Možná jste je ve čtvrtek při cestě do práce nebo z ní sami zaregistrovali. A pokud ano, pak určitě uznáte, že vidět více než stovku klasických veteránů vyrobených v meziválečném období, kterak hromadně brázdí tuzemské silnice, zákonitě potěší i ty, kdo k automobilům jinak žádný vztah nemají.
Dávné vozy se na zdejších komunikacích neobjevily náhodou. Účastní se retro jízdy, která dává vzpomenout na slavný závod 1000 mil československých, který byl na našem území pořádán mezi lety 1933 až 1935.
Jezdilo se z Prahy do Bratislavy a zpět – a to celé pak rovnou ještě jednou.
Ano, přesně tak, závodilo se dvakrát. Ne snad z toho důvodu, že jednou je to málo a desetkrát moc, ale kvůli najetí vzdálenosti 1600 kilometrů, tedy 1000 mil. Takto dlouhé závody totiž v meziválečném období frčely ze všeho nejvíce.
Dokládá to například věhlasný italský závod Mille Miglia, na jehož startu se tehdy objevovala taková jména, jakými byl legendární Tazio Nuvolari či nezapomenutelný Rudolf Caracciola. Ovšem i v Československu byly v polovině 30. let k vidění dosti zajímavé persony v čele s Jindřichem Knappem, Bohumilem Turkem, Petrem Muchou a mnoha dalšími mistry prvorepublikového volantu.
A na kterých vozech že se tehdy vlastně závodilo? Bylo jich opravdu hodně, a nutno podotknout, že jeden byl hezčí než druhý. Diváci tenkrát na vlastní oči spatřili například ikonickou Pragu Alfa 1800 Roadster, na tu dobu nezvykle vypadající, avšak z aerodynamického hlediska téměř dokonale řešenou Jawu 750 Sport i skvostnou „zet čtyřku“ vyráběnou v Československé zbrojovce. Nechyběly ovšem ani vozy zahraničních značek, ať už se jednalo o Bugatti, Lancii nebo Chrysler.
Vítězný Jindřich Knapp za volantem Walter Standard S v roce 1934
Doby, kdy byla tato nádherná auta běžně k vidění, jsou nenávratně pryč. Dnes si zdejší silnice, potažmo závodní okruhy podmanily zcela jiné stroje, které mají se svými předchůdci společné snad jen to, že jezdí po čtyřech kolech a řídí se pomocí podobně kulatého volantu. Jedinou možnost, jak staré designérské skvosty spatřit, tak naskýtají muzea nebo právě akce podobné té, kterou v těchto dnech pořádají nadšenci ze spolku Veteran Car Club Praha.
Start letošního ročníku připomínkového závodu 1000 mil československých byl naplánován na čtvrtek 13. srpna. Vyjíždělo se časně z rána z pražské Opletalovy ulice, kde sídlí Autoklub České republiky, přičemž trasa prvního dne dále vedla mimo jiné přes Kolín, Havlíčkův Brod, Domašov, Břeclav a Kúty až do Bratislavy.
V pátek se veteráni z hlavního města Slovenska vydají směrem na sever přes Plavecký Mikuláš, Trstín, Smolenici a zpět do Bratislavy, aby následující den, kdy je naplánovaná závěrečná třetí etapa závodu, mohli znovu přejet hranice České republiky a vydat se přes Hodonín a Chotěboř opět ku Praze.
Komu benzin od přírody voní, si tuto akci určitě ujít nenechá. Vidět tolik veteránů najednou se totiž zas tak často nepoštěstí. Tedy pochopitelně za předpokladu, že jeden takový zrovna neparkuje u vás doma v garáži a podobných kratochvílí se neúčastníte hned několikrát do roka. Přesně tak, jako to má například Adam Bažant z Mladé Boleslavi, který svůj volný čas rád vyplňuje pohodovou jízdou v překrásném Austinu Healey 3000 Mk3.
