Jeho revírem je český jazyk a jeho nepřáteli jsou nejčastěji politici, špatná nálada a čím dál více i umělá inteligence. Raper Kato, legenda mezi českými textaři, vydal desáté album a důrazně odmítá zpomalit. Kromě toho ale odmítá i předat kreativitu algoritmům.
Adam Svatoš má pověst člověka, který umí s rodnou řečí kousky, fígle a přemety, za něž by se nestyděli ani v Ústavu pro jazyk český. Věnuje se rapu a vydal svou desátou desku coby víceméně jednočlenná kapela Prago Union. Vystupuje však jako Kato.
Jeho texty jsou hutné a plné metafor, hříček, lingvistických vtípků a drobných slovních kreací, kterých si často nevšimnete ani na druhý či třetí poslech. Undergroundový „chlupatý“ zvuk doplňuje Katův specifický přednes, jejž poznáte ihned. Raper totiž nemá zuby, respektive má nasazovací. Na nahrávkách ale rapuje výhradně bez nich a jeho styl je tak zcela nezaměnitelný.
S legendárním uskupením Chaozz, kterého byl Kato ještě pod přezdívkou Deph na přelomu tisíciletí součástí, vyhrál Českou Grammy, předchůdce cen Anděl. Na nich pak triumfoval s Prago Union dokonce dva roky po sobě.
V červnu pokřtěné Nekorektum je jeho desáté studiové album, skládá ale také hudbu pro interprety jako Mirai nebo Chinaski, píše písničky pro divadla a občas pro filmy a seriály. Koncerty s ním odehrává DJ Ramel a často i kapela složená z kytary, bicích, basy a kláves.
V nové době mu ale vyvstává potenciálně velmi silný konkurent: umělá inteligence. Jenže to by nebyl svérázný raper, aby si z toho nedal svými slovy „kotel prdelačky“.
„Jasně, možná reprodukuje nějakou mou starší písničku, ale novou neudělá tak jako já. Nikdy. Vždyť je to jen hodně velká kalkulačka, která dělá aritmetický průměr nějakých dat,“ říká šestačtyřicetiletý muzikant, který sice vystupuje pod názvem Prago Union, nedávno se však z hlavního města přestěhoval do Brna.
Jak je na tom umělá inteligence s jazykem a slovními hříčkami?
Pokud chce někdo nechat AI zkontrolovat, co napsal, aby to bylo gramaticky správně, to je v pohodě. To je to, co má AI dělat. Já myslím, že AI je jako automatická pračka, protože je to prostě nástroj, který má lidem ulehčit od věcí, které jsou opruz a lidi je nechtějí dělat.
Ale není to na dělání umění. V takových případech si ťukám na čelo. AI, co maluje obrázky nebo dělá písničky? Mně to přijde dost zvrácené. Ale nebojím se toho. Vždycky tam bude cítit ta osoba, která umění tvoří, je toho nedílnou součástí, včetně jejího pohledu na žitou zkušenost. AI nikdy nebude dělat písničky sama od sebe, vždycky to bude na zadání od někoho.
Takže obava z nahrazení není?
Toho se nebojím. Možná ale bude potřeba být o to originálnější, aby bylo předem jasné, že to žádná AI není. Bavil jsme se o tom s Liborem Lisým z Warner Music, jemuž jsem říkal, že by to chtělo nějaké samolepky Vytvořeno AI. A on mi říká: „Ne ne, to bude naopak. Tam budou samolepky Vytvořeno člověkem.“
A nevnímáte to v něčem ani jako konkurenci?
Ne. Ale myslím, že bychom se měli soustředit víc na to, že AI má být nástroj. Že cílem není stvořit myslící bytost. Proč taky? Má nám hlavně ulečovat život, abychom mohli dělat hudbu a umění.
Zkoušíte s AI experimentovat? Třeba dotahovat metafory nebo motivy pro písničky?
