvih. Ale jsem tu na všech koncertech a velkých akcích,“ říká.

Jan Dienstl je celoživotním blízkým kolegou osmého nejbohatšího Čecha Pavla Tykače. Znají se už z dob Motoinvestu a v posledních patnácti letech společně rozvíjí energetickou skupinu Sev.en Energy, které patří například Důl ČSA na Mostecku nebo hnědouhelné elektrárny Chvaletice a Počerady. Loni skupina vykázala tržby převyšující osmnáct miliard korun.

Jan Dienstl

  • Majetek v hodnotě 3,3 mld. Kč
  • 72. nejbohatší Čech v žebříčku roku 2020

Dienstl se před lety stáhl z majetkové účasti v Sev.en Energy, ve skupině ale stále pracuje. Je členem dozorčích rad některých dceřinek a dnes má funkci „speciálního vyjednavače“, kdy si bere na starost hlavně rekultivaci kraje.

„Odešel jsem od každodenní operativy,“ říká Dienstl, pohodlně usazený ve velkém koženém křesle v jednom z nových salonků třebívlického vinařství. Bavíme se spolu nejen o jeho čtvrtstoletí ve víně, ale také o energetice, která dnes vzhledem k rostoucím cenám i Green Dealu prochází překotným vývojem.

„To, co se děje v energetice v dnešních dnech, je naprosto mimo. Až vše dopadne na lidi, tak to bude opravdu šílené,“ říká Dienstl v rozhovoru pro Forbes.

Reklama

Probíhají ve zdejších saloncích obchodní jednání, nebo je to tu hlavně o té zábavě?

Mám tu i schůzky, takže s lidmi, kteří se pohybují na severu, se potkáváme tady. Ale obchodní jednání zde někdy vedeme i s lidmi ze Sev.en Energy, kteří sedí v kancelářích v Praze. Je to tu příjemnější než v kanceláři. A z Prahy jste tu za padesát minut, z Ústí je to tu sem půlhodina.

Vy jste ale v poslední době trochu zpomalil, naordinoval jste si manažerský klid?

Určitě jsem zpomalil. Odešel jsem od každodenní operativy. Dříve jsem běžně pracoval od rána do čtyř až pěti odpoledne a pak jsem se ještě věnoval rozvíjení vztahů s partnery. Tu první část jsem dnes hodně potlačil, i když neříkám, že ji vůbec nedělám. Díky tomu jsem schopen se ráno vyspat a mohu i daleko více přemýšlet. Jak se říká, kdo moc dělá, málo myslí. Operativu jsem tedy hodně přibrzdil.

Čemu se teď konkrétně v Sev.en Energy věnujete?

Pro Sev.en Energy je velmi důležitá palivová základna. Tuto část, ve které se nyní řeší hlavně to, zdali se bude byznys z uhlí transformovat a jakým způsobem, řeší Pavel Tykač. Já osobně se snažím o další náležitosti, přičemž jednou z nich je rekultivace krajiny.

V této oblasti se nyní hraje až o stovky miliard z evropských i českých fondů. Ukrojíte z nich?

Čerpat dotace je možné, klíčové je ale napsat dobrý projekt, který bude navazovat na plány a potřeby Ústeckého kraje. To se nám myslím povedlo a dnes tu máme před finálním schválením dva velké projekty. Tím hlavním je komplexní revitalizace území lomu ČSA, na kterém bychom rádi spolupracovali také se státem a krajem.

Až vše finálně schválí komise, otevře se tím v dlouhodobějším horizontu i cesta k financování dalších dílčích projektů na „Armádě“ typu plovoucích nebo přečerpávacích elektráren a také projektů, které mohou vzniknout v tomto území, ale už nemusí být přímo naše.

Druhou důležitou věcí, kterou cítím, je postarat se o lidi, kteří přijdou vlivem konce těžby uhlí o zaměstnání. V jedné rovině by vláda měla schválit pro propuštěné horníky určité kompenzace a v té druhé je právě potřeba, aby sem šly peníze na zmiňované transformační projekty, které mohou dát lidem novou příležitost.

Konec těžby uhlí vychází i ze zelené politiky Evropské unie a z Green Dealu, který je nástrojem pro snižování emisí CO2 a pro dosažení evropského cíle být v roce 2050 uhlíkově neutrální. To vše ale žene ceny energií do výšin, čehož jsme zrovna dnes svědky…

Green Deal je složitá věc. Chápu, že si lidé uvědomují vztah k životnímu prostředí a všeho kolem, na druhou stranu to, co se děje v energetice v dnešních dnech, je naprosto mimo. Až vše dopadne na lidi, tak to bude opravdu šílené.

Mají si zvykat na šílené ceny?

