skip to main content
Forbes Woman

Farmaceutka z Vejprt děkankou americké univerzity. Nebyla jsem ráda součástí davu, říká

Připomíná superhrdinku Captain Marvel ze série Avengers, má blond vlasy, velké oči, široký úsměv a také zachraňuje životy. Farmaceutka Markéta Marvanová má ostatně superhrdinské filmy ráda, ještě víc ale miluje svoji práci.

Jak sama říká, vždycky chtěla víc a tohle je výsledek: Je uznávanou expertkou neuropsychiatrie – podílí se mimo jiné na výzkumu léčby Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby – a získala v Americe titul profesorky. Od minulého února navíc sedí v křesle děkanky Školy farmacie Univerzity v Montaně a od léta dokonce řídí i celou tamní College of Health, která má pod sebou pět dalších různých univerzitních škol. 

V covidovém roce se Marvanová musela přizpůsobit novým podmínkám, přesto ho hodnotí jako úspěšný. Sama už je proti covidu-19 očkovaná a jako farmaceutka tvrdí, že vakcína je zatím jediná možnost, jak nemoc zbrzdit.

Všem, kdo poukazují na to, že očkování vzniklo za velmi krátkou dobu, a pochybují o jeho bezpečnosti, vzkazuje: ještě před pěti nebo deseti lety jsme si mohli nechat jen zdát o technologiích, které pro vytvoření vakcíny máme teď. Vývoj léku, který by léčil přímo covid-19, je podle ní ale běh na delší trať. 

Jste rok ve vysoké akademické funkci. Jaký byl? 

Zvláštní a plný překážek. Ve škole jsme museli přejít na kombinované studium. Ne vše jde učit distanční formou. Studenti musejí být přítomní v kampusu, v klinických a farmaceutických laboratořích a účastnit se praxí v lékárnách, nemocnicích a na klinikách. Podařilo se to zvládnout.

Jak se stane česká žena děkankou americké univerzity?

Kdyby česká žena! Žena z Vejprt! Směje se tomu i rodina, když to říkám. Byla to složitá cesta plná tvrdé práce, zodpovědnosti i štěstí. Studovala jsem farmacii v Hradci Králové. V pátém ročníku jsme měli možnost v rámci programu Evropské unie studovat v zahraničí. Dostali jsme nabídku dělat v cizině půl roku výzkum, který pak bude součástí naší diplomové práce.

Řekla jsem si, proč ne. Už jako malá holčička jsem chtěla studovat v angličtině, poznávat svět a vystoupit z davu. Nebyla jsem ráda jeho součástí. Požádala jsem tedy o stipendium s jedinou podmínkou: mít možnost studovat v anglickém jazyce. 

Reklama

A odjela jste do Finska…

Mým snem byl Oxford nebo Cambridge, ale ani jedna z těchto univerzit neměla v tuto dobu, už je to přes dvacet let, s Univerzitou Karlovou uzavřenou smlouvu. Finsko byla jediná možnost a také skvělá příležitost naučit se odbornou angličtinu. Hovorovou jsem měla zvládnutou, ale potřebovala jsem se zdokonalit v termínech neuropsychiatrie a neurofarmakologie. Když jsem se po půl roce do Čech vrátila, věděla jsem, že v zahraničí bych ráda pokračovala i v postgraduálním studiu. 

Ve Finsku jste potkala svého muže, který je Američan. Proto jste se rozhodli odstěhovat právě do USA?

Ano, chtěli jsme, aby aspoň jeden z nás byl v zemi doma. Na začátku to pro mě ale v USA nebylo jednoduché. Koukají na vás jako na farmaceuta vzdělaného někde v Evropě, v mém případě potenciálně v Sovětském svazu, protože si země bývalého východního bloku spojují.

Musela jsem dělat rozdílové zkoušky a dokázat, co ve mně je. Byla to tvrdá práce krůček po krůčku, občas musíte mít hroší kůži a ostřejší lokty. Když se to všechno spojí a máte k tomu štěstí, výsledek se ale dostaví.  

