Před vypuknutím pandemie ho široká veřejnost neznala. Záhy se ale stal jednou z nejdůležitějších osob v boji proti koronaviru – a to nejen v Česku, ale na celém světě.
Virolog Tomáš Cihlář a jeho tým ze společnosti Gilead stojí za vývojem Remdesiviru, původně vyvíjeného v boji proti ebole. Teď je to jeden z léků, které se v Česku podávají při léčbě onemocnění covid-19. Za boj proti virovým a bakteriálním nákazám mu aktuálně udělil mimořádnou cenu Nadační fond Neuron. Společně s ní získal i prémii 1,5 milionu korun. Tou chce podpořit mladé vědce působící v oblasti boje proti infekčním onemocněním.
„Naše práce je týmová, takže je to především významné ocenění nejen mého úsilí, ale i dlouholeté práce všech mých kolegů v Gileadu, kteří přispěli k vývoji Remdesiviru a mnoha dalších antivirových preparátů,“ řekl vědec ve vyjádření pro Neuron.
K této události mimořádně uvolňujeme část titulního rozhovoru s Tomášem Cihlářem z dubnového vydání magazínu Forbes.
Doktor Naděje
Žádný jiný Čech nevzbuzuje v současném světě tolik nadějí. Tomáš Cihlář a jeho tým ze společnosti Gilead stojí za objevem a vývojem látky Remdesivir, nejvážnějšího adepta na účinnou léčbu koronaviru. V ideálním případě by mohl být lék k dispozici už v květnu, český vědec má ale i špatnou zprávu: riziko virových epidemií se může v budoucnu zvyšovat.
Ujištění na úvod: při následujícím rozhovoru byla mezi tazatelem a respondentem udržována bezpečná vzdálenost. Lépe řečeno hodně bezpečná vzdálenost. Přesně řečeno 9300 kilometrů. Otázky byly kladeny telefonicky z Prahy, Tomáš Cihlář na ně odpovídal ze San Franciska. Ještě v únoru bylo přitom interview předběžně koncipováno do podoby osobního setkání v tuzemské metropoli, pak ale nabraly události turbulentní spád.
I vy jste rozsahem a rychlostí nákazy zaskočen?
Musím přiznat, že ano. Co se týká koronavirů, tušili jsme z nedávných epidemií SARS a MERS, čeho mohou být tyto viry schopné, přesto je chování nového koronaviru nečekané.
V čem přesně?
Je vždy složité předvídat rozsah epidemií – koronaviry mají potenciál přenést se ze zvířecích druhů na člověka a těžko rozpoznat, jak agresivní jednotlivý virus bude. Přesto: tak agresivně a s dopadem v tak velkém měřítku se predešlé koronaviry zkrátka nechovaly. Navíc když srovnáme chování nynějšího koronaviru v Itálii a řadě jiných zemí, vidíme značné rozdíly, a i když část z toho může být způsobena rozdíly ve vládních opatřeních či v kapacitě a připravenosti zdravotnické infrastruktury nebo věkem populace, nejsem si jist, jestli těmto rozdílům zcela rozumí i sami epidemiologové.
Když se podíváte na jarní statistiky, procenta úmrtnosti se zdají být v Itálii výrazně vyšší než v mnoha jiných zemích. I když nejsem odborník na šíření infekcí v široké populaci, myslím si, že striktní opatření včetně dodržování doporučené fyzické separace jsou vrozhodně namístě.
Přísná izolace je jedna věc, skutečným triumfem by ale byl lék a v tomto ohledu se všichni nejvíc upínají na látku Remdesivir vyvinutou vaším týmem. Nejste kvůli tomu pod neúměrným tlakem?
Uvědomuji si, že se k nám upírají neuvěřitelně vysoká očekávání a my bychom je samozřejmě nechtěli zklamat. Naše práce je ale v tuto chvíli téměř hotová: udělali jsme maximum, abychom Remdesivir připravili pro klinické zkoušky, ty jsou nyní v rukou lékařů a vznikne z nich objektivní a nikým neovlivnitelný závěr. Látka zkrátka buď bude proti koronaviru fungovat, nebo ne. Pokud zafunguje, bude to vynikající, jestliže nikoli, budeme se snažit poučit. Zda tedy cítím tlak? Toto je vyloženě týmová práce, takže i tlak je rozprostřen na celý tým, který za Remdesivirem stojí.
Takže spíte dobře?
Ano. Především proto, že nespím tak dlouho, jak bych asi potřeboval. Současné dny jsou náročné a já jsem večer opravdu docela unavený, proto mi usnout nedělá problém. Jistou výhodou je, že Remdesivir byl nasazen už proti ebole. Díky tomu víme, jak se v infikovaných tělech pacientů chová. Rozumíme tomu, jaké vedlejší účinky může látka mít, jak se může podávat a podobně. Tohle vše přispělo k tomu, že šlo velice rychle naplánovat počátky klinických testů v souvislosti s koronavirem.
