Dnes je to právě padesát let, co zemřela první dáma prvorepublikové módy Hana Podolská, obdivovaná a respektovaná ikona tehdejší nejvyšší společnosti i byznysu. Bylo jí 91 let. Kromě špičkového řemesla, vize a odvážného ducha měla i pozoruhodný talent pro obchod a marketing a do podnikání zavedla neslýchané novinky. Přečtěte si fascinující příběh legendy české módy.
Hana Podolská byla česká módní návrhářka a podnikatelka, jedna z nejvýznamnějších tvůrkyň předválečné československé módy a majitelka nejvyhlášenějšího tuzemského módního salonu období třicátých a čtyřicátých let 20. století.
Je to poměrně dlouhá scéna v dodnes hojně reprízovaném pamětnickém filmu Katakomby. Oblíbená komedie s Vlastou Burianem v hlavní roli oficiála Bormana z roku 1940 tu v jedné sekvenci ukazuje zkoušku modelových šatů pro krásnou a všeobecně obdivovanou Nasťu, přítelkyni pana ředitele Pozemkového úřadu, v podání Adiny Mandlové. Nasťa si chystá garderobu na večerní banket na počest pana prezidenta úřadu; a co jiného si na takovou slávu obléci než večerní róbu ze Salonu Hanna Podolská, že?
Není tedy náhodou, že velké krabice s nápadným logem nejznámějšího prvorepublikového módního závodu jsou na kameře v záběru opakovaně, šaty ze salonu jsou vychvalovány i přímo ve scénáři a konkrétních replikách.
KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA
Scéna z filmu Katakomby z roku 1940 | Foto NFA
Komedie Martina Friče měla obrovský úspěch ve své době a popularitě se těší dodnes. A na jejím příkladu si můžeme ukázat sílu značky, která už v první polovině 20. století odhalila moc a důležitost tzv. product placementu.
Product placement čili placené umisťování reálných výrobků skutečných značek do děje za účelem zvýšení jejích všeobecné obliby a popularity není věcí konce tisíciletí, jak by mohly naznačovat lodičky značky Manolo Blahnik v seriálu Sex ve městě z produkce HBO. Tuhle marketingovou vědu už dávno před tvůrci Carrie Bradshaw ovládala bezchybně dáma, jež se narodila v 19. století a svůj byznys rozjela ještě za starého Rakouska-Uherska. A dovedla ji k dokonalosti.
Narodila se v roce 1880 jako Johanna Vošahlíková do rodiny dobře situovaného architekta a stavitele Františka Vošahlíka, v té době jednoho z nejúspěšnějších selfmademanů stavebního oboru na celém území Rakouska-Uherska.
Hana Podolská na fotografii z roku 1933
Dívka z dobré a početné rodiny – Johanna, jíž se doma říkalo Hanna, měla jedenáct sourozenců, dospělosti se však dožila jen polovina z nich – dostala dobré a kvalitní vzdělání i vychování, mohla být vynikající partií. Kdyby ovšem v rodině nedošlo k tragédii, kdy otec a živitel rodiny náhle ve 44 letech zemřel na tuberkulózu, a početná domácnost nezůstala takřka zcela bez prostředků.
A tak se Johanna – Hanna (tak později sama pojmenovala i svůj salon, byť sama vystupovala i pod jednodušším přepisem svého jména coby Hana) – rozhodla vylepšit rodinný rozpočet šitím. Tou dobou již Vošahlíkovi bydleli v Praze a Hana docházela do učení do krejčovského salonu v Celetné ulici. Brzy projevila ohromný talent i dobré nápady, byla nejen šikovnou švadlenou, ale též nadanou kreslířkou a návrhářkou.
A netajila se ambicemi. Už ve věku patnácti let se Hana nepohodla se svou mistrovou a rozhodla se živit sama, dnes bychom řekli „na volné noze“. Mladičká švadlena a krejčová nabízela své služby v běžných domácnostech a díky nepochybnému talentu, též obchodnímu, se rychle prosadila.
Natolik, že účelně pomáhala ovdovělé matce vést domácnost i starat se o sourozence. Práce šla Haně od ruky a její reputace stoupala – i proto, že si dovolila experimentovat se střihy, materiály i trendy, byla záhy v pražské lepší společnosti velmi oblíbená.
