Mají za sebou korporát i milionovou investici do česneku, teď je živí recyklace exotických palet. Hana a Lubomír Krupovi zachraňují před spálením mahagon, cedr i palisandr a dávají jim druhou šanci. Třeba i ve vaší kuchyni. Tohle je story jejich byznysu založeného na dobré karmě a upcyclingu, která vyšla v tištěném Forbesu 2/2020.
Kolem voní dřevo a v nose lechtají jemné piliny, které tu víří vzduchem, než jako prach sednou na všechno okolo. I na kousek prkna ležícího na stole.
„Tohle je ekki nebo taky azobé,“ říká mi Lubomír Krupa, když zvedne tmavé, exoticky vypadající dřevo. Otře ho a položí mi ho do dlaní. Je překvapivě těžké a zblízka plné zlatavých teček a třpytivých šmouh. „Říká se mu ironwood, protože v Africe u rovníku, kde roste, z něj dělají i mostní konstrukce.“
Třpytivé tečky ve dřevě jsou zarostlý písek, protože ekki roste v písčitých močálech. Tady v zastrčeném ateliéru v Braníku ale ekki není to nejzajímavější, na co tu padá jemný prach. „Mahagon, japonský modřín a cedr, teak,“ vypočítává Krupa a ukazuje kolem.
Podél zdí je tu naskládané taky meranti, ipe nebo merbau – našinci ta jména moc neřeknou, ale u prodejců exotických dřevin je najdete s cenovkou od 35 do 90 tisíc korun za metr krychlový dřeva. „A přitom měly jít na spálení,“ poklepe šestatřicetiletý podnikatel na desky opřené o stěnu, jako by si klepal na čelo.
Všechna ta vzácná dřeva totiž pocházejí z palet, které by byly zlikvidovány jako odpad, kdyby je Krupa s manželkou Hanou nezachránili. A nezaložili si na nich byznys. Palety vykupují Krupovi od firem, které na nich do Česka vozí zboží z exotiky, a ve své pražské dílně jim dávají druhý život – vyrábějí z nich designový nábytek.
Foto Michael Tomeš
„Je to krásné dřevo a je nekonečná škoda ho vyhazovat nebo pálit. Jenže to je osud většiny jednocestných palet. A my se rozhodli to změnit,“ říká Krupa a vysvětluje, že takových palet se na světě každý rok spálí nebo vyhodí na skládku na 100 milionů tun.
Často přitom jde o exotické a u nás vzácné dřevo, protože všude na světě se palety vyrábějí z toho, co zrovna roste okolo. U nás je to smrk, ale v Brazílii klidně palisandr a v Asii japonský cedr.
„Není to tak, že bychom si nechali do Česka posílat dřevo ze všech koutů světa, plundrovali pralesy. Pracujeme s tím, co sem docestuje tak jako tak,“ zdůrazňuje Krupa, proč palety kupují v dojezdnosti 50 kilometrů od Prahy. „A všechno to zpracováváme tady, lokálně, ekologicky – jenom tak nám to dává smysl.“
V dílně použité palety rozeberou a dřevo opracují, ošetří přírodními oleji bez chemie a nakonec z něj dělají luxusní stolky, lampičky nebo obložení kuchyní. „Důležité pro nás je, že jsme našli způsob, jak věci na jedno použití dát druhou šanci. Že jsme trochu zbrzdili ten koloběh tvorby nového a nového odpadu,“ vysvětluje zapáleně, zatímco procházíme branou Pivovaru Braník.
Na začátku si sedl k telefonu a obvolával vytipované firmy, ptal se jich, co dělají s odpadem, s paletami na jedno použití. „Trvalo mi rok, než jsem ze stovek oslovených firem vybral čtyři,“ konstatuje. Klíč byl jasný: hledal palety na odpis, které nesmějí být ošetřené chemicky, nepřivezly se na nich potraviny a mají jasný rodokmen, aby bylo zřejmé, že jsou nezávadné.
