Jeho život sám by mohl posloužit jako libreto. Nor, jehož osud tvarovala hudba Janáčka i Mozarta, přijíždí do Prahy, sklízí za to bouřlivé protesty a krátce po jeho nástupu do funkce vše ochromí pandemie. Jenže přijde zvrat a Per Boye Hansen dostane českou operu do takové formy, že sbírá nejprestižnější světové ceny.
Ocelové nebe zimně-podzimního dne má stejnou barvu jako jeho sako i jeho oči. V prosklené kanceláři Pera Boye Hansena je to dobře vidět. Co by za to obdivovatelé moderní architektury dali, alespoň na chvíli se tu objevit.
Umělecký šéf Opery Národního divadla a Státní opery úřaduje v provozní budově v bývalém Federálním shromáždění. Brutalistní styl ostře kontrastuje se zdobným neorokokem samotného operního domu. A tahle tenze mezi nádherným a tvrdým, okázalým a skromným, mezi jevištěm a zákulisím, je symbolická nejen pro operní svět, ale i pro pražský opus sedmašedesátiletého Pera Boye Hansena.
Jmenován byl v roce 2018, a ještě než stačil dorazit do Prahy, protestovali proti němu někteří zaměstnanci i hvězdná sopranistka Eva Urbanová, se kterou se Per Boye Hansen nakonec spřátelil. Jak Forbesu sdělil ředitel Národního divadla Jan Burian, za bouřlivými emocemi stál hlavně strach.
Nechápali, jak může Nor rozumět českému divadlu a opeře. Báli se změn.
„Nechápali, jak může Nor rozumět českému divadlu a opeře. Báli se změn,“ upozornil u kulatého stolu konference Forbes Lepší Česko v Karlových Varech Burian. Ještě po třech letech od jmenování vytýkali někteří operní kritici Hansenovi, že „neuvádí dost českých oper a chybí mu vize“.
Že do Prahy zve příliš cizinců a nezvládá řídit operní kolos na třech až čtyřech operních scénách. Historii ale píší vítězové a v tomto příběhu Per Boye Hansen vítězem je. Pod jeho vedením byla letos Státní opera v úzké nominaci na cenu International Opera Award, což je zjednodušeně řečeno ocenění stejně významné jako pro filmový průmysl Oscar.
A i když si Praha hlavní sošku neodnesla, samotná úzká nominace, kam se dostalo jen pět scén z celého světa, je velkým úspěchem. A zatímco o „vzkříšení české opery“ píšou Frankfurter Allgemeine Zeitung a The New Yorker, široká česká veřejnost o těchto úspěších zatím příliš neví.
„Myslím ale, že se to pomalu mění. Každý den se dívám na statistiky návštěvnosti a v průměru jsme vyprodaní z pětaosmdesáti procent. Takovou návštěvnost jsme tu neměli desítky let,“ tvrdí Hansen. Tato slova dokazují, nakolik je jeho pozice spjatá s představou o hospodaření.
Hansen je ostatně zkušený manažer, dříve působil mimo jiné jako umělecký šéf Norské opery či castingový ředitel předního berlínského domu Komische Oper. „Mám vhled, jak má operní dům fungovat po ekonomické stránce, protože jsem sám v devadesátých letech podnikal,“ naráží na svou firmu pod názvem Oslo Arts Management, která pořádala koncerty například pro Norský olympijský výbor.
Foto David Turecký
Říkáte, že sport a opera mají hodně společného. V čem?
V podávání výkonů. A to se ne vždy podaří. Spoléháte se na své tělo, ale to vás může i přes veškerou přípravu zradit. Měsíce či roky trénujete kvůli jednomu okamžiku a podřídíte tomu úplně vše. Jenže to nemusí vyjít. Stejně jako sportovci mají svého kouče, mají jej i operní pěvci.
A ten člověk musí říct: „Dneska to nevyšlo, pojďme pokračovat v práci.“ I když, na rovinu vám řeknu, že těch nejlepších operních pěvců je na světě několik desítek. Možná bych je spočítal na prstech obou svých rukou. Ale ti samozřejmě nenaplní všechny operní domy. Proto tak rád dávám šanci novým talentům, abych je nejen objevoval, ale také podporoval.
Nechcete, aby Praha byla scénou, kam ti nejlepší z nejlepších přijedou zazpívat?
Ne, protože pak ony celebrity diktují, jak bude daný operní dům fungovat. Metropolitní opera, La Scala, Royal Opera House Covent Garden v Londýně – ty jsou považovány za nejlepší v oboru. Jenže často fungují tak, že zvou ony hvězdné interprety a vše jim přizpůsobují. To v Praze nechci. Ani to nejde.
Proč?
Protože vždy musíte pracovat s tím, co máte. Praha má obrovský potenciál a mojí vizí je, že sem bude jezdit stále více turistů právě kvůli našim představením. Už teď se nám to částečně daří, od mého jmenování jsme podíl zahraničních návštěvníků zvýšili (letos v dubnu se na pražskou operu přijel podívat i německý prezident Frank-Walter Steinmeier, pozn. red.).
Opera je taková niche záležitost. Jak jste se k ní vlastně dostal?
Ještě než vám odpovím, musím vám říct, jak moc se pletete. Alespoň v rámci českého kontextu. Opera tu není vůbec okrajovou záležitostí. V Norsku, to ano, v Berlíně to tak také je. Záležitost pro ty, kteří mají peníze na drahé vstupenky. Ale v Česku? Na Prodanou nevěstu přijede do Národního divadla úplně normální člověk z malé vesnice. Takový fenomén je na Západě vzácný, aby opera byla součástí života tak široké skupiny lidí.
