Odpusťte,
avšak historie jednoho z nejpopulárnějších světových nápojů
se bude v následném textu prolínat s osobní historií. Mou
historií. Nelze totiž zapomenout, že první ochutnání Coca-Coly
pro mne bylo zklamáním. Hořkým zklamáním, navzdory sladkosti,
jež v chuti jednoznačně dominuje.
Samotná Coca-Cola za to ovšem nemohla. Vůbec ne. Pokud si vysníte abstraktní dokonalost – tedy takovou, že nemáte ponětí, jaká přesně má taková dokonalost být kromě jistoty, že bude absolutní a nepřekonatelná, z následné reality se nutně dostaví zklamání, ať už je jakákoliv.
Přesně tohle proběhlo po mém prvním loku Coca-Coly v životě.
Nevím, kolik mi přesně bylo. Deset? Dvanáct? Stoprocentní je, že
kolem panovalo padesát odstínů normalizační šedi a tuhle šeď
opojně rozřízlo barevné logo „imperialistického“ nápoje.
Vyráběl se paradoxně v Československu čili v zemi za železnou oponou. A to od roku 1971, takže letos uběhne od spuštění výroby půlstoletí. Stalo se tak na základě licenční smlouvy mezi americkou společností The Coca-Cola Company a národního podniku Fruta Brno; první „moravská“ Cola vyjela z modřických konzerváren v září.
Třpytila se v ikonické skleněné lahvi a byla tmavá jako noc
ukrývající hvězdy. Spiklenecky ukrývala hvězdy na americké
vlajce, nikoli tu rudou, která falešně svítila na údajnou cestu
k lepším zítřkům, k mládí světa pod vedením gerontů.
V zasyčení, které se ozvalo, když člověk lahev odzátkoval,
byl příslib čehosi lepšího a nedosažitelného. A pro
porevoluční generace též nepřenosného – Cola zasyčí i dnes
a přesto je to zcela jiný zvuk.
Zasyčení, které jsem uslyšel předtím, než jsem premiérově
přiložil hrdlo lahve ke rtům, v sobě neslo vše, co jsem si
vysnil a nedokázal pojmenovat. Právě proto se po napití dostavil
pocit zklamání – vložil jsem do Coca-Coly očekávání, jež v
ní nebyla a ani nemohla být. Za zklamání nemohl nápoj, ale
zhovadilý režim, který udělal z dnes běžně prodávaného pití
bezmála nedostupný grál.
Před padesáti lety začala být Cola o něco dostupnější. Do
Brna doputovala tajná a takřka mýtická receptura na výrobu a
díky tomu se stalo Československo 135. zemí, kde se začala
vyrábět. A čtvrtou socialistickou zemí po Bulharsku, Maďarsku a
Jugoslávii.
Z vyjmenovaného kvarteta socialistických států zbylo do
současnosti pouhé duo, Československo ani Jugoslávie už
neexistují. Svět se změnil, Coca-Cola je stále stejná, což
svádí k bonmotu, že trvalejší hodnotou je pro lidi to, co jim
prochází žaludkem, nikoli srdcem nebo hlavou.
Když ještě Československo bylo a mráz jdoucí z Kremlu v něm začal ustupovat pod vlivem pražského jara 1968, začala v Římě jednání s americkými zástupci o výrobě Coly. Rýsující se dohodu kupodivu nerozjezdily pásy ruských tanků a o tři roky později byla v Brně naplněna tím, že byly naplněny první lahve.
Cola se stala dostupnější, ne však zcela dostupná. Držela si status luxusního nápoje, který byl podáván v lepších podnicích, jídelních vozech mezinárodních rychlíků či na letištích. Stála 2,50 koruny, obyčejné limonády začínaly někde na padesáti halířích.
Stejně jako za mé prvotní zklamání z chuti, nemohla Cola – nýbrž okolnosti plynoucí z politického zřízení – za poněkud zprofanovanou nálepku. Prostoduchá píseň Michala Davida „Colu, pijeme Colu“ byla svým způsobem synonymem šmíry, „veksláckého“ pozlátka a laciných neonů, jež se marně snažily nasvítit a tím vylepšit bídu dohasínající normalizace.
Je-li pro někoho předchozí odstavec příliš subjektivní,
uznávám, že tomu tak je. Není však zcela subjektivní, na tom
zároveň trvám.
Než socialismus zhasl docela, ztratila Fruta Brno na výrobu
Coca-Coly monopol. Jak je zaznamenáno na oficiálních stránkách
nápoje, z nichž tento text kromě autorových vzpomínek čerpá, v
roce 1988 začal karlovarský státní podnik Jan Becher s výrobou
Coca-Cola Cherry a Coca-Cola bez kofeinu.
Byl to krok k dnešku: zatímco v roce 1971 byla vyráběna jediná varianta nápoje, dnes je jich na tuzemském trhu devět. Před půlstoletím bylo vyrobeno přibližně 18,5 milionu litru, nyní zhruba 205 milionů.
Miliony litrů nyní „tečou“ ze závodu v pražských Kyjích, který byl slavnostně otevřen v březnu 1993. Událo se tak za přítomnosti premiéra Václava Klause, čímž je definitivně stvrzeno, že Coca-Cola je ryze pravicový nápoj – kdo tvrdí něco jiného nebo s tím chce dokonce polemizovat, používá ošklivá a falešná slovíčka.
Pro mě je zásadní, že Cola v mých ústech již nevyvolává
zklamání. Chutná přesně tak, jak chutnat má.