Mluvíte o velké rychlosti, mnoha laikům se ale naopak zdá, že rozhodnutí o osudu léku a jeho možném uvedení na trh se vzhledem k nouzi vyvolané pandemií vleče.
Aby byl jakýkoli nový lék orgány pro kontrolu léčiv povolen k širokému použití, je nutno projít mnoha kroky klinických zkoušek. Teprve na jejich základě lze interpretovat, zda má látka opravdu potřebný efekt a jestli nevyvolává vedlejší účinky, které by ve finále mohly nemoc naopak zhoršovat. Je řada příkladů, kdy se musel klinický vývoj zastavit, protože látky nejenže postrádaly účinnost, ale byly pro pacienty přímo toxické. K takovému zjištění vždy vede dlouhá cesta, přičemž například to, že je látka účinná na laboratorních zvířecích modelech, pořád nezaručuje, že bude prospěšná lidem.
Podle testu Remdesiviru na zvířatech je naděje, že by mohl na COVID-19 fungovat, ale zatím jsme pouze u té naděje a bez přísných klinických zkoušek by při širokém nasazení mohli být někteří pacienti potenciálně vystaveni ještě většímu riziku, než jaké přináší vlastní nemoc. Samozřejmě chápu, že v kritických chvílích lidé říkají: Dejte nám Remdesivir, vždyť nemůže uškodit! Takhle jednoduché to ale není a ani nemůže být. Snažíme se postupovat, jak to nejrychleji jde.
Remdesivir byl s relativně pozitivními signály vyzkoušen i na pacientovi v Česku – měl jste na tom podíl?
Poslal jsem do Česka některým lidem ve vedoucích pozicích kontakty na příslušná místa do Gileadu, aby mohli požádat o nouzové využití látky. Poté jsem se díky docentu Konvalinkovi spojil i s ošetřujícím lékařem pacienta a zjistili jsme, že žádost nemůžeme v našem zaplaveném systému najít, poněvadž těch žádostí byly vskutku tisíce. Nakonec jsme vyjednali všechna povolení a látka byla poslána.
Je zde třeba vysvětlit, že jsou uplatňovány dva mechanismy, jejichž prostřednictvím se nyní může látka k pacientům dostat: kromě kontrolovaných klinických testů je to takzvané nouzové využití, kdy lékařský personál okolo pacienta v kritickém stavu může o lék požádat. Program humánního využití ale není vhodný na masový dosah a pochopitelně také nemůže být součástí monitorované klinické zkoušky.
Nicméně někteří jednotlivci, jimž byl Remdesivir v rámci nouzového využití poskytnut, se již uzdravili.
Je to tak, ale těžko z toho dělat jakékoli závěry, protože řada pacientů přežije a dostane se do normálního stavu, i když ničím léčeni nejsou. Hodně se v tomto směru mluvilo o vůbec prvním případu koronavirové infekce v USA, což byl člověk, který přicestoval v polovině ledna z Číny do Seattlu, udělalo se mu špatně a po podání Remdesiviru se jeho stav během dvou tří dnů rapidně zlepšil. Všude se o tom psalo a řada lidí si tuto zprávu interpretovala tak, že máme lék na koronavirus. Ne, nemáme, byl to jen první malý krůček. Náznak, že má smysl látku dále rozvíjet a zkoumat.
Je pravda, že klinickými zkouškami projde plus minus pouhých pět procent testovaných látek? Že zbytek je – s odpuštěním – odpad?
U infekčních onemocnění je toto procento přece jen o něco vyšší, v tom nám pomáhají některé dobře propracované zvířecí modely, ale je fakt, že předpokládaný potenciál látek ve většině případů selhává. Jednak z důvodu, že nemají žádný efekt, to se často stává u komplikovaných nemocí, jako je třeba alzheimer, poněvadž zvířecí modely nejsou v tomto smyslu dokonalé, a účinnost se proto nedá dost dobře odhadnout. Druhým a patrně ještě četnějším důvodem je to, o čem už jsem hovořil: vedlejší účinky, které nejsou tolerovatelné.
Při posuzování, zda půjde lék používat v širokém měřítku, vždy záleží na vážnosti nemoci a na poměru benefitů a vedlejších účinků. V tom leží i primární riziko pro Remdesivir: jak moc je efektivní a zároveň bezpečný a dobře tolerovatelný, prostě nejde poznat na pěti či deseti pacientech nakažených koronavirem.