Jazykově vůbec ne. Umím si to představit zcela výjimečně u muziky, kterou si dělám taky sám. Umělo by to vytvořit třeba sample. Ale zatím jsem to použil jen jednou na minulé desce, když jsem potřeboval hlas navigace do refrénu písničky. A na internetu jsem našel stránku, kde stačilo něco napsat a ono to řeklo v hlase, který zněl přesně jako navigace. Tak jsem to použil. Ale jindy mě to ani nenapadne.
K čemu by to bylo dobré? Vždyť je to můj pohled a dělám to já. Nevím, co bych pak dělal. Celé dny bych jen fetoval a jednou za týden zapnul AI, aby mi udělala písničku.
Nevěříte, že když si AI za rok či dva plně načte vaši kompletní tvorbu, že by vás uměla replikovat tak, že to lidé nepoznají?
Mě už má AI určitě načteného, i když ji na mně trénovali nelegálně, že jo? Když se AI zeptáte na Prago Union, ví přesně, o co jde. A když dostane za úkol vytvořit něco, co má znít jako Kato, tak to udělá.
Jasně, možná reprodukuje nějakou mou starší písničku, ale novou neudělá tak jako já. Nikdy. Vždyť je to jen hodně velká kalkulačka, která dělá aritmetický průměr nějakých dat. Pamatuju si, když se AI nějací fanoušci ptali, která písnička Prago Union je nejlepší. A vyšly jim písničky, které jsem v životě nenapsal. Ale jestli nás to má všechny nahradit, dobře nám tak.
Úryvek ze skladby Slovopast
Kvalitní kontakty byznys posilujou,
ale moje kontakty už nějakou dobu jenom voxidujou.
Rád rušim, to není zločin.
Neopustim směr, dokud message nedoručim.
Akorát z těch strachů
neumim generovat stohy prachů, no co?
Aspoň nemusim nosit lopatu
na cestu k bankomatu.
Co dnešní čeština? Vy si v textech s anglicismy, jež jsou dnes běžně slyšet, nehrajete skoro vůbec…
U mladých to slyším hodně, to je fakt. Mně to nevadí, ale přijde mi to zbytečný. Myslím, že máme hezkej jazyk. Ale je pravda, že mně se třeba vždycky v angličtině líbilo slovo actually. A mladí to teď říkají úplně běžně, i v české větě. Je to svým způsobem legrační, ale mám pro to pochopení. Navíc nejlepší český překlad by byl vlastně nebo ve skutečnosti, ale to není ono. Vrásky z toho však nemám, myslím, že se z toho zachová v češtině jen hodně málo.
A neláká vás občas v rýmování využít něco z angličtiny, která je všude kolem?
Zkoušel jsem to už dřív, ale není to vůbec pr**l. Jsem spokojený s češtinou. Angličtina je na rap ideální, protože je stručná a většina slov je jednoslabičných nebo dvouslabičných. Takže se z toho dá postavit jakýkoli rytmus. Čeština je ukecanější, ale zase má tu výhodu, že můžeš říct jednu věc deseti různými způsoby a každý namaluje trochu jinou náladu. Člověk si víc vyhraje.
A čistě v angličtině vás to nelákalo?
Jo, dávno jsem dvě anglický demo nahrávky udělal, ale to byla devadesátá léta. Pak mi došlo, že oni mají svých raperů dost. A abych používal angličtinu tím způsobem, jakým používám češtinu, to bych tam musel aspoň deset let žít.
Kdyby vám ale bylo dneska dvacet let a s rapem jste začínal, asi by se tam anglicismy objevily, že?
To nevím. Kdyby mi bylo dvacet, narodil bych se do jiné doby a žil jinak a mluvil jako dnešní dvacátníci. Ale zároveň si nemyslím, že to vydrží a že budou v padesáti v konverzaci používat actually.
Změnil se způsob, jakým mladí konzumují umění? Řešíte u své tvorby, že se lidé naučili klipovitosti?
