skip to main content
Forbes Woman

Jeanne Lanvin: kloboučnice, která s dítětem na ruce vybudovala vlastní módní impérium

5 minut čtení

Ve zlaté éře vzestupu pařížské módy byly čtyři. Čtyři ženy, které se narodily v poslední třetině 19. století a v tom dvacátém změnily módu tak, jak ji známe až do dnešních dnů. Jmenovaly se Jeanne Lanvin, která se narodila v roce 1867, Madeleine Vionnet, narozená 1876, Gabrielle „Coco“ Chanel, narozená 1883 a Elsa Schiaparelli, narozená 1890. Přezdívalo se jim kvarteto pařížských es. 

Navzájem se nijak zvlášt nemilovaly, každá přistupovala k módní tvorbě jinak, vycházely z jiných základů a s jinou představou o zákaznici. Ale postupně  vybudovaly to, na co později navazovali návrháři jako Dior, Balmain, Balenciaga, Cardin, Givenchy nebo Yves Saint Laurent. Elegantní francouzskou módu, která se zároveň přetavila v dodnes bezvadně fungující byznys a pojem nejen umělecký, ale také podnikatelský.

Mladá Jeanne Lanvin | Foto Wikipedie

Jeanne Lanvin z těch čtyř byla nejstarší – a pocházela z nejchudších poměrů. Narodila se na Nový rok, 1. ledna 1867 v Paříži, a od malička byla zapřažená do péče o mladší sourozence: z jedenácti dětí v rodině byla Jeanne nejstarší. 

Že jednou založí módní dům, či spíše podnikatelské impérium, které bude fungovat ještě o sto padesát let později a bude patřit k nejstarším francouzským módním domům historie, které zůstávají v provozu i v třetím tisíciletí, o tom se jí nepochybně ani nesnilo. Natož o tom, že vedle módních kreací se pod jejím jménem budou prodávat i parfémy, z nichž některé dodnes patří k nejslavnějším vůním světa.

Když neustále zašíváte a přešíváte oblečení deseti sourozencům, dostanete v práci s jehlou a nití celkem trénink.
Reklama

Věděla, že se musí rychle osamostatnit, pomáhat rodičům nejen s výchovou mladších dětí, ale taky s penězi na provoz početné domácnosti. Od malička byla Jeanne zručná a pečlivá a ruční práce patřily k jejím oblíbeným koníčkům. „Když neustále zašíváte a přešíváte oblečení deseti sourozencům, dostanete v práci s jehlou a nití celkem trénink,“ cituje slova Jeanne Lanvin francouzský historik Francois Baudot v obsáhlé monografii Móda století.

Jeanne tedy nešla do služby, ale rozhodla se vyučit modistkou. Práce kloboučnice skýtala na sklonku devatenáctého století solidní příjem a také možnost osobního rozvoje. Éra nadcházející „belle epoque“ nahrávala rozměrným kloboukům. Zatímco módní silueta se od staromódních krinolín druhého rokoka směrem ke konci století stále zužovala a proměňovala k elegantnější a užší, prodloužené linii, klobouky se zvětšovaly a byly stále nápaditější.

Jeanne Lanvin začínala v šestnácti letech nejdřív jako učednice u Madame Felix, a záhy prokázala velký talent pro nápadité kreace. Šikovné ruce mladé učednice, která se na rozdíl od své mistrové nebála ani výstředních kreací, brzy zaujaly zákaznice. V roce 1885 se Jeanne rozhodla osamostatnit a otevřít vlastní malé kloboučnictví, a v roce 1889, ve věku pouhých 22 let, už Jeanne otvírá první salon Lanvin, a to hned na prestižní ulici Faubourg Saint-Honoré v centru Paříže. V tom roce vznikl Lanvin. 

