skip to main content
Český byznys

EXPO 2020. Češi zachraňují Dubaj vodou ze vzduchu i pivem

Když na světovou výstavu EXPO 2020, která se poprvé koná v arabské zemi, vstoupíte vchodem v sekci Sustainability, na český pavilon narazíte jako první. Budova s názvem Czech Spring zapadá do oblasti věnované environmentální udržitelnosti dokonale – jejím srdcem je zařízení S.A.W.E.R., které vyrábí vodu ze vzduchu za použití solární energie.

A stejně jako se srdce neobejde bez oběhové soustavy, i český pavilon se vyznačuje pozoruhodným systémem ocelových kapilár, který prorůstá jeho stropy i stěnami a nakonec jej přerůstá do nepřehlédnutelného mraku stínícího malou oázu, kterou ten stejný systém zavlažuje.

„Je to skoro deset kilometrů ocelových kapilár, které sochař Jan Dostál tvaroval a ohýbal vlastníma rukama dva měsíce,“ říká generální komisař účasti České republiky na EXPO František Potužník.

„Venkovní část se neobešla bez pomoci jeřábu, což ale nic nemění na tom, že tady vznikla největší ručně vytvořená plastika z nerezové oceli na světě,“ dodává – s tím, že na ten rekord se přišlo, až když byl na světě. Existují totiž i větší kovová díla, ale žádné tak velké nevzniklo pod rukama sochaře.

Kapiláry, které návštěvníka doprovázejí od vstupu pavilonu přes všechny expozice až ke střešnímu sky baru, jsou důmyslnou součástí zařízení S.A.W.E.R., které je v pavilonu nejen k vidění, ale také tady funguje.

„Díky neuvěřitelnému nasazení Univerzitního centra energeticky efektivních budov ČVUT tady máme systém, který vyrábí přibližně 800 až tisíc litrů vody denně – a mohl by i víc, kdybychom měli větší plochu pro solární konektory,“ říká komisař Potužník.

Existuje už také kontejnerová verze, která vyrábí 200 litrů vody denně, a vzniká také třetí verze velká jako stůl, která má kapacitu dvacet litrů denně. „To jsou mobilnější varianty zajímavé třeba pro humanitární účely nebo pro jednotky, které se ocitnou izolované v poušti,“ přibližuje Potužník. „A pracuje se už také na myšlence stejně fungující čutory pro jednoho člověka.“

Zatímco velký systém v českém pavilonu je součástí celé budovy, menší kontejnerové verze jsou zajímavé pro oblasti, kde kupříkladu vysychá oáza a mizí odtud původní biotop. „Oáza si v takovém případě třeba z devadesáti procent vystačí, ale tento systém dorovná zbylých deset a biotop se udrží.“ Zájem o české zařízení, které tu jede na plné obrátky ve fázi prototypu, je obrovský.

„Koncept pavilonu pro Dubaj má jasnou myšlenku. Chceme ukázat, co Češi dokážou vymyslet v kontextu toho, že jde o první světovou výstavu konající se v arabské zemi, která si uvědomuje, že ropa jednou dojde a všude kolem je poušť,“ přibližuje Potužník. „Proto se stal technologickým i expozičním jádrem pavilonu právě S.A.W.E.R. A od něj se odvíjí všechno ostatní – architektura pavilonu, stejně jako celá vnitřní expozice.“

Reklama

Účast všech firem, které tu vystavují, je podmíněná právě myšlenkou udržitelnosti. Vyrábí se tu voda ze vzduchu a že se tu v podstatě zúrodňuje poušť jako ve vizích hrdinů nové Duny. „Před pavilonem pěstujeme oázu, a zdůrazňujeme tím téma vztahu moderních technologií k přírodě.“

V letmém porovnání s pavilony jiných zemí nezapře ten český svůj akademický background. Zatímco některé pavilony sázejí na ryzí bombastičnost prezentace své země a jiné jen tak nekonkrétně varují před klimatickou změnou, Čechům tady pod střechou šlape systém, který nabízí praktická řešení.

Jsou tu například chytré drony týmu Martina Sasky z ČVUT, které ve spolupráci s firmou Paketa vyhlížejí do budoucnosti efektivní robotické logistiky. Nebo 3D tiskárny od PrusaLab, který využívají ekologicky rozložitelný filament z odpadního tuku a písku z pouště od firmy Filamentum. Je tu koncept chytré budovy vyživované jaderným minireaktorem. A jsou tu i stoly vyrobené ze šest tisíc let starých fosilních dubů od firmy Subfosil.

To všechno doprovází česká hospoda s plzeňským pivem na čepu, která dělá z Czech Spring jeden z mála pavilonů, které na arabském EXPO v Dubaji nabízí dobře vychlazený alkohol. A pro žíznivého návštěvníka, který už se nabažil vody ze vzduchu, je oázou piva uprostřed pouště.

Když z českého pavilonu vyrazíte ven, projdete mytickým lesíkem dubů starých několik tisíc let, které ještě nejsou uhlím, ale nejsou už ani dřevem, narazíte na sochu Vítězství robotů Jaroslava Róny. Socha představuje obludného robota, který nad hlavou třímá lidskou lebku.

„Ten vzkaz je jasný,“ říká před pavilonem František Potužník. „Technologie je super, ale musíme myslet na to, abychom udrželi rovnováhu mezi světem techniky a přírody, mezi umělou inteligencí a člověkem, a neztratili kontrolu nad tím, co kontrolovat máme.“

V kontextu příběhu, který vypráví český pavilon, je to temné varování – ale stačí, abyste před sochou vraždícího robota stočili pohled mírně doleva a vaše zorné pole zaplaví bujná zeleň vedlejšího singapurského pavilonu, který je kompletně prorostlý vegetací.

Kontext příběhu se tím rozšiřuje – není tu jeden pavilon, jsou jich tu desítky. Nikoli jedna země, ale tucty vyprávění z celého světa. A připomínka, že ten stejný svět, kde by mohli jednou roboti třímat nad hlavou lidské lebky, si dřív nebo později vezme příroda zpátky.