Z mého pohledu je šílené to, že my jako Sev.en Energy jsme schopni vyrobit jednu kilowatthodinu za dvacet nebo třicet haléřů. Ale vy jako spotřebitelé nyní platíte pět a v budoucnu budete platit i deset korun. Z toho ale půjde například třetina skrz emisní povolenky spekulantům, kteří sedí mimo Evropu. 

Celá situace může vyvolat sociální napětí.

Jde například o americké či japonské fondy a tak dále. Spekulanti vyhnali povolenku na 65 eur za tunu CO2. Ale není to tak, že peníze z jejich prodeje dostanou lidé nebo přímo stát. Odtečou prostě pryč. A to mi přijde šílené.

Evropské státy včetně Česka už vymýšlejí, že pro chudší část obyvatelstva zavedou podpory s cílem pomoci lidem s placením účtů za energie

To mi vlastně přijde také šílené. Protože vláda si půjčí peníze na to, aby dotovala elektřinu sociálně slabším lidem. Ale příjem z povolenky, kterou lidé sami zaplatí, posílá někam mimo Evropu a nic z toho nemá. Přijde mi, že se někdo musel zbláznit, protože to vůbec nedává smysl. Ale třeba už jsem starý, tak to vidím jinak. Celé mi to přijde strašně blbě.

Má při vyšších cenách vstupních nákladů při výrobě elektřiny, jako je uhlí nebo i plyn, povolenka dnes na konečnou cenu elektřiny opravdu tak vysoký dopad?

Má ji stále obrovskou. Vezměte si, že elektřina v minulém týdnu s dodáním na první kvartál příštího roku stála 150 eur za megawatthodinu. A v tom je něco přes šedesát eur, které stojí emisní povolenka.

Reklama

Jak to tedy dnes vypadá pod pokličkou cenotvorby?

Cena elektřiny je dána nejdražším zdrojem, který musí být zapojen, aby se mohlo vyrábět. Když to řeknu zjednodušeně, tak jaderné elektrárny jedou stále, poté vám do sítě naběhnou obnovitelné zdroje, když tedy zrovna fouká a svítí, a když to nestačí, tak musí nabíhat ostatní fosilní zdroje. 

V tom případě jako první nabíhají pánevní uhelné elektrárny, protože mají nejnižší náklady. Za nimi jdou zpravidla nepánevní uhelné zdroje, černouhelné elektrárny a pak až plynovky. 

Neustále se ptám, kde ten proud vezmeme?

Provoz hnědouhelné elektrárny se dnes vyplatí při ceně patáct až dvacet eur za megawatthodinu, k tomu si ale přičtěte povolenku za více než šedesát eur a jste hned nad osmdesáti eury. A jelikož bez hnědouhelek dnes stále nejde zajistit stabilní výkon v celé síti, tak i ony jsou neustále zapnuté. Takže minimální cena dnes je osmdesát eur, ale spíš více.

A tak to prostě je. Když nesvítí a nefouká, tak prostě nemáme tolik energie. Takže všechny hnědouhelky jedou s jejich minimální marží kolem dvaceti eur. A protože ani hnědouhelné elektrárny dnes pro zajištění energetické stability nestačí, musí najet i černouhelky a pak i plynové elektrárny. Jenže plyn dnes stojí, kolik stojí, a tak jste hned na 150 eurech za megawatthodinu elektřiny, ani nevíte jak.

Uhlí si za chvíli můžeme škrtnout, do jeho konce jste tlačeni…

Přesně tak, jsme tlačeni do konce uhlí. Myslím, že v oboru pracuji poměrně dlouho, ale jak vše má do budoucna fungovat bez uhlí, to zatím vůbec nechápu.

Předplatné Forbesu

Nevidíte jinou alternativu?

V Česku máme velmi stabilní energetickou soustavu. Máme tu jaderné zdroje, obnovitelné zdroje, máme tu plynové elektrárny i uhelné elektrárny. Výhodou uhlí je, že je hodně levné. Navíc se tu bavíme jen o výrobě elektřiny, ale musíme si uvědomit i to, že milion domácností je vytápěno centrálním teplem, které pochází také z uhlí.

Nebo že velké fabriky jako Škoda Auto, Unipetrol a další, ty všechny jedou na uhlí. Jen litvínovská rafinerie bere milion tun uhlí ročně, aby pokryla svůj provoz. Uhlí tak pohání celý průmysl.

A uhlí je levné. Když se výroba elektřiny a tepla přeorientuje na dražší plyn, tak Unipetrol i Škoda Auta a další podniky to samozřejmě vydrží. Ale budou muset do základu započítat cenu plynu, která je vysoká, a tím se budu české firmy i celá ekonomika stávat méně konkurenceschopnými. Když si tedy tuto výhodu v podobě uhlí vezmeme, tak ji ztratíme. A já opravdu nevím, čím ji nahradíme.