Šlo samozřejmě nejprve o maličkou firmu pojmenovanou vznosně po své majitelce, nicméně Jeanne se do svého podnikání pustila se zápalem a nadšením – a úspěchu byla ochotna obětovat vše. V salonu trávila dny i noci, a o její kreace byl zájem. Za rok už zaměstnávala čtyři další modistky a obsluhovala desítky stálých zákaznic, kterým na klobouky vymýšlela ty nejpodivuhodnější kreace: široké krempy, celé ovocné košíky, květinové aplikace, sezónní plodiny, to všechno se na sklonku 19. století na kloboucích nosilo. 

Jeden z dobových nákresů z dílny Lanvin. | Archiv módní značky Lanvin

K módě na denní nošení a večernímu oděvu byl jenom krůček. A došlo k němu náhodou. V roce 1895, kdy jí bylo osmadvacet let, což už byl tehdy na ženu poměrně pokročilý věk pro vdavky, si do té doby tvrdě a neúnavně pracující Jeanne Lanvin vyplnila svou pohádku. Provdala se za italského šlechtice, který se do ní zamiloval; jeho matka byla Jeanninou zákaznicí a mladý hrabě Emilio di Pietro ji do salonu často doprovázel. Italská rodina neměla námitek: nevěsta byla krásná a v té době už i poměrně bohatá, a tak se nad prostým původem prostě zavřely oči. Jeanne si nicméně vymínila, že ani po svatbě své podnikání neopustí – nadále chtěla pracovat. 

O dva roky později se manželům narodilo jejich jediné dítě, dcera Marie-Blanche, které se doma říkalo Marguerite. Dcerka se stala matčiným celým světem a Jeanne ji vychovávala prakticky ve svém salonu, ačkoliv jí manžel i jeho rodina nabízeli služby chůvy. Jeanne se nechtěla vzdát ani práce, ani výchovy dítěte.

Aktuální vydání magazínu

To, co je dnes u pracujících matek poměrně běžné, tedy přítomnost dítěte v práci, budilo krátce před rokem 1900 u zákaznic salonu Lanvin ohromnou pozornost. Jeanne si roli matky užívala – a pro malou dcerku ve volných chvílích šila nejen krásné oblečení, ale třeba i výstřední maškarní kostýmy. Anebo šila malé kopie vlastního oblečení – matka i dcera pak chodily oblékané stejně. 

Přesně tohle zákaznice domu Lanvin nadchlo. Když viděly pečlivé vypracování oděvů a nápadité kreace, přesvědčovaly Jeanne, aby podobné modely šila i pro ně a jejich děti. Jeanne neváhala, a když viděla novou podnikatelskou příležitost, nakoupila šicí stroje. A vedle klobouků se pustila i do výroby oděvů. O marketing se prakticky nemusela starat – její jméno bylo už zavedeno, psaly o ní přední pařížské módní časopisy, které pak kopírovaly magazíny v polovině Evropy. Ze jména Lanvin se stával pojem. 

Reklama

Od roku 1909 je už Jeanne Lanvin členkou vybraného francouzského Syndicat de la Couture a s dcerou v náručí buduje opravdické módní impérium. Uvolnění střihů i revoluční proměna ženského oblečení, k níž pak došlo v době první světové války, umožnily Jeanne Lanvin zcela nový, inovativní přístup k módě. Ženy, které odložily korzety a nebály se zkracování, byly otevřené všem výstředním novinkám. Jeanne začala tvořit luxusní peleríny, volné pláště, inspirovala se popularitou orientu, nákladnými výšivkami, exkluzivními materiály. 

Jeden z dobových nákresů z dílny Lanvin. | Archiv módní značky Lanvin

Salon se teď nacházel už ve dvou popisných číslech, v ulici Faubourgh-Saint-Honoré 15 a 22 a jeho zařízení navrhl uznávaný architekt Armand Albert Rateau. Mířily sem dámy z nejvyšších kruhů, evropská aristokracie, známé herečky, manželky velkoprůmyslníků, ale též dámy, kterým útrapy první světové války paradoxně nastartovaly jejich vlastní podnikatelskou kariéru. 