Jak vlastně Remdesivir funguje? Představuji si coby laik správně, že jeho účinek spočívá v tom, že zablokuje rozmnožování viru?
Přesně tak tomu je. Virus je autonomní jednotka, jež se rozmnožuje. Je to takový parazit, který na rozdíl od bakterie nemůže být sám o sobě, musí vždy najít hostitelskou buňku, do níž se dostane a uvnitř se množí. Všechny své funkce směruje k jedinému vlastnímu prospěchu – aby se rozmnožoval. Virus s sebou přináší zásadní informaci, genetický materiál, což může být DNA, tedy materiál, jako máme my všichni savci, ale může to být i jiná molekula zvaná RNA.
Aby se virus mohl rozmnožovat, musí tento genetický materiál neustále kopírovat a k tomuto procesu potřebuje stavební kameny, což jsou jednotky, které se řetězí do RNA. Remdesivir působí jako falešná stavební jednotka: je naschvál nadesignovaný, aby ho virus nerozeznal od pravé stavební jednotky. Díky tomu se virus jakoby poplete, vezme Remdesivir, zakomponuje ho do vlastní RNA a tím ji zablokuje. Genetický materiál se nemůže dál množit a kopírovat, čímž se zastaví celé šíření viru v těle infikovaného pacienta.
Nejspíš hloupě mě teď napadlo, že vlastně opíjíte virus rohlíkem.
Existují na to samozřejmě odborné termíny, ale ano, jde to podle všeho i takto vyjádřit. Nastartujeme ve viru v podstatě sebevražedný mechanismus – virus nedokáže rozeznat, že když do sebe absorbuje Remdesivir, zabije ho to. A jsme zpět u profesora Holého, poněvadž tyto látky pracují na principu látek, na nichž před lety pracoval on, jen je zaměřoval na jiné viry, třeba na HIV nebo na hepatitidu. Zakladni princip potlačení viru zablokováním přepisu jeho genetického materiálu je ale pořád stejný.
Díky podobnému mechanismu zablokování může tedy Remdesivir účinkovat na koronavirus i na ebolu?
Ano. Když se podíváte na koronavirus a virus eboly, kopírování genetického materiálu je velice podobné. Je to tím, že mechanismus přepisu RNA je u spousty virů podobný, protože během milionů let vývoje mají společného předka. Zásadní principy replikace genetického materiálu jsou tedy stejné, takže virus eboly i koronavirus lze ošálit stejným falešným stavebním blokem.
Jsou i pro vědce viry pořád záhadou?
Víme mnoho o tom, jak se rozmnožují, jaký je jejich genetický materiál, jak se dají zacílit, aby byla účinná léčba. Víme, jak se tvoří vakcíny a protilátky, třeba právě ebola je skvělý příklad toho, že umíme pomocí vakcíny dobře bojovat s nemocí, na kterou ještě před pěti lety vůbec nic neexistovalo. To všechno víme. Záhada je v tom, kde se berou pořád nové a nové viry. SARS, MERS, teď covid-19.
Některé typy viru mají zjevně přirozenější schopnost přenášet se ze zvířat na člověka, spouštět nové a nové epidemie a v nich různě postihovat rozličné věkové skupiny. Svědčí to o tom, že jde o vysoce flexibilní organismy, které neustále mutují a přizpůsobují se prostředí. Někdy dokonce i tlaku léčebných preparátů, což může vést ke vzniku rezistentních kmenů.
Z toho plyne, že je zřejmě velmi naivní představa o nalezení univerzálního léku na veškeré druhy virových onemocnění.
I když jsou některé typy viru příbuzné a mají společné prvky množení, celkově se mezi sebou velice liší, rostou v různých tkáních a různých buňkách. Podle mě tedy není reálné, aby byla vytvořena univerzální látka, která lidstvo ochrání před všemi dohromady. Je to hezký sen a vlastně by to měl být – ve smyslu ideálu – i důležitý cíl pro lidi a instituce schopné finančně podporovat výzkum. Jen tak bude možné mít v budoucnu k dispozici širokou škálu léčiv a vakcín proti mnoha nebezpečným virům, které by mohly způsobovat další epidemie.
Máme se na další připravit?
Šíření virů výrazně napomáhá rychlá globalizace. Teď se svět zastavil, ale není pochyb, že lidstvo bude v nastávajících desetiletích až stoletích směřovat ke stále větší globalizaci, a řekl bych, že se tím pravděpodobně zvýší riziko problémů obdobných těm, kterým nyní čelíme ve spojitosti s koronavirem. Z tohoto důvodu bude výzkum a vývoj látek a vakcín působících proti novým virům pro budoucnost lidstva existenciální záležitostí.
