Noblesní renesanční zámecká vila by se skvěle vyjímala v Toskánsku. Na návrší nad mosteckou výpadovkou na Prahu však působí křehce a trochu ztraceně. Nestála by tady, nebýt snu a zarputilosti Peroutových, kteří zámeček v Korozlukách znovu vzkřísili z ruin. A to doslova vlastníma rukama.
V dobách své největší slávy ve druhé půlce 19. století zámeček i s rozlehlým hospodářským dvorem patřil rodině zemského rady Karla Emanuela Richtera. Pak v Korozlukách pět dekád hospodařil socialistický stát: po válce byla na zámku ubytovna pro osídlování pohraničí, později zemědělské učiliště a státní statek.
„Když se v 90. letech přijel na zrekvírovaný majetek podívat Karl Richter, málem jej odvezla záchranka,“ vypráví dnešní zámecký pán Miroslav Perout. O Korozlukách, vedle manželky Jany druhé osudové lásce, vypráví s nadšením a květnatě.
Příběh domu, který mezi válkami hostil společenskou smetánku i umělce z Prahy, prokládá příběhy rodiny vymazané z dějepisu i historkami z nekonečných oprav. Třeba jak za nimi přicestoval senior zdaleka, aby mu věnoval peníze na záchranu zámku.
S podmanivým zápalem taky provádí hosty zdejšími expozicemi. „Tenhle secesní pokoj třeba směřoval do pražského Uměleckoprůmyslového muzea, ale oni se báli nábytek kvůli stěhování rozebírat. No a my se nebáli,“ pokrčí rameny Perout.
Nebál se ani před více než čtvrt stoletím, kdy s rodiči koupil torzo stavby, z níž zůstaly jen obvodové zdi. Zámeček dobře znal od dětství. „Koukal jsem na něj z protějšího kopce, kde jsme s tatínkem opravovali v garáži veterány, a mohl jsem sledovat postupnou degradaci,“ vzpomíná Perout na klíčky snů o záchraně korozlucké Šípkové Růženky.
Když se v roce 1994 objevila možnost objekt získat, jednadvacetiletý student stavební fakulty v Budějovicích si svoji spící krásku vyběhal po úřadech. „Na pozemkovém fondu nám řekli, že už mají několik nabídek, mimo jiné od tehdejšího ředitele plzeňské Škodovky, který tady chtěl udělat rehabilitační středisko. A že začnou jednat s tím, kdo jim jako první přinese všechny vyřízené papíry,“ vzpomíná.
Zatímco ostatní zájemci najali advokátní kanceláře, Peroutovi zabralo osobní objíždění úřadů měsíce. Ale vyplatilo se. Byť tím nelehká cesta za snem teprve začala. Jako stavař se specializací na rekonstrukce památek měl výhodu, že práci zvládli řídit společně s otcem. A jelikož peněz nazbyt nebylo, taky za ni vzít. Léta lezl po střechách, vztyčoval okapy, osazoval okna, štukoval, pomáhal s malováním.
A na noc se vracel do Mostu do panelákového 2+1 k manželce a čerstvě narozenému synovi. „Zjara 2008, když začalo být hezky, jsem jednou ráno přijela, na sedačce auta polštář, peřinu, pár triček a řekla si, že do Mostu už zkrátka nevrátím,“ vzpomíná Jana Peroutová na to, jak v Korozlukách začali žít coby rodina.
„Nejdřív jsme spali na zemi a malej Adámek v cestovní postýlce, na vařiči s jednou plotýnkou jsme přes dvorek běhali vařit kašičku, protože tady nebyla teplá voda ani elektřina,“ líčí zámecká paní začátky nad šálkem čaje v příjemně zabydlené hale bytu v nejvyšším patře, kterou v létě občas využívají jako kavárnu pro hosty. „Dnes už tady v zimě máme i šestnáct stupňů, ale dlouho to tak nebylo,“ dodá s lehkou ironií.
Jakmile v roce 2006 dotáhli rekonstrukci zámečku, vrhli se záchranu desetihektarového parku zarostlého nálety a poničeného černými skládkami.
„V parku stával betonový internát pro zdejší učiliště, který se sice rozebral už před revolucí, ale zůstaly po něm tisíce kubíků suti. Navíc byl celý park otrávený škvárou a popelem, co spalovali v kamnech,“ sčítá škody po šafaření bývalých správců Korozluk Perout.
On sám by rád obnovil podobu, kterou parku vtiskl nadšený botanik a geolog Josef Richter mezi válkami. „Z kyrgyzských a kavkazských stepí dovezl byliny, kterými osázel holý kopec. Proto dnes máme za zády národní přírodní rezervaci,“ říká Perout. A vypočítává, jak v parku kompletně vyměnili zeminu, vysázeli čtyři sta tisů či budovali kořenové čističky pro příští štěpnici, plánovanou vodní zahradu a vinice.
S eko údržbou parku Peroutovým dnes vlastními čelistmi pomáhá čtyřicetihlavé stádo daňků. Na zámku samotném se ročně protočí na tři tisíce návštěvníků, které přiláká expozice ve dvou spodních podlažích.
A v letní sezoně zámecký park příležitostně hostí svatebčany. „Pro větší akce i s hostinou nám ovšem zatím chybí potřebné zázemí. A taky si vybíráme, koho sem pustíme, přece jen je to náš domov,“ připustí Jana Peroutová
Oba zjevně víc baví kulturní akce, které párkrát ročně pořádají. Laťku se snaží držet vysoko a na Mostecko zvou alternativní divadelní soubory či muzikanty, kteří by v Praze obvykle šli na dračku.
Přilákat na takový program místní na severu ovšem není jednoduché, zvlášť pokud mají z kapsy vytáhnout dvě tři stokoruny. Přesto na komponovaný dětský den nazvaný Živá zahrada před pandemií dorazilo patnáct set návštěvníků. „To už je na hraně toho, co areál pobere.“
Pro zámeckého pána byly Korozluky učebnicí památkové obnovy, o které dnes jezdí přednášet na odborné konference. A k vlastnímu zámku si přibral záchranu dalších ruin.
„V roce 2013 jsme založili obecně prospěšnou společnost, která začala se záchranou a obnovou areálu bývalých lázní v karlovarské Kyselce,“ a s nakažlivým nadšením mi ukazuje velkorysé plány na obnovu komplexu skrytého v lesích, napočítané na 750 milionů korun. O ty by se mohl podělit stát spolu se společností Mattoni 1879 rodiny Pasquale, jež v Kyselce vyrábí své světoznámé minerálky.
Na moji otázku, na kolik životů mají Peroutovi
své plány rozvrženy, se s manželkou oba rozesmějí. „Dokud síly stačí.“ A Miroslav Perout hned dodá, že se pouze snaží
místu navrátit jeho přirozený řád věcí. „Má to tady úžasnou pozitivní energii,
která nás zpětně nabíjí,“ shodují se oba.
