Anglický interpret s irskými kořeny se s novou deskou pustil do temnějších témat, ale touha po rádiových hitovkách ho vždy zastaví od toho, aby řekl něco skutečně bolestného. Ed Sheeran uvedl své šesté studiové album s názvem Subtract.
Pro fanoušky bude novinka opět zážitkem. Ale pro ty, co od hudby chtějí něco víc než jen motivační citát, pravděpodobně přijde zklamání. Hudebně průměrné, textově neoriginální.
Přitom je těžké nemít rád Eda Sheerana. Z mnoha rozhovorů, ve kterých vystoupil, se jedná zcela evidentně o velmi milého a upřímného muže, který chce dle svých slov „být jen týpek s hlasem a kytarou, jehož cílem je zpříjemnit život svým posluchačům“.
Vzhledem k obrovskému úspěchu, který má, se nedá říct, že se mu to nepodařilo. Spíš naopak. Sheeran si splnil všechny své sny a ještě mnohem víc. Při sledování aktuálního čtyřdílného dokumentu od Disney+ ale vidíme, že má se svou kariérou plán na dalších deset let.
Moc dobře ví, co dělá, a rozhodně není jen klukem, který chce prostě zpívat a hrát tři akordy na kytaře pořád dokola. Touží po tom s tímto přístupem dobývat celosvětové uznání. Vyprodávat arény.
Ostatně sám přiznává, že představa veřejnosti o něm jakožto obyčejném klukovi z ulice, který čirou náhodou prorazil do obrovských koncertních sálů, je falešná. Od raného věku věděl, že chce být hvězdou a šel po tom velmi tvrdě.
Na tom z podstaty není nic špatného a nikdo by mu to nemohl vyčítat, pokud by jeho hudba nebyla sama o sobě tak banální. Většina čtenářů bude mít Sheerana spojeného s jeho lehce erotickým hitem Shape of You, kterému se v roce 2017 nedalo vyhnout, jelikož hrál úplně všude.
Stal se tak jakousi nostalgickou hymnou časů před pandemií, kterou teď mají rádi i ti, kteří ji v době největší slávy nemohli vystát. Symbolizuje tehdejší poslední obrovský hit – společně s Old Town Road – a tím pádem období několika posledních let a měsíců před tím, než jsme se všichni na dlouhý čas museli schovat do svých domovů.
Sheeran vydal novou desku už za pandemických časů, tedy v roce 2021, ale opravdové mediální pozornosti se mu dostalo až teď s nejnovějším eposem, který ve svých vždy matematicky pojmenovaných dílech nazval „−“, tedy slovně „Minus“.
Jde o nepříliš chytrou metaforu na poslední události v jeho životě, které dvaatřicetiletého muzikanta donutily k sebereflexi a snaze dělat možná trochu serióznější hudbu, než jakou vydával doposud.
Ale už samotný fakt, že neodstoupil od svých matematických názvů a navzdory brutálním událostem ve svém životě pokračoval v této dávno naplánované sérii desek, prozrazuje, že jeho novinka ve skutečnosti nebude zas tak jiná, jak se očekávalo.
Manželce Sheerana, Cherry Seaborn, v roce 2022 diagnostikovali rakovinu při nálezu nádoru v jejím rameni, zatímco spolu čekali druhé dítě. V tom samém roce jeho blízký přítel, Jamal Edwards, zemřel na selhání srdce, podle nejnovějších zpráv pravděpodobně v souvislosti s požitím návykových látek.
Sheeran se také dlouhodobě musel účastnit soudních procesů týkajících se údajného plagiátorství na několika jeho skladbách. To není takovým překvapením vzhledem k tomu, jak genericky jeho hudba často zní. Ale je to podivné, když uvážíme, jak často (nejen) popové hity vychází ze skladeb, které vyšly dávno před jejich vydáním do světa.
Důležité je každopádně zmínit, že soud Sheeran vyhrál a sám nezapomněl opět zmínit, že je prostě a jen kluk s kytarou, který hraje, co ho baví. Jestli jeho písně někoho připomínají, je to prý pouhá nevinná shoda náhod.
Jak bylo zmíněno, není vůbec těžké mu to věřit. Ed je sympaťák a působí jako někdo, kdo by nikomu nikdy záměrně neublížil, ani na duševním vlastnictví kytarových akordů a jejich posloupnosti. Ale při poslechu jeho tvorby se zároveň málokterý zkušenější fanoušek hudby ubrání pocitu, že tohle už přece slyšel tolikrát.