Zažila jste v téhle době krizi nebo pocit, že bude lepší se vším seknout a vrátit se?

Ne. Mám štěstí, že dělám, co mě baví. Odmala jsou to přírodní vědy. Nervová soustava mě zajímala už v osmnácti. Takže jestli jsem někdy prožívala nějaké krušnější chvíle, tak jen kvůli tomu, že jsem na sebe navalila hodně práce. 

V současné době se v Česku vedou velké diskuse o lécích a vakcínách proti covidu-19. Pro laiky je někdy obtížné se v nich vyznat. Jak je sledujete vy?   

Pacienti se nás také často ptají na to, co si přečetli na webu. Naše studenty učíme orientovat se ve vědecké literatuře. Když vyjde nová klinická studie, jsme schopní analyzovat, jak byla vytvořená, a z toho vyvodit, zda jí věříme, či ne. Vše je součástí farmaceutické výuky již od prvního ročníku.

Navíc v USA mohou i studenti farmacie očkovat. Každou neděli vakcinují po boku našich farmaceutů a profesorů na velkých covidových klinikách, které naše škola organizuje. Každou neděli tak aplikujeme pět set až osm set dávek vakcín Pfizer či Moderna.

Jak se stavíte k plošnému očkování?

Já sama jsem očkovaná už druhou dávkou Moderny. V současné době kromě Remdesiviru a Regeneronu zatím nemáme léky přímo určené speciálně pro léčbu těžkých případů covidu-19. Je to závod s časem, ve kterém nám vakcína pomáhá, abychom infekci a jejím důsledkům lépe porozuměli a měli prostor vyvíjet účinné léky i testovat vakcíny, které budou fungovat na další nové virové mutace. Prevence je základ a v tuhle chvíli je důležité, aby mělo co největší množství lidí imunitu.

Vy to máte jako farmaceutka jednodušší, víte mnohem víc, ale zároveň složitější, znáte i podrobnosti o vedlejších účincích. Nepere se to ve vás?

Naší rolí je doporučit efektivní a bezpečnou léčbu, nejlepší pro konkrétního pacienta. Ne vždy musí být odpovědí lék, někdy může být řešením i nefarmakologická léčba, to když má lék větší rizika než benefity. V USA k tomu ještě přistupuje hledisko peněz a dostupnosti léku – jestli si pacient může lék dovolit, či je hrazen pojišťovnou. O lécích samozřejmě přemýšlím i v souvislosti se sebou a svojí rodinou.

Máte informace o nadějném léku na covid-19?

Je to hodně na začátku, pracuje na tom mnoho lidí. Vývoj léků trvá strašně dlouho a může se dostat až ke klinickým studiím a tam také skončit. 

Jinými slovy potřebuje delší čas než vakcína…

Vakcíny byly vytvořené v rekordním čase díky tomu, že máme nové technologie, o jakých se nám před několika lety ani nezdálo. A ty nám umožnily během měsíce poznat genetiku viru. Takže krátká doba vývoje vakcíny není něco, co by mně osobně vadilo. Zatím nemáme zkušenost, jak dlouho bude chránit, zda bude efektivní i po třech měsících, po roce nebo vydrží třeba pět či deset let.

Teď se to bude zkoumat a proto je také důležité co nejvíc očkovat, abychom získali čas a zabránili šíření a mutacím viru. Vir je neživá částice a nemůže se replikovat sám, dokáže to jen v buňkách. Čím víc lidí bude imunních, tím víc se nám podaří snížit virovou dávku v populaci a zlikvidovat ho podobně, jako se to stalo třeba u spalniček nebo pravých neštovic. Vakcína je jeden z největších světových vynálezů. 

V rámci své činnosti se mimo jiné zabýváte systémem a kvalitou výuky. Když porovnáte české a americké školství, které vychází ze srovnání líp?