U svých věcí na to kašlu. Videí taky moc nedělám. Ale je pravda, že často si lidi poslechnou jen to, k čemu video mám. Rád bych založil nějakou organizaci za poslouchání alb. Protože je to mnohem větší zábava než se snažit chytit posluchače během prvních pár vteřin, na to já nehraju. Nemám totiž ambice získávat nové posluchače mezi mladými. Prostě spoléhám na to, že lidi už vědí, co jsem zač, a když si mě jdou poslechnout, tak vědí proč.
Písničky dělám ze života, a ne ze sociálních sítí.
A to není staromilství. Já mám jen na muzice rád něco jiného než prvních třicet vteřin. Dělám ji tak, abych ji chtěl já poslouchat. I proto mám pořád alba, která mají sedmdesát minut. A přitom mi všichni říkají, že dneska má být na albu tak deset písniček. A to jako proč? Prostě tady máte mých sedmdesát minut a klidně si to poslechněte natřikrát.
V roce 2011 vám vyšla deska V barvách, mimořádně odvážný projekt, kde byla každá písnička o jiné barvě. Ale těžko se to propaguje třeba na sociálních sítích. Cítíte tuhle odvahu pořád?
Cítím. Určitě bych to udělal znovu. Pro mě socky začínají až ve chvíli, kdy mám hotovou desku. Písničky dělám ze života, a ne ze sociálních sítí. To je taky jen nástroj, nebo by alespoň měl být.
Říkal jste, že lidé vědí, proč vás poslouchají. Neznamená to nějaké očekávání, že Prago Union bude znít vlastně pořád stejně?
Ne, to ne. Myslím, že se to snažím posouvat pořád, ale taky lidi, kteří mě poslouchají, vědí, že to asi nebude žádná revoluce. Že vím, jakou hudbu mám rád. Nechci dělat něco, co se mi nelíbí. To bych mohl jít dělat do McDonalda a mělo by to úplně stejný efekt. Vždycky jsem zvědavý, kam jsem novou desku posunul.
A kam jste posunul Nekorektum?
Blíž k další desce.
Chtějí ale lidé na koncertě ty nové věci slyšet? Nepřijdou spíše na ty svoje pecky?
Jasně že chtějí slyšet svoje pecky. Ale já jim je zahrát chci, naštěstí mě neomrzely. Jen je fakt, že s každou další deskou je samozřejmě těžší do toho vecpat nějaké nové věci, takže nakonec dělám takový mix.
Vždycky tam však mám své tahouny. Ne proto, že bych na ně spoléhal, ale prostě chci, aby se lidi bavili. A vím, že jsou některé, které tam prostě být musejí. Třeba jednou udělám nějaké speciální turné, které složím jen z písniček, jež jsme nikdy nehráli.
Vaše texty jsou lyricky mimořádně hutné, jak velkou část svých písniček byste dokázal na koncertě teď odrapovat správně?
Je rozdíl to dát z hlavy a dát to z hlavy do beatu. Většinu textů bych nějak dohromady dal, ale zároveň by to ve většině případů nebylo tak, že bych to mohl rovnou na pódiu rapovat. Důsledek skutečnosti, že si to celé dělám sám: píšu texty, nahrávám, míchám hudbu… Takže to pak slyším milionkrát ještě dřív než někdo druhý poprvé. Čili když dodělám desku, pamatuju si víceméně všechno. Teď mám registrovaných oficiálně asi pět set písniček.
Jak dlouho chcete rapovat?
Dokud budu stát na nohou. Zatím to nevím, zatím mám co říct. I kdyby moje muzika přestala někoho zajímat, budu ji doma dělat sám pro sebe. Vždycky jsem si myslel, že rap není omezený věkem, a teď právě přichází doba, kdy se ukáže, jestli je to pravda. Třeba mému oblíbenci, raperovi KRS-One, je dneska šedesát. Asi se spíš ukazuje, že když publikum vyroste s tebou, není to problém.