„Česko je montovna globálních firem a my spolupracujeme s podniky, které sem z celého světa vozí komponenty – od Brazílie přes Japonsko a Čínu až po Afriku,“ říká Krupa. A najednou se zastaví a ukáže na hromádku europalet pohozených za jednou z budov v historickém areálu pivovaru: „Tak přesně s tímhle nepracujeme.“
Foto Michael Tomeš
Celá mise Krupových a jejich firmy Atelier Paletky, která v tržbách míří k 10 milionům korun, začala dost nenápadně jednoho líného odpoledne.
„My původně neměli v úmyslu dělat byznys. Chtěli jsme si jen udělat pro sebe postel z palet,“ směje se Lubomírova manželka Hana. A alfou a omegou bylo, že u toho nebudou pracovat s žádnou chemií, laky a rozpouštědly, protože Hana byla těhotná.
„Proto jsem taky byl napřed proti. Že nebudeme mít doma žádné pochybné europalety posbírané někde za supermarketem,“ říká Lubomír. Ale jeho žena se nevzdala, až narazili na firmu, která sem dováží zboží z Japonska. V jejím skladu objevili čisté palety. Nádherně voněly dřevem, byly jen tepelně ošetřené, žádná chemie. Najednou bylo jasno. Postel bude.
A to byl pro Lubomíra zlom. Z jedné postele byl totiž hned projekt. A vzápětí taky byznysplán. „Říkal jsem si, že když už tomu věnujeme tu energii, naučíme se pracovat se dřevem a najdeme dodavatele palet, měli bychom to nějak zúročit. Ve velkém, nejenom na jedné posteli.“
Krupovi rovnou zamluvili komunitní dílnu, zorganizovali workshop na paletový nábytek, sezvali lidi. Psal se rok 2013, nábytek z palet byl tehdy úplně nová a cool věc, takže bylo brzy plno.
„A mě chytla panika, protože jsem nikdy nepracoval se dřevem,“ přiznává s trochou rozpaků i po letech Krupa. I když všechno nakonec dopadlo dobře, hodiny studia na YouTube se vyplatily a workshop se povedl. A z lidí z workshopu se začali rekrutovat i klienti na zakázkovou výrobu nábytku.
„Úplně první bylo kompletní vybavení jednoho pražského coworkingového centra. Měli jsme na to šest týdnů a neměli ani vlastní dílnu. Ale plácli jsme si. Takovou příležitost jsme si přece nemohli nechat utéct.“
Kdybyste měli pocit, že Krupa šel do nového dobrodružství trochu po hlavě, trefili jste se. S Paletkami to ale nebylo poprvé, co se vrhl do neznámého byznysu střemhlav – a jeho první podnikatelský záměr byl ještě o něco zábavnější.
Je to zhruba 10 let zpátky, kdy byl Lubomír Krupa ještě kravaťák, finanční manažer v jedné IT společnosti. Tehdy se naštval, že si z česneku v obchodech nemůže udělat pořádnou silnou česnečku. V supermarketech byl jenom čínský a španělský česnek, chuťově i kvalitou někde jinde, než jak si pamatoval česnek z dětství.
„Už jsem měl dost toho, že musím vařit z něčeho, co jelo přes půl světa, a přitom mi to vůbec nechutná,“ vzpomíná. A tak začal hon za dobrým česnekem. Když se pak se dvěma kamarády dostal ke šlechtiteli starých českých odrůd, koupil od něj rovnou půl tuny. „Tehdy jsem musel manželce oznámit, že místo svatební cesty pojedeme sázet česnek,“ směje se.
Foto Michael Tomeš
„Mohl jsem samozřejmě pořídit jenom pár palic na zahradu a nekupovat toho rovnou náklaďák. Ale já vždycky uvažuju, jestli moje potřeby náhodou nesdílí ještě někdo další. Jestli by z toho nemohla být větší věc, když už tomu člověk věnuje ten čas a energii,“ vysvětluje Krupa. Cítí to prý stejně u česneku jako u nábytku z palet.
Když už česnek koupili, bylo potřeba se o něj postarat, a to rychle. Zavolal strýci, jestli si od něj může pronajmout pole, a zavolal tetě, jak se sází česnek. „Já o tom tehdy nevěděl nic,“ krčí rameny Krupa. Věděl prý jen, že už nechce sedět za stolem, protože po sedmi letech práce v kanceláři se cítil vyhořelý. A hrabání se v hlíně vypadalo jako dobrá forma terapie.