Pokud budete poměřovat základní a střední školy, v Česku dostávají žáci lepší základy. I díky tomu, že musejí během výuky a při zkoušení mluvit. Vždy jsem byla velkým zastáncem ústních zkoušek. Nepřipadá mi ideální, když se zkoušky dělají jen formou testů. Mluvit, vyjadřovat se je důležité. Proto se je snažím v mezích možností a určitou formou prosazovat i u nás na univerzitě.

A úroveň vysokých škol?

Ve Spojených státech se v oboru farmacie a dalších lékařských věd klade velký důraz na klinickou znalost, aplikaci a komunikaci s pacientem a klinickým týmem, nejen na biflování. Od začátku se studenti učí uvádět své znalosti do praxe, jsou propojení s klinickou farmacií, chodí k pacientům a pracují po boku lékařského týmu.

My jsme se v Čechách učili hodně chemie, biologie, s minimálním množstvím klinické praxe, až teprve v pátém ročníku jsme měli jeden semestr klinickou farmacii, jeden předmět zakončený jednou zkouškou. Jinak si člověk musel najít praxi sám, protože rozvrh jí obsahoval jen minimální množství.

Reklama

Takže američtí studenti si medicínu více vyzkouší naživo?

Ano. Velký důraz se v USA klade na klinické rotace – kolečka po jednotlivých pracovištích, nejen lékárnách, ale i nemocnicích a odborných pracovištích klinik. Student tak dostane důkladný trénink a během studia od prvního do čtvrtého ročníku mu škola zajišťuje přes sedmnáct set hodin specializované klinické praxe. A celý poslední ročník studia doktora farmacie jsou jen klinické rotace.

Jak dlouho ve Spojených státech farmaceut studuje?

Dva roky základy plus čtyři roky studia doktora farmacie, takže nejkratší doba přípravy je šest let. Ale pokud chcete pracovat například jako klinický farmaceut a věnovat se třeba léčbě epilepsie nebo onkologie, pak musíte absolvovat ještě další jeden až dva roky postgraduálního studia.

Farmaceut je tu nedílnou součástí lékařského týmu, zejména klinický farmaceut, není to jen někdo, kdo vydává léky… Objednává testy, kontroluje pacienta, určuje pro něj nejvhodnější léčbu, dohlíží na její bezpečnost a efektivitu a na některých pracovištích i předepisuje léky.

Zajímáte se mimo jiné o vývoj léčby Parkinsonovy choroby. Teď vám ale hodně času zabere funkce děkanky. Jak to jde dohromady?

Ztěžka, ale musí to jít, je to pro mě důležité. Pracovala jsem jako klinický farmaceut v nemocnicích a na klinikách a jsem profesorem klinické farmacie se specializací v neuropsychiatrii a geriatrice. Je to součást mé osobnosti. Stále podávám konzultace a řeším složité klinické případy pacientů s neurologickými poruchami.

Od pondělí do pátku se zabývám školou a o víkendech a po večerech publikuji a dávám rady a konzultace. Manžel pozná, co právě dělám – když sedím v křesle, notebook na klíně a usmívám se u toho, tak konzultuji. Když mě takhle vidí, ví, že dělám to, co miluju. Jsem ráda, když můžu pacientům pomoct.

Markéta Marvanová s manželem

Zmínila jste funkci profesora. Jak se k ní lze v USA dostat? Nebo je to jen slangový výraz pro učitele, jako když se říká v Česku například profesor gymnázia?

Není to funkce, která se dostává jen tak. Já byla na vysokou školu v roce 2007 přijata jako assistant professor. O stupeň výš je associate professor. O tenhle titul už musíte žádat a mít celé portfolio výsledků, ve kterém nechybí hodnocení od studentů, výzkumy, přednášky, publikace článků a podobně. No a po dalších letech můžete zažádat o titul profesora.