To je pro žánr asi dobrá zpráva, ne?
To určitě. Byť je samozřejmě těžké si představit, že bys v padesáti letech rapoval o tom samém, o čem rapují mladí. Třeba o penězích. Spíš si myslím, že si najdeme něco, co bude trvanlivé.
Foto Marek Musil
Změnil vás jako umělce fakt, že máte děti?
Nevím, ale asi tě nutně změní každý životní vývoj. Jen nemyslím, že nějak závratně. Život mi to taky nezměnilo. Živím se tím, k čemu patří i trochu divočejší život, spíš mi to život výrazně obohatilo. Vždyť já mám na děti víc času než normální otec, že jo? Ten je vidí přes týden, když přijde z práce a dá jim dobrou noc a pak na ně má víkend. Já to mám naopak. O víkendech hraju, ale pak na ně mám celý týden. Chodím s nimi do studia a můžu se jim věnovat mnohem víc.
Takže život rapera je vlastně velice rodinný…
Je to tak, skloubit se to dá. Oni ti děti potom, až vyrostou, řeknou, jestli jsi to dělal dobře, nebo ne.
Jaká je vaše desátá deska Nekorektum?
Je to Prago, ale svým způsobem ostřejší a přímočařejší. Bere si něco z éry Chaozzu, který byl až moc přímočarý. Ale to bude asi tím, že na Nekorektum je víc písniček o politice.
Je to protest album?
Protest… Myslím, že alespoň máme zase proti čemu protestovat. Svým způsobem to protest je, asi se tomu tak říká. Ale já jen prostě cítil potřebu se vyjádřit k tomu blázinci, co se všude ve světě teď odehrává. I to je návrat k Chaozzu – písničky mají jasné téma, jasné ohraničení. Není to tak abstraktní jako písničky na předchozích albech. Protest album jsem záměrně dělat nechtěl, ale když jsem si prošel svoje zápisky, vypadla na mě tahle témata sama od sebe.
Pořád si na cárky papíru píšete nápady na rýmy a metafory a pak je taháte?
Jo, to dělám pořád. Jen to samozřejmě netahám náhodně, dávám to na hromádky podle témat.
Baví vaše hudba pořád mladé? Má jim Prago Union co nabídnout?
No, chvíli to vypadalo, že mladý Prago moc neznají, dělávali jsme si srandu, že jsme pro dědky. Ale teď se to začíná měnit. Potkávám spoustu mlaďochů, kterým se Prago líbí. Jsou to teda často lidi z různých uměleckých kruhů nebo ti, kterým vadí přihlouplost současného rapu a hledají něco víc.
Ale nesnažím se primárně získávat si mladé posluchače, protože ti mají jiné starosti. S námi publikum vyrostlo a dnes už tam nejsou jen mladí. Akorát tedy ti jsou nejsignifikantnější, protože táhnou ekonomiku muziky. Mají čas muziku poslouchat a mají rodiče, kteří jim na to dávají peníze.
To bylo naše publikum v dobách Chaozzu. Tuhle dobu už máme za sebou, honit první místa už nepotřebujeme, to je stres. Máme radši to svoje druhý, třetí, jak já tomu říkám. Protože chci dělat muziku. A dokud to baví někoho dalšího, což tak působí, tak ji asi budu dělat dál.
Úryvek ze skladby Zase ty lidi
Lidi jsou v jádru dobrý, tomu jsem se rozhod věřit
Zvlášť dobrý jsou ve snaze to rozhodnutí změnit
Maj všechno, co potřebujou, ale málo vůle
Hodně zvůle
Zbytečně cvrkaj kuličky mimo svůj ďůlek
Vůbec
Čas od času by si měl každej dát facku, je to úlet
…
Lidi často mluví, ale ne vždycky něco říkaj
Maj pocit, že je ticho trapný, a tak před ním utíkaj
Jazyk je dobrej pomocník, ale špatnej pán
Empatie je dobrej způsob a život skvělej plán.
