Co je
ještě únavnější než proticovidová opatření? Věčné
brblání proti nim. V národě, který lze definovat větou
„kveruluji, tedy jsem“, není sice reptání ani trochu
překvapivé, to ale na jeho únavnosti nic nemění.
Prameny nespokojenosti teď vytryskly i v souvislosti s nařízením,
že od listopadu mají být personálem kontrolováni hosté
restaurací ve smyslu, zda jsou očkováni, případně zda mají
negativní test nebo nemoc v posledním půlroce prodělali.
Nářky proudí z obou stran – od části hostů i od části restauratérů. Ozývají se řeči o buzeraci, omezování lidských práv, také o neúměrném zatěžování personálu.
Svatá prostoto!
Blíží-li se k nám předem ohlášený uragán, lidé si nevyjdou zbůhdarma na špacír a nejen v restauracích se budou ochotně zatloukat okna. Ano, milovníci procházek budou omezeni a vlastníkům a zaměstnancům podniků přibude práce. Všechno je to protivně nemilé, ale pořád neskonale lepší než ležet pod vyvráceným stromem nebo se brodit ve střepinách vytlučených oken a sčítat škody.
Rozumná je prostě snaha chránit se. Neznamená to automaticky,
že tato snaha vyjde, ale druhou možností je vystavit svůj život
či majetek napospas pohromě s bláhovou vírou, že se mi nakonec
vyhne (nebo v případě hurikánu v jurodivém bažení po důkazu,
že létat lze i bez křídel).
Vlastně je mně takřka ostudné tohle psát – člověk se u toho cítí jako adept pro účast v mistrovství světa v kázání banalit. Přesto ještě jedna banalita, odpusťte, tentokrát v podobě popisu situace. Přijedete-li do hospody v Německu nebo Rakousku, číšník vás poprosí o covidový doklad, vy mu ho ukážete, případně si na stole načtete do mobilu QR kód a poté v něm vyplníte údaje. Tím to hasne, tak jednoduché to je.
V předchozím popisu není žádné dobrodružství a je v něm asi tolik šikany jako v Grónsku meruňkových sadů. Čeští kolegové německých restauratérů si sice minimálně částečně právem stěžují, že k nim vláda posílá více či méně zmatečné signály, ale neměli by zapomínat, že kontrolou hostů (nikoli ověřováním pravosti jejich dokladů) si pojišťují vlastní byznys.
Pojišťují si, aby i v pohnutých časech mohli zvolat „a přece se točí!“. Tedy v jejich případě čepuje.
Po banalitách je dobré zmínit hojně sdílená facebooková
„moudra“. Například: „Není přijatelné, aby se člověk při
návštěvě hospody, holiče, fotbalového zápasu nebo třeba kina
musel už navždy prokazovat očkováním proti covidu nebo
negativním testem. Není přijatelné dovolit politikům takto
omezit naše svobody. A rozhodně není správné mluvit o tom jako o
návratu k normálu.“
K tomu několik nesmělých poznámek. Konkrétně tři.
1. Svoboda přináší možnost volby a každá taková volba nutně přináší důsledky. Jsem-li vegetarián, nepochutnám si na steaku z Anguse. Rozhodnu-li se pro dovolenou v Tichomoří, neuvidím alpské velikány. Neprokážu-li se v hospodě, zbývá mi lahvové na mrazáku.
2. Dosažitelný normál se spíš než životu před covidem (jenž patrně nadobro skončil) bude rovnat životu s covidem, v lepším případě životu po covidu. V dopravě vznikl kdysi nový normál po zavedení semaforů, nešlo ho ignorovat a ani popírat, nešlo se mu bránit zdemolováním řečnického pultu za aplausu.
3. Citace z Facebooku obsahuje slůvko „navždy“. S covidem nežijeme ani dva roky a byť je to velmi stresující a velmi vyčerpávající doba, „navždy“ vážně vypadá jinak. Pochopitelně, toto „navždy“ je myšleno spíš jako memento do budoucna, jenže právě proto, aby se nekonalo, přicházejí mnohá opatření, proti nimž autoři pamfletů na sociálních sítí paradoxně brojí.
A to je vše. Konec banalit, konec mouder. Tečka. Máte-li ji v
mobilu, ukažte ji v hospodě.
25. 10. 20214 min
Filip Saiver
redaktor Forbes Česko
Ve Forbesu od ledna 2020, novinářem od roku 1994. Baví jej hledat velké příběhy i tam, kde zdánlivě nejsou. Věří totiž, že velké příběhy jsou všude.
