skip to main content
Forbes History

Sáňky s volantem, Rubikova kostka, céčka. Jaké byly hity dřívějších Vánoc?

5 minut čtení

Vánoční dárky se v průběhu času pochopitelně měnily. Existují i stálice, například knihy, ale i ony podléhaly době. „Už vím, / táta každý večer čte si dřív, než usíná, / dám mu tedy tuhle knížku od soudruha Lenina,“ přemítá malý Jirka v dětské básničce zveřejněné v padesátých letech minulého století, za éry tuhého stalinismu.

Těžko říct, zda uvědomělý Jiřík udělal otci pod stromečkem radost. A těžko říct, zda chtěl otec s takovým synem u stromečku vůbec sedět. Každopádně vždy se našly dárky, které potěšily, jen to samozřejmě nebyl nový typ mobilu nebo PlayStationu.

Když vymezíme téma o dárcích na dobu trvání této republiky, můžeme začít s plechovými zvířátky na klíček, plyšovými medvídky, dřevěnými hračkami na kolečkách nebo houpacími koňmi. Velmi oblíbenou se v prvních letech po roce 1918 stala kovová stavebnice vyráběná v Polici nad Metují – jistě, řeč je o Merkuru, inzerovaném jako „radost malých inženýrů, konstruktérů a stavitelů“.

Hitem byly tehdy i sáňky s volantem, loutkové divadlo nebo stolní hry. Kromě klasického „Člověče, nezlob se!“ byla populární i hra mající ještě víc povzbudit lásku k vlasti: Cestování Československou republikou.

Foto Aukro
Reklama

Ženy z lepších a moderních domácností se podle apelu firem nemohly obejít bez vysavačů, které jim ušetří námahu s klepáním koberců. Citujme v tomto smyslu úryvek z inzerátu otištěném v Lidových novinách: „Chceš-li ženu překvapiti, / chceš-li se jí zavděčiti, / pak jí koupíš na svátky / Elektro lux na splátky!“

Jiným nákladným dárkem byl gramofon, ale jak píší historici Pavlína a Petr Kourovi v publikaci České Vánoce, z níž tento text výrazně čerpá, většina lidí obdržela skromnější nadílku. Ženy často látku na šaty nebo boty, muži kuřivo, peněženku, případně láhev alkoholu.

V té době se také udržoval zvyk z éry před první světovou válkou: darování prstýnků mezi snoubenci, poněvadž prsteny nalezené pod stromečkem symbolizovaly šťastný a spokojený společný život.

Obchodní dům Bílá labuť v roce svého otevření nabádal, aby zákazníci přicházeli raději dopoledne.

Pokud byl takový život zpečetěn a pár spolu prožil několik let, ocitlo se šťastné manželství v nešťastných časech: na prahu nové války rozpoutané nacistickým Německem. Poslední Vánoce před všeobecným nedostatkem i základních potravin proběhly v roce 1939, kdy například čerstvě otevřený obchodní dům Bílá labuť nabádal, aby zákazníci přicházeli raději dopoledne, kdy nejsou takové návaly.

Tísnivá atmosféra nesvobody se projevovala i volbou dárků. Skvostným byly kupříkladu šestisvazkové Palackého Dějiny národa českého v celoplátěné vazbě, zájem byl i o vlastenecké autory, jako byl Jirásek či Baar, na odbyt šly desky se skladbami Smetany a Dvořáka.

V dalších letech měli lidé jiné starosti, byla potíž sehnat i obyčejné suroviny. Na černém trhu se koncem války platilo za kilogram vepřového sádla 1800 korun a za stejnou hmotnost kávy dokonce deset tisíc, přičemž průměrná čistá mzda byla 1600 korun.

Černý trh fungoval i v poválečných letech, v tom změna nebyla. Zato záhy nastala jiná změna, které si nešlo nevšimnout – Ježíška nahradil děda Mráz přicházející ze sovětské Čukotky.

Dětská knížka Ondřeje Sekory nazvaná Štědrý večer tehdejším capartům sdělila, že Bíbinka Rozmazalová, jež na Ježíška pořád zatvrzele věří, je „hloupá husa“. Krutá slova navíc v Sekorově pamfletu pronášejí Bíbinčini rodiče – rozzlobilo je, že od dcerky nic nedostali, poněvadž se spolehla na novorozeně z Betléma.

Poučená Bíbinka se možná v příštím roce spojila s „rudým“ Jiříkem a rodičům taktéž zakoupila Leninovy spisy… Raději ale dost ironie o době, z níž proudí řeky krve nevinných. Skutečně žádanými dárky byly například mrkací panny, případně potřeby na kreslení. Radost ale udělalo i nedostatkové ovoce jako třeba mandarinky.