Pravda, zmíněný automobil je o něco mladší než ty, jež se aktuálně účastní vzpomínkové jízdy, ale i tak se jedná o zasloužilého veterána se vším všudy. Vůz vyrobený ve Velké Británii v roce 1964 zakoupil Bažantův dědeček před dlouhými 16 lety v americkém Coloradu, a to za zhruba půl milionu korun i s dopravou do České republiky. Za takové peníze se však už nyní s největší pravděpodobností sehnat nedá.
„Dneska se podobné vozy i v rámci Evropské unie pohybují řádově na dvoj- až trojnásobku téhle hodnoty,“ přibližuje Bažant. „Dalo by se tedy říct, že jde i o poměrně slušnou investici, byť to zdaleka není hlavním důvodem vlastnictví,“ dodává Bažant, kterého na této „hračce“ nejvíc baví, jak je „hlučná, zábavná a pěkná zároveň“.
Pořídit si takového veterána je jedna věc, tou další pak je udržet jej v provozuschopnosti a pravidelně mu prohánět perka. Což jak se ukazuje, také není úplně levná záležitost.
„Náklady jsou hodně závislé na množství ujetých kilometrů – vzhledem ke spotřebě benzinu přibližně 15 litrů na 100 kilometrů se i krátký výlet na zmrzlinu dost prodraží,“ vypočítává Bažant. „Řádově je ale moje vozidlo rozhodně jedno z těch levnějších a jednodušších na provoz, protože na rozdíl od starších nebo výjimečnějších vozů je možné na něj z druhovýroby bez větších problémů sehnat většinu náhradních dílů. A jejich ceny nejsou nijak výrazně přemrštěné.“
Austin Healey 3000 Mk 3 s Adamem Bažantem za volantem
Co se týče „běžné“ přípravy na sezonu spočívající ve výměně oleje a podobně, pak se podle Bažanta bavíme třeba o ceně maximálně o 30 procent vyšší, než kolik by člověk zaplatil v autorizovaném servisu za moderní auto.
Kromě běžné péče je ovšem nutné počítat s tím, že vzhledem k pokročilejšímu věku dotčených vozidel tu a tam „prostě něco upadne, ohne se, prodře a přestane fungovat“, což je pochopitelně další investice, po níž zůstane vaše portmonka hubenější.
Většině podobných neduhů lze podle Bažanta předejít poctivou údržbou, co konkrétního tím ale má na mysli? Jednoduše řečeno, spoustu času stráveného v poloze ležmo na podlaze své garáže. „Ten poměr vychází zhruba na 1 : 5. Tedy na jednu hodinu jízdy pět hodin pod autem,“ vysvětluje fanoušek veteránů s úsměvem.
Všechna péče věnovaná čtyřkolovému příteli, v jehož útrobách hřmí třílitrový řadový šestiválec o výkonu 148 koní, se ale rozhodně vyplatí. Už jen proto, že na podobných závodech a srazech, které se v období od března do října konají v Česku zpravidla každý víkend, panuje vždy skvělá atmosféra.
„Já osobně mám asi nejraději tu pohodu a setkání lidí podobného ‚postižení‘. Záměrně ale vybírám akce, kde nejde ani tak o tvrdé vítězství v nějaké disciplíně, jako spíš o možnost společné projížďky po zajímavé trase, pobavení se s kolegy, získání nových myšlenek a inspirace k opravám a úpravám a tak podobně,“ popisuje Bažant. Navíc na akcích rozhodně není nouze o nějaké to dobrodružství. To když vám i přes veškerou vaši snahu vůz prostě a jednoduše vypoví službu.
„Naposledy se mi to stalo právě při veteránské soutěži, kdy jsme trochu zabloudili, sjeli z trasy závodu a jali se s navigátorkou v osobě mé manželky studovat správný směr. Auto jsem odstavil u krajnice, zhasl motor a znovu už nenastartoval. Následoval potupný odtah na laně. To už ale k takovým akcím zkrátka patří,“ uzavírá s nadhledem.
