V době, kdy už v Česku opět umírá sto lidí na covid denně, mě nepřestává fascinovat infantilita aktuální veřejné diskuse. Například rovnítko „svoboda = právo dělat si se svým tělem, co chci“.
Dospělý člověk přece nikdy nemůže zjednodušit pojem svoboda do takové zkratky. Co svoboda být ošetřen v případě potřeby v nemocnici, která není zahlcena covidovými pacienty? Nebo svoboda normálně žít, což dnes v zemi, kde se neočkuje – a nepřeočkovává – aspoň osmdesát procent populace, nejde?
Pokud člověk nežije na pustém ostrově, je svoboda vždy kompromis, kdy se snažíme optimalizovat mnoho protichůdných zájmů. Žádná triviální definice svobody neexistuje a nikdy existovat nebude.
Anebo „očkování má chránit očkované, tak ať se každý rozhodne sám!“. V případě covidu ale chrání očkování kromě očkovaných hlavně ostatní, tedy společnost. Nikdo přece neví, kdo může být superpřenašeč bez příznaků. Jen a pouze sebe vidí jen dítě. Hezky to shrnul Václav Havel: „Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“
Korunu všemu nasadil názor, že když nyní máme nejvíc pozitivních PCR testů za celou pandemii, tak jde o důkaz, že očkování nefunguje. Česko přitom jede neuvěřitelný promořovací experiment s minimem protipandemických opatření, která se navíc v praxi moc nedodržují.
Vzhledem k tomu, že většina lidí nemá žádnou nebo má jen zcela mizernou ochranu (solidní ochrana = prodělaná delta nebo tři dávky očkování či dvě maximálně před pár měsíci), je velmi pravděpodobné, že v příštích týdnech uvidíme další velké přírůstky nakažených – a že tentokrát nemocnice přetečou.
To způsobí, že začnou umírat lidé, kterým se nedostane potřebná péče, na urgentní necovidové diagnózy a taková situace teprve rozhoupe politiky, aby vyhlásili výjimečný stav a lockdown. To už ovšem bude pozdě. Kancléř Bismarck kdysi prohlásil, že jen hlupák se učí ze svých zkušeností. Jak ovšem nazvat někoho, kdo se nijak nepoučí ani z bolestných zkušeností, kterými sám před rokem prošel?
Aktuálně zuří mezi příznivci a odpůrci očkování studená válka. Diskuse prakticky není možná, protože ve válce už nejde o argumenty, ale o příslušnost k názorovému kmeni. V antropologii se takové myšlení nazývá tribalismus.
Pokud patříte v oblasti Papua Nová Guinea k odlišnému domorodému kmeni, nevnímá vás už prakticky válečník jako lidskou bytost, a proto je zcela v pořádku, když vás uloví, zabije a sní váš mozek a vnitřnosti. V našich končinách válka mezi kmeny probíhá s podobnou intenzitou s tím rozdílem, že sice každý může svobodně změnit názor, ale pak to znamená být ze svého kmene vyloučen.
A to je pro většinu lidí příliš bolestná zkušenost, protože je spojena se ztrátou přátel a sociálního kapitálu. Sociální kapitál, tedy naše síť vztahů, vazeb a kontaktů, však často představuje největší bohatství, kterým moderní člověk disponuje. Proto si ho obvykle hýčkáme a chráníme jako oko v hlavě. Jakou váhu má jeden názor oproti přátelství?
Přitom se celý problém točí kolem jednoduché otázky. Funguje očkování a je dostatečně bezpečné? V českých zemích se očkuje od roku 1821, tedy rovných 200 let. První vakcína byla proti pravým neštovicím a smrtelně nebezpečnou chorobu se díky ní podařilo vymýtit.
Proti spalničkám se v Československu začalo očkovat v roce 1969 a výskyt nemoci o pár let později klesl na nulu. Podobný efekt mělo očkování proti zarděnkám či záškrtu. Aktuálně je v Česku povinné očkování proti devíti nemocem. A protože je povinné – tedy masivní i plošné – všechny tyto nemoci z populace prakticky zmizely.
Pokud jde o vakcíny proti covidu, každý má právo na vlastní názor, ale nikoli na vlastní fakta. Srovnání zemí, kde se očkuje s různou intenzitou, mluví za vše. Čím víc očkovaných, tím méně mrtvých. Vakcíny fungují.
Je lepší získat imunitu pomocí vakcíny? Ano, protože oproti prodělání nemoci způsobuje očkování jen minimum zdravotních problémů. Je technologie mRNA dostatečně bezpečná? Ano, protože se vyvíjí už deset let a u užívaných vakcín proběhly všechny standardní obsáhlé klinické testy, aby mohly být zařazeny velkými regulátory mezi standardní léčiva.
Není divné, že je potřeba třetí dávka, když se o tom na začátku roku nemluvilo? Není, vědecké poznání se vyvíjí a třemi a více dávkami se běžně očkuje u mnoha vakcín, například proti známé klíšťové encefalitidě.
Už dvě dávky však na dlouhou dobu zvyšují ochranu proti těžkému průběhu a tedy proti přehlcení nemocnic.
V čem je tedy vlastně problém? Proč se covidové očkování vůbec řeší a lidé nejsou rádi jako u jiných vakcín v minulosti, že je dostupné v dostatečném množství a zdarma?
Problémem je dnešní svět. Sociální sítě, zahlcení dezinformacemi, nedůvěra v autority, neschopnost samostatně kriticky myslet a infantilita jako nový hrdý životní postoj. Realita je dnes zkrátka příliš složitá a příliš propojená.
Jedinou jistotu pro mnoho lidí představuje rodina a názorový kmen, ke kterému přísluší. Samostatný superproblém pak tvoří mizerná komunikace ze strany vlád prakticky všude v západním světě.
Z pohledu ekonomie lze například dokázat, že je pro společnost ekonomicky výhodné za druhou a třetí dávku očkování lidem platit. Jenže tady se místo vysvětlování, chytrých PR kampaní a pozitivní motivace zvolila taktika síly, masivního donucování a označování neočkovaných za občany druhé kategorie.
Každý tlak logicky vyvolá silný protitlak, kdy jde rozum stranou a vítězí emoce. Dojmy nad pojmy – a z toho plynou další emoce. Příznivci očkování vědí, že vakcinace bude mít úspěch jen tehdy, když jí projde aspoň osmdesát procent lidí, a tak hystericky tlačí na neočkované ještě víc.
Nový tlak logicky působí ještě větší odpor a porodí ještě víc agresivních pseudoargumentů, proč je covid (anebo aspoň očkování proti němu) podvod. Výsledkem je víc mrtvých, víc dlouhodobých postcovidových syndromů, víc lockdownů a víc zhrzení a nenávisti.
Napadení zdravotníci ze strany lidí, kteří v sobě mají minimálně devět povinných vakcín, ale až k té desáté covidové se cítí být státem bezohledně donuceni, nebo antivaxeři lapající po kyslíku na JIP, kteří v posledním tažení na doktory chrčí, že covid je podvod a že mají jen těžkou chřipku… Ti všichni jsou jen smutným mementem nezvládnutého společenského dialogu v postmoderní tribalistické době.
Co s tím? Nevím, ale zvažte radu na závěr. Pokud jste dočetli až sem a cítíte, že vás zaplavuje nesouhlasná vlna emocí, prostě zavřete okno svého prohlížeče. Přečetli jste si jen další text se subjektivním pohledem na věc, nikoli vyhlášení války.
Neplánuji vám sníst mozek ani vnitřnosti. Tak se o totéž v opačném gardu nemusíte pokoušet ani vy.