„Byl to takový můj česnekový sabatikl,“ směje se, jak asi dva týdny v kuse jenom loupali s kamarády česnek na stroužky, které pak další týden sázeli. „A pak se stala taková věc… Začalo sněžit.“
S kamarády totiž tehdy česnek nasadili v Beskydech, i když je od toho všichni zrazovali. Takhle vysoko se prý nepěstuje. „Celé naše pole zasypal sníh a pak přišel extrémní mráz, bylo skoro minus 20 stupňů,“ vzpomíná Krupa.
Na Moravě tehdy spoustě tradičních pěstitelů česneku zničily úrodu holomrazy. A cena vystřelila až ke 350 korunám za kilo. „A my měli štěstí, že náš česnek byl pod sněhem, a tak nezmrznul. Urodilo se všechno – nám, totálním začátečníkům.“
Tak začal Krupa svůj život pomalu přesouvat na jinou kolej. Pracoval jako finanční manažer, do toho se v sezoně starali o česnek. Pak přišel nábytek z palet, který jeho i manželku Hanu začal živit asi po roce. A tak odešel z korporátu a před šesti lety se Krupovi do Paletek opřeli naplno. I česnek šel stranou, sadbu přenechali kamarádům.
Dnes je Atelier Paletky rodinná firma. Hana, která vystudovala na univerzitě malbu a k designu měla vždycky blízko, stojí od začátku za většinou návrhů ateliéru – i když dnes už spolupracuje s designéry a architekty. A oba už se po těch letech v truhlařině i ve dřevě vyznají. „Teď na první pohled poznáme japonský cedr od libanonského,“ smějí se.
Lubomírova role je dnes hlavně manažerská, i když on říká, že se cítí spíš jako koordinátor, ne jako šéf. Vyznává totiž myšlenku svobodné firmy – nechce svým podřízeným říkat, co mají dělat, každý ať si pracovní proces plánuje po svém a úkoly si plní podle toho, jak potřebuje. „Mě zajímá jen to, jestli je práce kvalitně udělaná a hotová včas.“
Foto Paletky
autor židle: Martin Žižka, autor fotografie: Antonín Matějovský
I s jeho volnomyšlenkářským přístupem je ale osud firmy samozřejmě hlavně na jeho bedrech. To Krupovi natvrdo došlo v momentě, kdy mu krachla do té doby největší zakázka, dřevěný bar za milion.
„Investor utekl někam do Francie, svoji firmu vytuneloval. My sice práci odevzdali, ale zákazník nám přes půl milionu nezaplatil. Tak jsem si z toho odnesl hodně drahé ponaučení, že je potřeba brát si zálohu alespoň 80 procent,“ říká lakonicky Krupa.
Tehdy prý poprvé a naposledy zvedl telefon a začal volat klientům, jestli nepotřebují zrovna s něčím pomoct, něco vybavit dřevem. Do té doby marketing v podstatě dělat nemusel, firma jenom odbavovala poptávky, které chodily samospádem. „Ale obvolal jsem klienty a vyplatilo se to, během pár dní jsem sehnal další práci za milion.“
Krupa tehdy řešil daleko závažnější věc: zdraví. Diagnóza zněla rakovina s nejistými vyhlídkami.
„Když nevíte, jestli budete žít jenom rok, nebo tři, nebo víc, peníze nehrají takovou roli. I když mi ty problémy s podvodem samozřejmě nepřidaly, máte rodinu, chcete zajistit děti. Jedno mi to nebylo, nejsem žádný zenový mistr,“ svěřuje se. O rakovině už víc mluvit nechce, podle doktorů je pryč, a tak se teď Krupa soustřeďuje na vděčnost za to, že může každé ráno vstát a fungovat.
Tak jako on se zpátky na nohy dostaly brzy i Paletky, dnes je to zdravá firma v zisku. Sám Krupa si od ní po letech intenzivního budování dává trochu pauzu, pracuje jen pár dní v týdnu a věnuje se víc rodině.
„Svým způsobem je taková nemoc očista. Nesoustřeďujete se tolik na malichernosti a ujasníte si priority.“