A jaká je tedy dnes ekonomika hudby?
To je jednoduché. Dřív byly koncerty reklama na desku, dneska je deska reklama na koncerty.
Takže výrazně našlapanější harmonogram koncertů?
To jo. Mě to živí. Prodej desek nebo streamování hudby moc ne. To spíš funguje jako marketing. Odměny, které mi dává třeba Spotify, jsou tak trochu legrační. Ale stejně to tam člověk má, protože chce, aby ho lidi poslouchali. Ale zase je pravda, že mi to jednou za čtvrt roku pomůže vytrhnout trn z paty.
Přemýšlíte nad tímhle aspektem, když koncipujete desku?
To zase ne. Dělám to primárně pro sebe, protože jedině tak to může dát něco i někomu dalšímu. Kdybych to takhle promýšlel, tak to vůbec nemá smysl dělat. Takových už bylo hodně a byla by to ztráta času. Chci to dělat jazykem, který vyjádří, co chci. A zároveň mu budou rozumět lidi, kteří si to poslechli.
Když si děláte hudbu sám, chce ji po vás někdy někdo další?
Určitě, občas se hodí někomu nějaký beat, ale není to moc často. Dělal jsem beat třeba pro Modré Hory, Tonya Graves si ode mě vzala nějaký beat. Ale moje hudba je taková specifická a navíc ani lidi z branže často nevědí, že si hudbu dělám sám.
Ostatně už jsem vás zahlédl jako autora hudby i pro seriály, třeba Čtvrtá hvězda od České televize…
Kdyby po mně zase někdo něco chtěl, tak milerád. Mám tvorbu hudby jako takovou odpočinkovou činnost, u textů cítím větší odpovědnost, když vlastně mluvím k veřejnosti. Sem tam ode mě chtějí třeba divadla, abych jim něco zrýmoval, takže jsem napsal pár písniček i pro dvě vystoupení. A teď pracuju na třetím.
Na muzikál byste si troufl?
Určitě bych se o to pokusil.
Říká se o vás, že jste básník…
Dásník.
Dobrá. Ale pro koho jste třeba z české scény něco dělal?
Tak napsal jsem třeba dvě pecky pro Mirai. A chystáme něco s Chinaski. David Gore po mně taky něco chtěl, Bára Poláková taky. Ale zatím z toho nic neproběhlo.
Historicky máte díky jazykové obratnosti zkušenosti s marketingem pro firemní kampaně. Baví vás, jakým způsobem dnes firmy komunikují s lidmi?
Myslím, že co se týče reklamy, jak ji chápu já, tak to už skoro neexistuje. Myslím, že už to totiž není tak velký byznys, jaký býval, když ještě vznikaly velké kreativní kampaně. A přesunulo se to hodně na sítě, kde se jede úplně jiný druh marketingu. Něco zajímavého by tam pracovně asi bylo, ale už určitě ne to, co dřív. Myslím, že bych vymyslel lepší hlášky, než se používají dneska.
Dělali jsme třeba kampaň na Magistra a ta byla postavená na slovních hříčkách podle toho, o jaký časopis šlo. Byla výzva to napsat pro každé médium zvlášť. To mě bavilo.
A oslovují vás někdy firmy, abyste byl přímo tváří kampaně?
Moc ne, naštěstí to nejsou žádné šílenosti. Definuje tě to, co děláš, a podle toho za tebou chodí lidi s nabídkami, takže nabídky nikdy nejsou úplně mimo. Jednou mě třeba oslovil týpek, který tu chtěl začít prodávat nějakou mexickou značku zubních kartáčků, a chtěl, abych mu dělal reklamu. Přišlo mi to vtipné, klidně bych se do toho pustil, ale asi mu to nějak nevyšlo.