Pro ženy vyznávající klasickou eleganci dokázala Madame Lanvin vytvořit originální styl, rozvíjela výjimečnou rafinovanost splétaných ornamentů, prýmkování, svěží střihy, virtuózní výšivky využívající zlaté a stříbrné nitě, perličky i korálky, její specialitou byly svěží květinové odstíny. 

A po válce nastala prudká expanze módního impéria: v roce 1925 už se salon Lanvin rozšířil do 23 ateliérů a zaměstnával přes osm set švadlen, střihaček a dělnic. K ateliérům patřila ještě přidružená výroba – šití na míru, výroba prádla, design a výroba sportovního oblečení, kožešin, přibyla i pánská móda a nejnověji i butik s uměleckými předměty a dekoracemi do bytu, který pro Jeanne Lanvin vedl právě pan Rateau. Ten se později stal i ředitelem některých divizí salonu Lanvin, měl na starosti sekci Lanvin Decoration i Lanvin Sport a pro Lanvin navrhl nejen jejich ateliéry a butiky, ale též osobní apartmá nebo prostory jejích kanceláří. 

Jeanne Lanvin s jednou z modelek. | Foto Wikipedie

Jeanne si to mohla dovolit. Jeanne Lanvin už ve dvacátých letech pronikla do tajů toho, co stojí za globálním úspěchem módních značek dodnes: v jejím podnikatelském království vidíme předobraz dnešního globálního pojetí životního stylu. Jeanne Lanvin patřila k prvním výrobcům, kdo k oblečení vyráběl i širokou škálu doplňků, od roku 1923 ostatně její království zahrnovalo i vlastní továrnu na barvy. Vlastní odstíny a barvy látek, které přesně vyhovovaly jejímu náročnému vkusu, Jeanne Lanvin míchala v továrně v Nanterre. „Paleta Lanvin“, postavená na pastelových tónech, byla brzy proslulým termínem nejen v módním světě. 

A míchání barev a práce s chemickými i přírodními extrakty přiměla Jeanne Lanvin i k dalšímu kroku. Začala vytvářet vlastní parfémy. 

V roce 1925 se jako viceprezidentka pavilonu Elegance účastnila světové výstavy uměleckých řemesel a uvedla na trh svůj první parfém, nazvaný My Sin (Můj hřích). Rázem dobyl nejen Evropu, ale i Spojené státy, kde byla elegance Lanvin stále populárnější. 

V roce 1927 následoval parfém Arpege, jehož flakon, zlatý znak reliéfně vyražený na černé kulaté lahvičce, navrhl slavný Paul Iribe. Motiv ženy, držící za obě ruce svou dcerku, se stal novým emblémem salonu Lanvin – a je s ním spojený dodnes. 

Paul Iribe se nechal inspirovat portrétní fotografií Jeanne Lanvin a její dcerky ve věku sedmi let – obě se tehdy nechaly vyfotografovat v ateliéru v masopustním kostýmu inspirovaném antickou mytologií, který Jeanne pro dceru vytvořila. 

Jeanne pracovala celý život. | Foto Wikipedia

Jeanne svou firmu vedla pevnou rukou až do své smrti v roce 1946. Módní dům pak převzala jako generální ředitelka a spolumajitelka její dcera Marguerite, provdaná komtesa Polignac. Byla mimochodem i slavnou klavírní virtuoskou a operní pěvkyní. 

Později byl módní dům majetkem impéria Orcofi Group, které firmu odkoupilo v roce 1990, od roku 1996 pak patřil pod skupinu L´Oreal. Na počátku nového tisíciletí Lanvin znovu přivedl na výsluní návrhář Alber Elbaz, který značku coby umělecký ředitel vedl čtrnáct let a byl i jejím spoluvlastníkem (patřilo mu 18 procent firmy). Dnes je Lanvin součástí velké skupiny Fosun International. A i když firma prochází vzestupy i pády, spojenými nejen s aktuální koronavirovou pandemií, esprit zakladatelky Jeanne Lanvin, po níž se jmenuje i jeden z nejpopulárnějších parfémů zdejšího portfolia, nevymizel dodnes. 

Reklama
Reklama