Tou dobou už měla i známost. Půvabnou a cílevědomou dívku si zamiloval polský obchodník, fotograf a malíř s aristokratickým původem Viktor Podolski. Jejich známost trvala několik let, během nichž Viktor svou snoubenku všemožně – i finančně – podporoval v uskutečňování jejího snu – vlastnit velký pražský módní salon pařížského střihu.
Původně se Hana Podolská jmenovala Johanna Vošahlíková. Na fotografii kolem roku 1907 | Foto Wikipedie
V roce 1905 si Hana otevřela nejprve malou dílnu v pražských Nuslích, kde zaměstnávala několik prvních švadlen, v roce 1908 pak pokračovala krejčovským salonem nazvaným U Pěti králů, který sídlil v pražském Podskalí, ve Vyšehradské ulici.
Tehdy už byla za Viktora provdaná, vzali se v únoru 1907 v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, v rychlém sledu se manželům narodili dva synové, Miloš a Viktor, a manželství bylo velmi šťastné.
Jak se rozrůstala rodina, rostl i módní byznys paní Hany. V roce 1914 se salon stěhuje na jedno z nejlukrativnějších míst v centru Prahy, na roh Vodičkovy ulice, a už o rok později se celá rodina stěhuje přímo do Paláce Lucerna. Ve čtvrtém patře honosného paláce obývají Podolští luxusní mnohapokojový byt, v prvním patře má Hana Podolská svůj ateliér a módní salon. Sen o pařížském „Maisonu Podolská“ se začíná plnit.
Interiéry salonu Hany Podolské v Lucerně. Fotografie z magazínu. Český svět XII, č. 16, ze dne 24. 12. 1915.
Ten pravý rozmach a vzestup přichází po první světové válce. Hana, posílená sebevědomím nově vzniklé Československé republiky, naplno rozjíždí svůj ambiciózní sen.
Po vzoru francouzských i londýnských módních domů, které často navštěvuje a inspiruje se nejen na jejich přehlídkách, ale i ve způsobu řízení podniku, se Salon Hanna Podolská rozrůstá v luxusní modelový podnik zaměstnávající desítky lidí.
Vedle zakázkové modelové tvorby disponuje Podolská vlastní kloboučnickou dílnou, kožešnickým závodem, pletařskou výrobou, vydává dokonce hned několik módních časopisů. V roce 1919 se tu koná i vůbec první módní přehlídka, později velmi vyhledávaná společenská událost, kterou salon pořádá několikrát za rok.
Ateliér splňuje nejmodernější požadavky pro soudobou modelovou tvorbu. Zákaznice, mezi nimiž přibývají jak manželky politiků a továrníků, tak známé herečky rozvíjejícího se prozatím ještě němého filmu, ale i divadla mají k dispozici několik místností, zkušební kabinky s moderním elektrickým osvětlením, ale například i vlastní salon krásy, kavárnu či čítárnu. Ze salonu paní Podolské se stává vyhledávaný dámský klub a společenské centrum Prahy.
V ateliéru v Lucerně se do práce postupně zapojují všichni členové rodiny. Manžel Viktor, který využil svůj talent obchodníka a finančníka, díky znalostem fotografie dovedl také rychle navázat spolupráci s nejznámějšími fotografy té doby – pro Podolskou fotí František Drtikol i ateliér Langhans, ale uplatnili se tu i oba synové.
Fotografie modelů ze salonu Hany Podolské pořízené Františkem Drtikolem
Na konci dvacátých let tu Viktor pracuje jako krejčí, Miloš pak jako kožešník a během let se do rodinného byznysu zapojují i jejich manželky. Milošova manželka Hilda byla krejčovou a také příležitostnou modelkou v salonu, slečna Věra Černá, která se později provdá za Viktora Podolského, zase nadanou kreslířkou.
Miloš Podolský s manželkou Hildou
Rodinný byznys postihla tragédie v roce 1926, kdy během předvánočního honu nešťastnou náhodou zahynul manžel Hany Podolské Viktor. Při čištění pušky ho zastřelil jeho vlastní šofér. Hana Podolská se z otřesu rozhodla vyléčit prací – traduje se, že od manželovy smrti docházela paní majitelka do salonu každý den už v pět hodin ráno a zdržovala se až do pozdních večerních hodin, byla osobně přítomna u všech zkoušek.
