Když se Lukáš Krejný před dvaceti lety pustil do chovu pštrosů, byl mladý a nezkušený. Dnes je jeho farma v Židovicích na Litoměřicku největší v Česku a za prodej pštrosího masa každoročně utrží dvě desítky milionů korun. „Byl to tenkrát obrovský hazard se vším,“ přiznává farmář.
Lukáš Krejný vystudoval zemědělku, a jak sám říká, srdcem byl vždy sedlák. Když zdědil padesát hektarů, věděl, že se chce věnovat živočišné výrobě. „Na školní exkurzi mě zaujali pštrosi. Rychle rostou na váze a z jedné slepice dokážete dostat i třicet jatečných pštrosů. Tak mě napadlo, že by to mohl být dobrý byznys,“ vzpomíná na své podnikatelské počátky majitel dnešní Pštrosí farmy.
A tak si nějakých padesát kousků na zkoušku pořídil. Brzy ale zjistil, že to až tak jednoduché nebude. Na pštrosy neměl ani dodavatele, ani odbyt a africké ptáky tenkrát nikdo nechtěl, protože je nikde v Česku neuměli porazit. Rozhodl se proto, že si postaví jatka.
„Vzal jsem si osm milionů úvěr. Ještě jsem je neměl dostavěná a už jsem musel splácet každý měsíc dvě stě tisíc korun plus jsme museli držet provoz. Kdyby nebylo táty, asi bych to nezvládl,“ vypráví Krejný a podotýká, že na tohle období dost nerad vzpomíná.
Po roce se seznámil se svou současnou manželkou Evou, která s chovem pštrosů měla zkušenosti – a dál už pokračovali spolu. Získali první klienty mezi pražskými restauracemi a později se přidaly i restaurace z okolí. Záhy našli zákazníky v zahraničí, hlavně v Belgii.
„Tam nás tenkrát hodně tlačili s cenou dolů, takže jsme měli problém se do toho vejít ekonomicky,“ vypráví Krejný. Trendem totiž před dvaceti lety bývalo levnější pštrosí maso z Afriky. „My třeba byli schopni vyrobit kilo masa za osm eur a oni ho chtěli za pět,“ přibližuje podnikatel.
Karta se vždy obrátila, až když „zavřeli Afriku“, což se dělo jednou za rok nebo dva, a to pak u Krejných nestačili vyrábět. „Zavřít Afriku znamená, že se tam objevila třeba nějaká nemoc, typicky ptačí chřipka, nebo se začalo měnit politické prostředí. Jednou dovoz zakázala Evropská unie, jindy zakázali vývoz zase v Africe,“ vysvětluje farmář.
Foto: Jan Rasch
Zpočátku se Krejní soustředili na velkoobchod. To se jim prý ale vymstilo. Vždy, když Afrika znovu otevřela, mohli jatka ze dne na den stopnout. „Měli jsme třeba nachystané maso do Švýcarska za půl milionu korun a oni nám ho ve chvíli, kdy jsem se chystal vyjet, odřekli,“ nastiňuje situaci.
Jejich byznys se začal celkově stabilizovat, až když se odklonili od velkoobchodu a začali se soustřeďovat na restaurace. Otevřeli vlastní prodejnu v Roudnici nad Labem a prodávají i koncovým zákazníkům. Pro pštrosí maso si k nim pravidelně jezdí zákazníci z celého Česka a za kilo pštrosího steaku platí běžně pět set korun.
„Častými zákazníky jsou senioři a lidé, kteří potřebují najet na zdravý životní styl. Zatímco vepřové, hovězí nebo drůbeží maso obsahuje více než tři procenta tuku, pštrosí maso má méně než 0,3 procenta. Má vysoký obsah bílkovin a velmi málo cholesterolu,“ tvrdí Eva Krejná.
Většina produkce jde ale do zahraničí, kdy dodávají do Německa, Rakouska, Belgie, Francie nebo Dánska. Dříve byly v Česku desítky pštrosích farem, ale podle Krejných to postupně všichni vzdali, protože se jim nevyplatilo zvířata porážet a neměli potřebné plochy. „Kdo nepochopil, že v tomhle byznysu se musí dřít, tak prostě skončil,“ konstatuje Lukáš Krejný.
Foto: Jan Rasch
Foto: Jan Rasch
Foto: Jan Rasch
Foto Jan Rasch
Foto: Jan Rasch
Foto: Jan Rasch
Foto: Jan Rasch
Prodávat do zahraničí není vůbec jednoduché, protože je třeba určitá zásoba pštrosů na farmě. „Běžně tu máme čtyři stovky jatečných pštrosů. Letos se pokusíme o pět set a to budeme spokojení. To už je taková zásoba, kdy dokážeme vykrývat sezonní rozdíly,“ vypočítává farmář.