Reklama
Ikonickými se staly plastové hračky designérky Libuše Niklové.

Spisovatel Jan Drda patolízalsky napsal, že z vánočního nebe už nesvítí betlémská hvězda, nýbrž slunce Stalinovo. Paprsky takového slunce nemilosrdně mnohým sežehly život, politické tání a Pražské jaro už naštěstí zapříčinilo jiné slunce a před jeho žárem utekl děda Mráz zpátky na Sibiř. Po něm – díky bohu! – znovu nastoupil Ježíšek.

Dárky, po nichž v šedesátých letech lidé prahli? Předměty z umělé hmoty a prádlo ze syntetických vláken. Autíčka na setrvačník či rovnou dálkové ovládání. Ikonickými se pak staly plastové hračky designérky Libuše Niklové z Fatry Napajedla.

Nejslavnější byl černý kocour, jehož plastové tělo tvořila bílá pískací harmonika, k níž designérka vynalézavě využila měchovou trubici ze splachovací nádržky. Dnes je kocour ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea i prestižního pařížského Musée des arts décoratifs. Z hračky za pár korun je sběratelský poklad, jehož cena se na aukcích pohybuje od dvou do šesti tisíc korun.

Ani v těchto časech neurazily deskové hry, novinkou byla ta s názvem „Kloboučku hop!“. Z knih šly na dračku ještě nedávno zakázané foglarovky.

Normální Vánoce však zanedlouho vystřídala normalizace, v níž se ze svátků narození Krista staly svátky konzumu. Problém byl, že kvůli tomu, aby bylo co konzumovat, se často stály dlouhé fronty. A po jejich vystání stejně kolikrát vyšly na čekajícího kubánské pomeranče, chutné asi jako atrapa tropického ovoce z překližky.

Podobné to bylo i se zbožím. „Nechtěla jsem ani věřit tomu, když jsem zjistila, že mají dětské teplákové soupravy. Sháním je pro vnuka celé měsíce a za tu dobu jsem se už vzdala naděje,“ lze číst v knize historiků Kourových nadšený hlas zákaznice, jak jej zaznamenaly noviny v roce 1971, kdy byla s velkou slávou před Vánoci otevřena prodejna na pražském sídlišti Prosek.

Nedostupné oblečení, kosmetiku nebo elektroniku nabízel Tuzex, kde bylo na pultech žádané západní zboží. Džíny nebo magnetofony ale nebylo možné nakupovat za koruny, nýbrž za speciální poukázky označované jako bony. Ty šlo směnit za valuty, druhou možností bylo „splašit“ je nelegálně přes veksláky.

Fosforeskující „céčko“ ozářilo duši obdarovaného víc než nejmenovaný jaderný reaktor.

Podpultovým a vytouženým dárkem bylo například kolo značky Favorit s točenými řídítky, jimž se díky tomu říkalo „berany“. Jeden čas se mezi dárky dychtivě hledal hlavolam Rubikova kostka, jindy zase řetěz plastových céček – generace „husákových dětí“ s naprostou absurditou propadla sběratelství komponentů původně určených k výrobě bytových závěsů.

Když bylo navíc v řetězu fosforeskující céčko, ozářilo duši obdarovaného víc než světla na vánočním smrku – nebo nejmenovaný jaderný reaktor jedenáct set kilometrů východně od Československa, jehož radioaktivní obsah se koncem dubna roku 1986 rozhodl podívat do světa.

Dalším trhákem byla sovětská elektronická hra „Ну, погоди!“, jejíž smysl spočíval v mačkání tlačítek, podle nichž sbíral vlk ze stejnojmenného seriálu vajíčka neúnavně snášená slepicemi, které navíc v produkci vajec (však to také byly sovětské údernice!) neustále zvyšovaly tempo.

Menším dětem byla určena oranžová nákladní tatrovka, jež nechyběla snad na žádném pískovišti. Někdy kolem roku 1990 výroba náklaďáku s „kulatým čumákem“ skončila a funkční kusy se přes inzeráty prodávaly klidně i za 3 000 korun.

Hračku po letech oživila firma Dino Toys, která s novopečenou tatrou vyjela na trh v červnu 2014 a postarala se o její velmi úspěšný comeback. Ve výčtu populárních dárků je jistě možné pokračovat.

Ostatně můžete v něm klidně pokračovat sami – ve vlastních vzpomínkách.

Reklama
Reklama