Když jsem před třemi roky žádala já, dokládala jsem tři tlusté svazky všeho, čeho jsem za svoji kariéru dosáhla, mimo jiné desítky publikovaných článků, dopisy od společností, se kterými jsem spolupracovala, celonárodní ohodnocení. Ne každý, kdo učí na univerzitě, tento titul získá. Jsou tu lidé třeba pětadvacet let a mají stále druhý stupeň a s ním i odejdou do důchodu. 

Kvůli postupu v akademickém světě jste se už ale také několikrát stěhovala. Proč?

Když je vedoucím katedry někdo jen pár let, je předpoklad, že bude i dál. Pak nemáte moc velkou naději, že byste se dostali na jeho místo. Musíte hledat, kde je pozice otevřená. Vždycky jsem přecházela po čtyřech až pěti letech. Dosáhla jsem toho, čeho šlo dosáhnout, a pak šla dál. V Chicagu jsem se stala profesorem klinických věd, měla jsem praxi na klinice. Vedoucí katedry tu byl ale ve funkci čtyři roky a naděje, že bych to místo dostala, tak byla minimální, proto jsem se začala poohlížet jinde.

Kam jste zamířila?

Požádala jsem o místo v Severní Dakotě a stala se vedoucí katedry pro klinickou praxi a vědu. Po pěti letech jsem ale cítila, že můžu řídit celkovou výuku a stát se děkanem. Vybírala jsem ze státních univerzit v menších státech a dostala se do Montany. Nevadilo by mně zůstat na jednom místě, ale zároveň mi nevadí ani stěhování, máme nový dům, můžu dekorovat (smích).

A to vám nevadí, stále někde začínat znovu?

Moje maminka říká, že moje kořeny jsou mělké a nezapouštím je, ale zatímco Češi nejsou na takový způsob života zvyklý, tady je to normální. Než bych někde čekala na povýšení deset let, odejdu za ním. 

Nad vámi už je teď jen rektor?

Ano, rektor, tady se mu říká provost. A nad ním pak ještě prezident celé univerzity.

To jsou další příčky, kterých byste chtěla dosáhnout?

Kdybyste se mě zeptala před dvěma lety, řekla bych, že ano. Ale teď, když vidím, co tyto funkce obnášejí, že jsou hlavně politické, nelíbily by se mně. Ráda zůstanu vědkyní a v lékařském oboru. 

Máte čas při takovém pracovním nasazení na soukromý život?

Snažím se ho stíhat. Manžel ví, že pro mě práce znamená hodně, ale že je až druhá, na prvním místě je rodina. Snažím se být efektivní a produktivní v práci v týdnu a o víkendech jsem co nejvíc s rodinou. Sportujeme, jsme hodně venku, jezdíme na kánoi, pobýváme v horách, v tomto ohledu je Montana skvělé místo pro život.

Jak často vidíte svou rodinu v Česku?

Jsem černá ovce rodiny, ve které nikdo několik stovek let zpátky nežil v cizině. Moje rodina je pro mě velmi důležitá, jezdím za ní každou dovolenou. Žádná exotika, nic takového, když se mě někdo zeptá, kde budu trávit volno nebo Vánoce, odpovím, že ve Vejprtech v Krušných horách.

Manžel to úplně chápe. Říká, že mě má přes tři sta dní v roce a zbytek mě nechává být dcerou, sestrou a tetou v Česku. A když jsem v Americe, každý den si s nimi volám přes WhatsApp. Můj sobotní ranní rituál je uvařit si kávu, ležet v posteli a telefonovat. 

S rodinou v Krušných horách

Máte ještě nějakého koníčka kromě práce a přírody?

Ráda čtu vědecké články, ale kdybyste se zeptala manžela, řekl by, že hlavně online nakupování. Mám ráda módu! Sleduju modní trendy a snažím se najít dobré dealy! Šaty, sukně… relaxuju u toho. A oba milujeme filmy, zvlášť ty o superhrdinech. 

Reklama
Reklama