Po letech se konečně stali i plně soběstačnými a pštrosy si dokážou odchovat. Krmí je vlastní stravou – pěstují pro ně hrách, kukuřici, sóju, vojtěšku, oves a další pochutiny. Vedle porážky mají i vlastní dopravu, takže zvířata rozvážejí po Česku i po Evropě.
Aby udrželi obrovský areál, vypomáhají si Krejní pronájmem budov a provozují také kompostárnu. Vesnice a města jim vozí bioodpad, který zpracovávají a používají na svá pole, kde pěstují pštrosí krmivo.
Maso zavážejí nejen do restaurací, ale také na pštrosí farmy po Evropě. „Ve Francii, Německu a Dánsku to mají hlavně pro turisty. Na dvoře mají pár pštrosů a maso, které návštěvníkům prodávají nebo vaří, jim dovezeme my,“ směje se Lukáš Krejný.
Zvířata jezdí nakupovat i do zahraničí, většinou na Slovensko, do Polska nebo Maďarska. Každoročně jich dovezou ještě tři sta, ale i to se jim přestává kvůli zvyšujícím se nákladům na benzin a servis aut vyplácet. Navíc už pomalu mizí i farmy v zahraničí.
„Před dvaceti lety se v Polsku chovalo padesát tisíc pštrosů, dnes je to sotva osmnáct set. Staří farmáři vymírají a mladí už to nechtějí dělat,“ vysvětluje Krejný.
Součástí farmářovy výbavy je vůz pro čtrnáct pštrosů. „Většinou je přivezu v noci a jdu třeba hned porážet, což zabere zhruba devět hodin. Dřív jsem na to měl pět řezníků, dnes to dělám sám. Je to dřina – kýta váží šestnáct kilo a vyvržený pštros padesát. Málokdo to fyzicky zvládne,“ vysvětluje.
Dnes jsou na byznys s manželkou sami dva s jedním zaměstnancem a vypomáhají jim ještě dcera se synem a jeho kamarádem. „Jak zaměstnanci postupně odcházeli, přebíral jsem jejich práci. Až jsem jednoho dne zjistil, že to zvládnu sám. Do té doby jsem asi lelkoval,“ směje se židovický farmář. Přiznává ovšem, že si nemůže dovolit onemocnět.
Ani samotný chov není jednoduchý. Vejce se vydezinfikují a založí se do líhně, kde leží dvaačtyřicet dnů. Vylíhnutá kuřata jdou do odchoven, kde jsou na kobercích, které se musí každý den dvě až tři hodiny čistit. Malí pštrosi jsou hodně choulostiví – potřebují teplo, minimálně dvacet šest stupňů, sucho, čerstvý vzduch, ale zároveň nesmí být průvan, což je podle Krejného velký problém.
Kritické jsou první tři až čtyři měsíce, kdy bývalo běžné, že nepřežije šedesát procent ptáků. „Mají problémy s lámáním nohou, vyhazují se jim kolena. Dnes už jsme to hrozné číslo stáhli na deset procent,“ pochvaluje si Krejný a konstatuje, že Česko prostě není Afrika.
Zvířata na farmě vykrmí během devíti měsíců na pětaosmdesát až sto kilo, což je váha, kdy už má smysl je porazit. Pštrosí maso je přitom vhodné ke konzumaci jen od pštrosů, kteří mají maximálně šestnáct až sedmnáct měsíců – poté je nepoživatelné, protože je příliš tvrdé.
„A hlavně potřebují lásku,“ zmiňuje mezi řečí Eva Krejná. „Kdybyste viděli, s jakou péčí kolem nich manžel chodí. Kolikrát spí jen dvě hodiny denně. Ráno vstane ve čtyři a jde krmit, pak něco zařizuje, pak opět krmí, do toho opravuje stroje, dělá kompost a při tom všem je schopný se ještě vzepřít a mít tady všechny stroje umyté,“ chválí farmáře manželka.
Lukáš Krejný hned dodává, že ho nebaví moc spát. „Vzbudím se i ve dvě ráno bez budíku, když je třeba. Zato chodím spát třeba v sedm nebo osm a hned usnu. Jedinou mojí slabostí jsou tři redbully denně,“ prozrazuje se smíchem.
Chov pštrosů je dřina, která ale pro manžele představuje zábavu a srdeční záležitost. Na dovolenou prý jezdí jednou za rok na tři dny do Chorvatska. Víc času ani nemají. „Nás to povalování u moře už moc nebaví. Odpočineme si na hokeji, který teď syn hraje,“ vysvětlují manželé, pro něž je jediným strachem v podnikání ptačí chřipka.
„Farmu jednou převezme syn,“ říká s jistotou Lukáš Krejný. Oba potomci přitom na farmě pomáhají už od dětství. „Dobrovolně. Mají to v srdci,“ uzavírá se smíchem Eva Krejná.
