Pablo Vidarte je mladý španělský génius, který chce města napájet elektřinou vyrobenou v hlíně na ulici nebo v parku. Může to znít bláznivě, ale na jeho vizi sází Evropská unie i Google.
Město kompletně poháněné energií jenom z rostlin. Pěkná vize, co říkáte? Zejména v době energetické krize, kdy hledáme nové zdroje na každém rohu i za rohem. Pablo Vidarte, šestadvacetiletý španělský inženýr, si myslí, že má řešení. Vezmete trochu úrodné zeminy, zalejete vodou, dáte do toho dvě uhlíkové elektrody a trochu technologického kouzla… a je to.
Že to nemůže být tak jednoduché? Že něco takového nemůže fungovat? Že se autor tohoto receptu úplně zbláznil? Všechno tohle už Pablo slyšel. Po osmi letech vývoje mikrobiálního palivového článku se může jenom skromně pousmát.
V laboratořích své barcelonské firmy Bioo má hotový produkt, který všechny tyhle posměšné komentáře vyvrací. Se svým týmem vynalezl a vyrábí mikrobiologické palivové články, ve kterých půdní bakterie rozkladem molekul uvolňují elektrony. Bioo tuhle uvolněnou energii umí zachytit a proměnit ji na elektřinu.
Úplně zelenou, bez jakékoli negativní uhlíkové stopy. Tahle čistá energie přírody může sloužit k osvětlení parků, ulic nebo domácností. Nebo třeba jako pohon nové zemědělské revoluce.
Přesně tyhle baterie z laboratoří Bioo už nějakou dobu pracují ve francouzské, britské, německé i španělské půdě. A kromě toho má Pablo taky na kontě: umístění v prestižním evropském výběru Forbesu 30 pod 30, cenu od Evropského parlamentu pro nejinovativnější společnosti na kontinentu a ocenění Googlu za nejdisruptivnější společnost světa.
A abychom nezapomněli – k tomu ještě několik milionů eur od investorů. Ti všichni věří, že Pablo Vidarte dokáže změnit tvář energetického průmyslu. On sám už si stanovil i cílovou metu: do roku 2050 pokryje svojí technologií biologických palivových článků plochu deseti největších světových aglomerací.
Biologické baterie nejsou jediný Vidarteho vynález. Hned několik si jich můžete prohlédnout třeba v biotechnologické zahradě na Ibize – co prohlédnout, zvedněte ruku a sáhněte na tenhle lesklý tmavě zelený list sukulentu.
Ozve se hluboký tón. Rostlina se rozezní jako varhany a ta vedle taky, jen o něco vyšším tónem. Když budete šikovní, můžete si tu na listech zahrát třeba Beethovenovu Osudovou. „Tohle místo je teď takové druhé sídlo naší společnosti,“ vysvětluje Pablo, který tu dubluje jako technologický ředitel.
„Je to jako hřiště, kde můžeme experimentovat s naší technologií a testovat ji.“ O Pablovi byste, kromě výčtu všech těch 117 mezinárodních ocenění, jež dostal za své vynálezy, měli vědět ještě něco. Ve svých šestadvaceti má za sebou kariéru, kterou by mu mohl závidět kdekterý šedesátník.
Založil už několikátou firmu, je dolarový milionář, se svým bratrem, biotechnologem, rozjel projekt Microo, bojující se zamořením oceánů mikroplasty, transformuje park na první živou knihovnu na světě, kde vám rostliny budou předčítat poezii, a má nekonečno dalších vizí.
„Dělám ještě pár věcí bokem,“ říká. A smrtelně vážně pokračuje: „Chci určitě ještě rozjet několik dalších projektů. Mezi nimi i firmu, která zvrátí proces stárnutí a bude se zabývat kryoprezervací. Zmrazením lidí. Ale to je zatím v pipelině, ještě jsem na tom nezačal dělat. Mám to v plánu zhruba za pět nebo deset let.“
Je naše planeta jeden velký zdroj energie – baterie, která čeká na zapojení?
Zeměkoule je v podstatě jeden velký magnet, takže by mohla být. My ale bereme energii z půdy.
Vyrábíte elektřinu z hlíny?
Využíváme bakterie, které v půdě žijí. Naše mikrobiální palivové články jsou baterie založené na úplně jiném principu než ty, které používáme běžně. Možná jste někdy ve škole zkoušeli pokus s baterií z brambor nebo citronu – tak ne, to není technologie, kterou používáme. To je pořád klasická chemická baterie a brambora v ní funguje jen jako vodič.
Ale pokusím se na ní vysvětlit ten rozdíl. V tomhle pokusu máte kovové elektrody, zinkovou anodu a měděnou katodu, a přes bramboru jen prochází proud. Na konci máte dvě zničené elektrody a toxickou bramboru.
Je to v podstatě primitivní chemický článek založený na stejném principu jako třeba tužkové AA baterie. My v našich článcích používáme uhlíkové elektrody, které neoxidují a neničí se.
Jak to funguje?
Půda, hlína, je pro nás médium. Vodič, podobně jako brambora v tom známém experimentu. Ale tam podobnost končí. To, co v naší baterii prochází procesem redukce a oxidace, je organická hmota obsažená v půdě. Mikroorganismy tu organickou hmotu požírají, rozkládají její molekuly a uvolňují přitom elektrony.
Tím generují elektrický proud. Vedlejším produktem téhle reakce je voda, protože se při tom procesu uvolňují ionty vodíku, které se spojí s kyslíkem obsaženým ve vzduchu a vznikne molekula H2O, vody. Takže máme baterii, která je v podstatě nesmrtelná – tedy za podmínky, že jí poskytnete dostatek organické hmoty, aby ji ty bakterie mohly pojídat a rozkládat.
Vyrábíme elektřinu z půdy, která ale na konci – na rozdíl od té brambory ze školního pokusu – není nijak zničená, toxická, můžete na ní cokoli pěstovat a jíst ovoce a zeleninu, která tam vyroste. Naše technologie zároveň v průběhu procesu pohlcuje oxid uhličitý, snižuje až o čtyři stupně teplotu využité půdy a zvyšuje její zavlažení až o polovinu. Takže přírodě pomáhá.
Forbes Digital Premium