A navíc výrazně lépe. Respektive procítěněji, protože jestli něco na nejnovější nahrávce Sheeranovi chybí, je to pocit autenticity a jakékoli svéráznosti.
Novému albu inspirovanému trápení s duševním zdravím, smrtí přítele a manželčinou nemocí pomáhal producentsky Bryce Dessner, kytarista slavné kapely The National. Ten spolupracoval v nedávné době s ikonami současné nezávislé hudby jako například se Sufjanem Stevensem nebo Bon Iverem.
A především také zprodukoval desky, které definitivně změnily image Taylor Swift, tedy minimalistická a citlivá alba Folklore (2020) a Evermore (2021). Mnozí včetně autora tohoto textu doufali v podobný zázrak i u Sheerana, ale bohužel se to nepovedlo.
Ed Sheeran nechal fanoušky nahlédnout za kulisy ve čtyřdílném dokumentu The Sum of It All | Foto Sofi Adams / Disney+
Vzhledem k náročnému období, kterým si zpěvák prošel, je těžké teď na jeho písních cokoli kritizovat. Ale při poslechu se jednoduše zdá, že by stejné album mohl nahrát, i kdyby mu život v poslední době nenaložil tak těžká závaží. Samotná hudební část je obvykle příjemná, ale vysoce neoriginální.
Kompozice jsou většinou složené z kytarového a klavírního základu Dessnera, který se později překlene v trochu epičtější tvar napomáhající Sheeranovu hitovému refrénu k velkoleposti. Struktura písní je téměř pokaždé stejná a po chvíli začne unavovat.
Nacházíme se bez nadsázky ve zlaté éře popu, kdy interpreti jako Beyoncé, Billie Eilish, Lil Nas X, Adele, The Weeknd a jiní přicházejí neustále s novými a zajímavými cestami, kterými komerční sféru posunout někam dál.
A Sheeranova tvorba působí jako krok zpátky k počátku milénia, kdy si pop procházel svou banální fází: částečně jako eskapismus před ekonomickou krizí, částečně kvůli tehdejší poptávce po bezhlavém tanečním hédonismu. Málokterá skladba ze Sheeranova údajně bolestného alba by se dala nazvat vyloženě melancholickou. Možná až na silné End of Youth.
Skoro všechny se smutkem koketují, ale až na výjimky přecházejí ve svém závěru do motivační písně, jaké obvykle plní naše rádia triviálním rádoby dopaminem. Pokud se Sheeran za poslední rok a půl dotknul skutečného zoufalství, v jeho psaní ani ve skladatelství to není nijak poznat.
Většinu zdejších skladeb by mohla napsat umělá inteligence a nijak by mě to nepřekvapilo. Všudypřítomné klišé a ohrané fráze tomu napovídají.
Nejzjevnější faktor, který pojmenovává prohru „–“, tedy Sheeranova „Minusu“, je, že Dessnerova produkce na Swiftině přelomovém albu byla folková, opravdu minimalistická, a dávala prostor jejímu hlasu a textům poprvé po její líbivě, popové kariéře vyznět. A ona toho využila a zazářila jako někdo, kdo může nabídnout mnohem víc, než jsme si mysleli.
Když tu samou možnost dostává Sheeran, zahltí to hlasitými bicími, epickými smyčcovými podkresy a zveličujícími mnohohlasy, které jeho výpověď tlumí do šumu v pozadí. A když zrovna šeptá, nedojímá to. Možná právě proto, že to, co říká, nepůsobí osobně ani konfesně.
Je to série hlášek, které najdeme v každém letáku pozitivní psychologie o tom, jak se srovnat se ztrátou. Čistě hudebně jde o průměrné a ustrašené album, které se radši nepokouší o žádný zvukový risk. A po stránce textů je na tom ještě hůř.
Bere totiž reálné, bolestné vzpomínky zpěváka, který ale není schopný je vyjádřit upřímně a jen opakuje to, co slyšel jinde. A my tím pádem taky. Zůstává pachuť, protože s financemi, zkušenostmi, a týmem, které tento slavný Brit má, jsme mohli mít jedno z nejsilnějších alb tohoto roku.
Výsledkem je reklama na komfortní smutek, která autentický žal nahrazuje za banální metafory, které navíc topí v pop rockových melodiích.