„Modelový dům dámských toilettes Hanna Podolská“, tak od roku 1931 zní oficiální název podniku, přestěhovaného opět do ještě větších prostor, tentokrát tří pater výstavného paláce Adria/Adriatica na Jungmannově náměstí.
Předváděcí sál v novém sídle v Jungmannově ulici 38 (dnes 34)
Jen sál pro módní přehlídky má nyní kapacitu 300 lidí – a pokaždé je plno, ačkoli vstupenka začíná na 350 korunách (při tehdejším průměrném měsíčním platu 800 korun). Šlo pořád o pakatel, pokud srovnáme tuto částku s cenou, kterou sama Podolská hradila v případě, že se chtěla podívat na přehlídku některého z pařížských módních domů. Poplatky za účast na pařížských přehlídkách pokaždé převyšovaly třicet tisíc korun a Podolská sem pro inspiraci jezdívala minimálně dvakrát ročně.
Podolská v souladu s mezinárodními trendy tou dobou zaměstnává už i vlastní manekýny, mezi nimi se v salonu objevuje i mladá Adina Mandlová. Ta později přejde do konkurenčního salonu Rosenbaum, s nímž však Podolská nežije v nepřátelství – bylo zvykem, že módní domy spolupracovaly, radily se o chystaných přehlídkách i kreacích a vycházely si navzájem vstříc.
Podolská zručně ovládala i zákulisní diplomacii, pokud se v kolekci více orientovala na odpolední pláště a toalety, přenechala Rosenbaumovi večerní kreace či novou kolekci kožešinových plášťů, a naopak. Oba salony se o zákaznice dělily, jeden zakázkový model ostatně vznikal i půl roku, a tak si jejich majitelé ochotně vycházeli vstříc.
Vlastní manekýnky byly základem úspěchu módního salonu – docházely do salonu denně, návrháři přímo na nich tvořili své kreace, význačné zákaznice měly vyhrazeny i konkrétní dívky, které odpovídaly jejich typu. Hana Podolská dělila manekýny na typy – elegantní, sportovní, mladistvé atd. – a nezřídka pro ni předváděly i známé herečky.
Populární byly i nedělní výlety do pražské Velké Chuchle, kdy se během dostihového dne prezentoval salon Hany Podolské s nejnovějšími kolekcemi prostě tak, že elegantně oblečené manekýny procházely mezi dostihovými příznivci a pózovaly na promenádě, výrazně označeny logem módního salonu.
Dobový snímek manekýn v šatech Hany Podolské
Jedna taková momentka z Chuchle roku 1933 se zachovala dodnes, Adina Mandlová na ní jako řadová manekýnka oblečená do šik odpolední kreace pózuje druhá zleva. Éra její herecké slávy měla tou dobou teprve přijít.
Přehlídka ve Velké Chuchli, 1933
Součástí propagace salonu byly i soukromé přehlídky pro manželky československých ministrů vlády, tři až čtyři přehlídky v lázeňských letoviscích konané během letní sezony, stejně jako spolupráce s filmem a divadlem.
Podolská šila nejen pro Hanu Benešovou nebo manželku majitele obuvnického impéria Marii Baťovou, ale též pro přední divadelní a filmové herečky, jako byla Růžena Nasková, Růžena Šlemrová, Jarmila Novotná, pro niž tvořila i nákladné operní kostýmy, její klientkou byla automobilová závodnice Eliška Junková, spisovatelka Olga Scheinpflugová a později samozřejmě i nejslavnější z mladých filmových hereček konce třicátých a počátku čtyřicátých let – Lída Baarová, Nataša Gollová, Hana Vítová a samozřejmě Adina Mandlová, její někdejší zaměstnankyně.
Ta ostatně Haně Podolské pravidelně vyjadřovala svůj vděk. A to i veřejně. Když příkladně Adina Mandlová v roce 1939 přebírala Svatováclavskou cenu ministra průmyslu, obchodu a živností za film Kristian, prohlásila, že cenu za tento film by měla obdržet spíše paní Hana Podolská, neboť ta vytvořila pro film veškeré kostýmy, bez nichž by se její role svůdné Zuzany Rendlové nedala tak dobře zahrát.
A skutečně – příkladně komplet hedvábných šatů s nápadným kožešinovým pláštěm od Podolské, které postava Adiny Mandlové oblékne při své návštěvě Orient Baru, v jehož Mocca salonku se později významně sblíží s „Kristianem“ Oldřicha Nového (snícím o nocích vonících skořicí a kávou v Cairu), jsou dodnes součástí zlatého fondu české kinematografie, stejně jako další její modely z tohoto filmu.