Musíte pracovat s mnoho propočty, analýzami, prognózami. Opravdu nikde nevidíte žádnou berličku?

Když vše počítáme, tak nám opravdu nevychází, jak to bez uhlí za dnešních podmínek udělat. Kdyby elektromobilita měla jít nahoru i jen z poloviny toho, co se očekává, tak budou potřeba další elektrárny. Neustále se ptám, kde ten proud vezmeme? Fakt to teď nevím.

Do toho se ještě na trhu i v rámci Green Dealu projevuje takzvané EGS. Znamená to třeba, že banky už nejsou ochotny poskytnout „špinavým“ projektům jakékoli financování. Uhelný byznys do nich samozřejmě patří. Banky už vám tedy vůbec nepůjčí?

Banky? Tam se dnes cítím jako drogový dealer. Ty už nám nic nedají. Faktem je, že nám dnes ani nevedou účty. Některé menší české banky to dělají, ale většina už ne.

A jak financujete potřebné investice?

Jen z vlastních zdrojů. Dnes rekonstrukce uhelných elektráren a jejich ekologické modernizace platíme ze svých peněz.

Což konkrétně u ČEZu znamená, že to jsou zdroje od daňových poplatníků.

ČEZ je od svých akcionářů tlačen do toho, aby šel do zelena. Jim nic jiného nezbývá. Sev.en Energy se nyní chystá na splnění přísnějších emisních limitů, což zvládneme, ale stojí to velké peníze. A hlavním problémem je, že vlastně vůbec nevíte, na jak dlouho to děláte. Modernizace jednoho kotle vyjde třeba na 1,5 miliardy korun. A my jich máme devět. To fakt není sranda vše zaplatit.

Až se vysoké ceny energií, o kterých se tu bavíme, propíšou naplno do ekonomiky a dopadnou na spotřebitele, bude i tehdy zelená politika Evropské unie v dnešní podobě udržitelná?

Myslím si, že celá situace může vyvolat sociální napětí. A to nejenom v Česku, ale všude. Jestli dnes lidi v paneláku platí ročně 10 až 12 tisíc za elektřinu a budou platit dvacet tisíc, bude to velký zásah do jejich rozpočtu. Tomu se říká energetická chudoba.

A samozřejmě nejde o samotnou elektřinu. Vysoké ceny za ni se projeví ve všech oblastech. Když někomu uvaříte čaj za 40 haléřů a nově za korunu, je to znatelný rozdíl. Čeká nás zdražování na všech frontách.

V kontextu všeho, co tu zaznělo je podle vás reálné, že v Česku skončíme s uhlím nejpozději v roce 2038?

Pokud Evropa pojede i nadále tímto směrem, tak konec v roce 2038 v žádném případě nevidím. Splnit všechny předpisy, co se na nás ženou, to bohužel nejde. Banky nám nepůjčí peníze, abychom mohli postavit nové zdroje, nepůjčí nám peníze ani na to, abychom je mohli opravit. 

Nechci ale strašit. Věřím tomu, že vše udržíme do té doby, než přijde něco nového. Je to hlavně politika.

Je ale logické, že elektrárenská skupina bude chtít termíny konce těžby uhlí posouvat spíše do budoucna?

Odpovím takto – no by bylo hezké a jednoduché říci: „Pojďme a zítra vše zavřeme.“ Ale my jsme oba dva, já i Pavel Tykač, který se uhelné části dnes věnuje více, nesmírně zodpovědní. Jemu je naprosto jasné, že bez uhlí to teď nejde. Vidíme to každou hodinu, minutu i vteřinu na obrazovkách a grafech obchodníků. Opravdu to není o tom, že něco tvrdíme, protože něco sami chceme.

Je tu jeden častý argument. Co kdybychom přestali elektřinu vyvážet?

To říkají všichni, že ji vyvážíme. Ale to je omyl. Na papíře ji sice vyvážíme, ale jde o saldo mezi tím, co k nám přiteče a co od nás vyteče. Všichni to ale počítají na roční bilanci, což je kravina.

Z jakého důvodu?

Jako Česko máme zásoby plynu a ropy minimálně na čtvrt roku, ale u elektřiny je to osm minut. Elektřina se musí vyrábět každou minutu, nedá se skladovat. A když ji vyrobíme, tak proud logicky protéká celou evropskou sítí.

Elektřinu musí regulátor trhu ČEPS fakticky bilancovat každou minutu. A to bez uhlí dnes nejde. Takže prostě opravdu nejde jen tak říct, že na roční bilanci jsme vývozcem elektřiny, tak můžeme některé elektrárny vypnout. Tak to opravdu nefunguje. Musíme ji regulovat každou minutou.

Reklama
Reklama