Světla v hledišti zhasnou, opona se roztáhne, na scénu vstupuje herec. Představení začíná. Všichni se těší, že bude co nejlepší. Stejně jako náš život.

I ten má jako každá divadelní hra několik na sebe navazujících dějství, biologicky, a tedy fyziologicky, psychologicky, sociologicky a zdravotně jedinečných etap. Je dobré o nich vědět, a stejně tak čím zrovna v dané etapě procházíme. Naslouchat moudrému vnitřnímu hlasu, poddat se přirozenosti, abychom celé to představení dobře odehráli.

Nejdelším dějstvím je 45 let dlouhá etapa dospělosti. Sestává se ze tří fází a důvodů těšit se je mnoho – před mladými lidmi se doširoka otevírá brána do skutečného života.

Fáze dvacet až třicet let

První nazýváme „mladším věkem dospělým“. Je to čas nadějí, ideálů a velkých očekávání. Přirozeně. Mladý člověk dokončil vzdělání a zahajuje pracovní kariéru. Současně však stále ještě dohledává svou identitu a dostává poslední odpovědi na otázku „kdo vlastně jsem“.

Souběžně s tím si buduje citově-partnerský vztah a jednou ze životních dominant se stává motivující práce. S jejím nalezením se ruku v ruce uklidňuje a ustaluje i milostný vztah. Není však jednoduché souběh těchto náročných událostí v krátkém a emocionálně vypjatém období zvládat.

Aby mladý jedinec obstál, je od přírody vybaven dvěma důležitými energiemi: pro tuto fázi života příslovečným elánem a pevnou vírou v sebe sama.

Vybalancovat měnící se priority není jednoduché.

Zcela nový rozměr přináší mladým lidem do života rodičovství. Po dlouhá léta je teď na jevišti života budou provázet tři hlavní aktivity, o jejichž prioritní pořadí budou svádět s druhými i sami se sebou lítý boj – rodičovská péče, úsilí o osobní úspěch (potřeba zajistit plnohodnotný život i budování kariéry) a osobní zájmy (ty teď nezřídka musí ustoupit).

Aby to všechno mladí lidé úspěšně zvládli, nezbyde než tyto tři činnosti vybalancovávat podle svých měnících se priorit. To není jednoduché. Situace je o to náročnější, že ze všech živočichů na planetě Zemi máme nejdelší rodičovský úvazek. To si mnozí neuvědomují.

Události v tomto náročném období jsou užitečnou průpravou a předehrou na vlastní děj neboli „hlavní život“.

Fáze třicet až čtyřicet pět let

Ten se naplno odehrává ve fázi tzv. středního věku dospělého. Ve 30 letech jsou lidé po všech stránkách již hotoví – dospělí a zpravidla pevně usazení v osobním i pracovním životě. Starají se o své nejbližší a ochotně přejímají odpovědnost za další – děti, příbuzné, známé či za zaměstnance.

Jejich chování je podmíněno tendencí druhým dávat, co sami doposud dostávali. Jsou všímaví, ohleduplní a štědří, protože to hlavní spatřují mimo sebe. Jejich pozoruhodným projevem nyní je tzv. generativita, tedy snaha dělat něco, co přesahuje vlastní zájmy. Rodinu chápou jako jednu z hlavních životních priorit, své nejbližší zahrnují láskou a obětují se pro ně.

Třicátý rok věku je také obdobím plné fyzické i duševní kondice. Pracovní výkonnost a společenské uplatnění mladého člověka rychle stoupá, motivační potřeba seberealizace se naplňuje.

Snad nejtvořivější etapa dospělosti přichází koncem čtvrtého desetiletí života. Člověka již tolik nezatěžují starosti se získáváním zkušeností či budováním kariéry, přitom je stále iniciativní a svěží. Chytrá příroda zařídila, že do takového stavu rodiče dozrávají v době, kdy jejich děti potřebují nejvíce pozornosti.

Potlesk publika na konci tohoto vydařeného dějství však pokazí pověstná krize středního věku. Jejím hlavním dilematem je, jak po dosažení všech úspěchů naložit s druhou polovinou života. Před mnoha lidmi najednou „zeje díra“.

Pocit prázdnoty a neužitečnosti provázejí sužující stavy úzkosti. Představení je však nutno dohrát. Člověk se nakonec stejně rozhodne pokračovat v tom, co započal. Je však opatrnější a vůči sobě mnohem ohleduplnější. Více se šetří a dbá o své duševní i tělesné zdraví.

Fáze čtyřicet pět až šedesát pět let

V tomto tzv. „starším věku dospělém“ lidé pokračují ve své práci a využívají nahromaděných zkušeností. Laskavá příroda člověka zlehka připravuje na období klidu a zaslouženého životního odpočívání – a ten by se jim měl začít oddávat. Jak?

Co nejvhodnější životosprávou, aktivním pohybem, opomíjenými duševními a motivačními aktivitami. Návratem k zálibám a koníčkům z mládí, udržováním styků s přáteli, optimismem a pozitivním přístupem k životu. Blíží se totiž další z významných předělů: odchod do důchodu.

Ten dokáže pořádně zaskočit, a proto je důležité se na něj připravit a naplánovat si smysluplnou a naplňující činnost, ve které se člověk bude realizovat i po ukončení pracovní kariéry. Neboť jak pravil římský filosof Seneca již před dvěma tisíci lety, „nezáleží ani tak na tom, jak dlouho představení trvalo, ale jak dobře bylo sehráno“.