Momentka z filmu Kristian | Foto NFA
Podolská byla na vrcholu. Nebylo náhodou, že kostýmy pro populární filmy v té době šila právě ona, respektive její salon – Podolská se o novou filmovou tvorbu aktivně zajímala, nabízela produkcím své služby a neváhala často i nemalou částkou přispět do nákladného rozpočtu, pokud si tím podmínila výskyt své značky v ději filmu. Product placement, jak ho známe dnes.
Neklidné období druhé světové války salon Hany Podolské přečkal v relativním klidu, byť i sem samozřejmě dolehla krize, způsobená třeba zhoršenou dostupností kvalitních látek, zavedením protektorátního přídělového systému či upřednostňováním válečné výroby před tou civilní. Produkce luxusních výrobků byla samozřejmě omezena, přehlídky byly stále skromnější.
Přesto, na rozdíl od konkurence, Hana Podolská a její firma válku alespoň přežily. Připomeňme, že její hlavní konkurent Oldřich „Uli“ Rosenbaum byl kvůli židovskému původu donucen k emigraci, kterou si zachránil život, a další velká konkurentka Podolské, Arnoštka Roubíčková, během války ve vysokém věku 73 let dokonce zahynula v koncentračním táboře.
Neradostný osud však nakonec bohužel dostihl i Hanu Podolskou. Ačkoli krátce po válce se zdálo, že pařížský hlad po všem novém, krásném a elegantním, který dal v roce 1947 vzniknout módnímu domu Christian Dior a jeho „new look“, se odrazí i v mondénní poválečné Praze, chod dějin učinil všemu přítrž.
Po komunistickém převratu v roce 1948 byl podnik Hany Podolské znárodněn, stejně jako všechny československé módní domy v soukromém vlastnictví, a včleněn do národního podniku Oděvní tvorba. Někdejší majitelka salonu tu mohla pracovat jen jako pouhá prodavačka.
Neštěstí ji stíhalo i v osobním životě – zatímco mladší syn Miloš zemřel koncem třicátých let po dlouhé nemoci na celkovou sepsi organismu, starší Viktor se po roce 1948 pokusil emigrovat. Neúspěšně. Zatímco jeho žena Věra se s malou dcerou Zuzanou dostala do Londýna, Viktor byl při nelegální snaze o opuštění republiky zatčen a uvězněn. Byl vězněn v uranových dolech a propuštěn až po roce 1958. Jeho manželství se rozpadlo.
Syn Viktor s manželkou Věrou ještě ve šťastnějších dobách. Nevěstu, ženicha i svědky na svatbu samozřejmě oblékl salon Hany Podolské
I na celé módní odvětví, považované za buržoazní přežitek nehodný socialistické společnosti, dopadl temný stín padesátých let. Ačkoli nad někdejším salonem Hany Podolské držela ochrannou ruku nová první dáma Marta Gottwaldová, která se elegancí zoufale snažila dostihnout svou někdejší předchůdkyni, oblíbenou Hanu Benešovou, lesk a šarm první republiky byly nenávratně pryč, stejně jako možnost cestovat na pařížské přehlídky a šít z drahých látek pro dámy z nejvyšší společnosti.
Podnik však ještě několik let zaměstnával řadu svých předúnorových zaměstnanců a i po svém přejmenování na Salon Eva v roce 1954, kdy se zaměřil především na pleteniny, denní oblečení a klobouky, se těšil mezi běžnou pražskou společností značné oblibě.
Hana Podolská s přítelkyní Alenou Lochmannovou v Mariánských Lázních, rok 1956
Hana Podolská, nyní již v penzi, do svého salonu pravidelně docházela a ještě v roce 1968 souhlasila s natočením televizního rozhovoru, v němž s Miroslavem Horníčkem vzpomínala na zlatou éru svého podnikání.
Hana Podolská zemřela v roce 1972 ve věku 91 let. Její dílo pravidelně připomíná vedle slavných pamětnických filmů i pražské Uměleckoprůmyslové museum, naposledy během veleúspěšné výstavy Hana Podolská: Legenda české módy, velkorysé expozice, která se v UPM konala na přelomu let 2018 a 2019.
